Tři otázky pro… Veroniku Bendovou

S ohledem na úctyhodný počet vašich dětí by mě zajímalo, jestli jste se během nucené karantény vůbec dostala k psaní, nebo alespoň něco zajímavého četla.

K práci na své rozepsané látce jsem nějak nemohla najít klid, ale podařilo se mi alespoň do termínu napsat od ledna zadanou povídku pro letní přílohu časopisu Reflex. Četla jsem naopak docela dost a nejvíc na mě udělala dojem povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba. Většina těch povídek je velmi sugestivních a zároveň jsou napsané precizně — a poctivě jako dobře vyrobený stůl.

Za svou novelu Vytěženej kraj jste nominovaná na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii, která se bude výjimečně vyhlašovat až na konci srpna. Jaké pocity ve vás nominace a všechno kolem ní vyvolávají?

Nejdřív jsem měla samozřejmě radost, tím spíš, že od začátku psaní téhle knihy uplynulo už tolik času — měla jsem obavy, že ta látka rychle stárne a začíná být mírně otravná. Tu počáteční radost pak vystřídal nějaký typ trémy a skoro i výčitek, že kniha měla být lepší, že možná mohla být lepší a že na ni teď budou mít čtenáři vlastně vyšší nároky, kterým Vytěženej kraj nemusí dostát.

Kdyby se podle Vytěženýho kraje, jehož hrdiny jsou hledači filmových lokací putující severními Čechami, měl v budoucnu točit film a vy byste k němu psala scénář, s čím vším byste se musela potýkat?

Těžiště knihy leží v dialozích, které jsou navíc z osmdesáti procent vedené lidmi sedícími v autě, což by se dalo snést v televizním dokumentu, ale v hraném filmu bych Irenu s Hugem musela častěji dostat někam „do akce“, nebo aspoň ven z auta. A i tak by se muselo množství řeči redukovat. Neumím si představit, jak by šla zachytit jejich společná minulost a to, jak ji prožívali, aniž bych se musela uchýlit k retrospektivám, které vždycky trochu rozbíjejí atmosféru a retardují tempo; a vůbec je považuju za docela rušivý prvek. Ira by musela Hugovi některé své zážitky nebo vzpomínky připomenout v rozhovoru nebo v rámci nějakých situací, které by jí k té minulosti přirozeně přivedly — ale v přímé řeči si nikdy nemůžete dovolit takovou míru „dušezpytu“ jako v autorském vyprávění, zmizí taky metafory… A nikoli poslední problém je v tom, že se v knize hodně vypráví o věcech a místech, které už nejsou, protože prostě zmizely. Čtenář si to při čtení představuje — divák by místo toho musel koukat na pusté pláně nebo důlní jezero. Jediné, co by tu slátaninu mohlo zachránit, by byla skvělá kamera a hudba!

Narozena 1974 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vydala dvě prózy: Nonstop Eufrat (2012) a Vytěženej kraj (2019). O té druhé literární kritik Jan M. Heller napsal: „Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci ,drsných lokalit‘ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.“