Tři otázky pro… Ivanu Myškovou a Vratislava Kadlece

Dokážete být jeden druhému nesmlouvavým kritikem a nad nějakým textem se třeba i pohádat?

Ivana: Ano. Na té nesmlouvavé kritice je ostatně založeno naše manželství.

Vratislav: Pohádali jsme se pochopitelně i nad těmihle odpověďmi… To, co teď čtete, je zhruba dvanáctá verze.

Ivana: Nekecej!

Vratislav: Dobře, tak jedenáctá.

Ivana: Já myslím, že devátá, ale je fakt, že to nikdo z nás nepočítal. Ten tvůj sklon k hyperbole…

Vratislav: Každopádně o svých textech diskutujeme hojně. Většinou to ovšem nemá vyloženě podobu hádky, ale spíš konstruktivní diskuse. Jako například právě teď. Výsledkem je…

Ivana: Skvělý text! Prostě text, po jehož publikování můžu být i nadále Vráťova manželka a on zas mým manželem. Přijmout revize druhého je prostě…

A kterou povídku z pera toho druhého byste chtěli sami napsat a proč?

Vratislav: No, ne, počkejte, nechte Ivanu domluvit, mám dojem, že ta odpověď ještě nebyla hotová. Nepletu se, miláčku?

Ivana: Nepleteš. Není a nebyla hotová. Když mi furt do toho někdo ryje!

Vratislav: Ta zpropadená netrpělivost, svět se neustále někam žene!

Ivana: Vytváříme dojem, že na tuhle otázku nechceme odpovídat.

Vratislav: Ale to přece není otázka chtění a nechtění, jde o to, že jsme ještě neodpověděli na první otázku a už jsme u druhé.

Ivana: No vidíš! Tak pojďme na tu třetí. Třeba se to u ní povede…

Tak dobře. Máte nějaké nevšední koníčky, které se promítají i do vaší literární tvorby?

Vratislav: Ne, vážně, já bych tak nespěchal. Mám to prozradit? S tím psaním?

Ivana: No dobře. Tak co se týče odpovědi na tu druhou otázku, věc se má tak, že ve skutečnosti všechny moje texty napsal Vráťa a…

Vratislav: A Ivana zase napsala všechny moje. Takže tím se ta otázka stává trochu bezpředmětnou.

Ivana: Čili nejen že bychom chtěli, ale taky to tak bylo.

Vratislav: A jak byla ta třetí otázka?

Ehm, jestli máte nějaké nevšední koníčky, které se promítají i do vaší literární tvorby.

Ivana: Já třeba hrozně ráda louskám ořechy a pak máme jeden společnej koníček…

Vratislav: Rádi mateme lidi.

Ivana: Protože lidi mají jistot dost.

Vratislav: Teda… Já to vlastně dělám nerad, ale vždycky se nechám přemluvit.

Ivana: Hele, neházej to na mě! To já se nechám přemluvit! Myslím si, že dělám, co chci, ale ve skutečnosti dělám, co chce on.

Vratislav: Přesně tak. Když vezmete v úvahu, že to, co psala Ivana, jsem ve skutečnosti psal já a naopak, dává to, myslím, dokonalý smysl.

Ivana: Tady bych asi udělala tečku.

Ivana Myšková, narozena 1981 v Roudnici nad Labem, vystudovala Literární akademii v Praze. Pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu. Je autorkou novely Nícení (2012) a sbírky povídek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (2017). Vratislav Kadlec, narozen 1981 v Hořovicích, vystudoval rovněž Literární akademii. Pracoval jako šéfredaktor časopisu Plav a principál divadelního spolku Prvobytně pospolná společnost. Věnuje se překladu (zejména knih pro děti a mládež) a je autorem povídkové sbírky Hranice lesa (2019).