Tři otázky pro… Jana Štolbu

Karanténu jste strávil na tvůrčí rezidenci v Literárním domku v broumovském klášteře. Šla karanténa v klášteře poznat?

Klášter není funkční, čili nejsou tam žádní mniši, je to monumentální kulturní památka. A s karanténou v ní skončily všechny aktivity, výstavy, přednášky, muzeum, bylo uzavřeno přívětivé café i klášterní hostinec se skvělým pivem Opat. Zmizelo i těch pár turistů, co se tam občas objevili. Nádvoří zelo prázdnotou, brány byly zavřené — a já měl od nich klíče. I městečko Broumov, už tak klidné, se vylidnilo. Neobyčejná, napjatá i kouzelná situace.

Jan Štolba, foto: David Konečný

Hrajete na saxofon hned v několika jazzových tělesech. Stihli jste od karantény někde hrát? Jaký dopad vlastně krize měla a má na jazzovou scénu?

Ano, už se zas pomalu začíná hrát. Ale jen hodně zvolna. Muzikanti, kteří neučí, si začali hledat práci, brigády. Je to vše ve stadiu kocoviny. Jazzová muzika v Praze, kluby a podobně, jsou dost závislé na návštěvnících z ciziny, ti jazz vyhledávají, Češi moc ne. Jenže cizinci přestali jezdit a v dohledné době se nevrátí. Škoda, že pražské dění je zrovna tímhle dost podmíněné. Když jsem byl teenager, chodil jsem pravidelně a často do Reduty a sledoval celou tehdejší scénu. Bylo to normální. Dneska jsou podobné kluby pro běžného našince dost drahé. Tudíž i vlivem tohoto je jazz pro Čechy na periferii zájmu. Snad je to pro novou generaci jazzmanů trochu jiné, ale já mám tuhle zkušenost. Čili jak by se jazzově řeklo: Jazz? Loď.

Jan Štolba, foto: David Konečný

Přiznám se, že jsem vás vždy vnímal hlavně jako esejistu a kritika. Dolehly k vám současné diskuse o krizi literární kritiky?

Toho kritika mi asi nikdo neodpáře. Ve skutečnosti se kritice už minimálně šest sedm let téměř nevěnuju, jen občas napíšu recenzi. Debata o té takzvané „krizi kritiky“ se, mám dojem, táhne permanentně celá léta, přitom pořádně nevím, oč v ní jde. Asi zejména o to, že kritika a potažmo literatura ztratily svou funkci, autoritu a postavení, jež jsme znali z čítanek. Celé se to rozklížilo, kritéria se rozvolnila, neexistuje kritický pohled na věc jakožto disciplína s nějakými obecnějšími parametry. Kritika se vede spíš jako hra názorů. A do toho věčný „neoliberální“ aspekt úspěšnosti, čtivosti, čtenářskosti, jejž lze vnímat jako podstatný (literatura má být pro čtenáře), zároveň ale ten přístup může ryze literární hledisko do značné míry vytlačit. Někdo napíše román s rysy červené knihovny — a my mu pak v debatách zkoušíme imputovat všelijaké kvality už jen proto, že po tom jdou čtenáři. Nevím ale, jestli zrovna o tomhle ty debaty jsou, nesleduji je soustavně.

Narozen 1957 v Praze. Dlouhodobě pobýval ve Spojených státech amerických a v Austrálii. Píše poezii a prózu, věnuje se literární kritice, hraje na saxofon (dříve Originální pražský synkopický orchestr, Krásné nové stroje a Mozart K., dnes Jan Štolba Quartet, Polydor sextet a Visit of Music). Laureát Ceny F. X. Šaldy pro rok 2007. Jako básník se představil v titulech Bez hnutí křídel (1996), Nic nemít (2001), Den disk (2003) a Hřebeny (2007), jako prozaik knihami Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a Nezastavitelný den (2019), jako literární kritik pak ve svazcích Nedopadající džbán (2007) a Lomcování slovy (2011). Jeho nejnovější próza je podle anotace „filosoficko-erotickou groteskou z filmově-sportovního prostředí“.