Tři otázky pro… Stanislava Berana

Česká společnost i tuzemská literatura nyní procházejí pokoronavirovou kocovinou. Co byste jim naordinoval, aby se z ní rychle dostaly?

Nerad bych zevšeobecňoval přespříliš, obávám se ale, že ona kocovina má hlubší dno než jen virus a karanténu. A pokud máme doufat, že světlo na konci tunelu této kocoviny není pouze reflektor vlaku řítícího se v protisměru, je nutné připravit se, že úplně rychlé to nejspíš nebude. S literaturou to může jít snáze — jak říká Petr Stančík: „Jestli chcete, aby vaši oblíbení spisovatelé psali nové knihy, musíte si ty už vydané kupovat.“ Pokud si čtenáři budou dál nacházet ke knihám cestu, spisovatelé neztratí chuť psát a nakladatelé budou moci dál vydávat, může to tuzemská literatura důstojně ustát. Pokud se tak nestane, pak to patrně nebude příliš důstojné. Co se týče společnosti jako celku, tam už o důstojnosti asi nemůže být řeč, protože v této chvíli už nemluvíme o kocovině, ale o permanentním alkoholickém třasu.

Vypadá to, že hodně Čechů bude letos v létě (znovu)objevovat krásy své vlasti. Která místa na území bývalých Sudet byste jim doporučil a proč?

Bude to možná znít hloupě a naivně, ale… Vnímejme tuhle situaci jako příležitost strávit čas někde, kde bychom normálně na dovolené v létě nebyli, a způsobem, jaký by nás nenapadl. Odvezte svoje děti k jejich prarodičům a nechte je, aby jim ukázali místa a řekli věci, o kterých vy sami už nic nevíte, vezměte děti do katakomb ve Slavonicích, protože tam jsou chodby tak úzké, že dospělí jimi neprojdou a děti budou aspoň chvíli samy. Anebo jako já seďte večer na zápraží před chalupou a povídejte si se zajíci, co vám přišli okusovat rajčata.

Hostem letošního Měsíce autorského čtení je Maďarsko. Jakou máte čtenářskou zkušenost s maďarskou literaturou?

Nevelkou a je to ostuda. Vlastně bych ji mohl shrnout pouze dvěma obecně známými jmény — Márai a Esterházy. A pak díky spolupráci na Antologii literatur visegrádských zemí jsem měl před pár lety možnost setkat se s několika maďarskými „kolegy“ a jejich texty. Od té doby znám Lajose Parti Nagye, Szilárda Podmaniczkého, Margit Halászovou a Györgyho Spiróa. V každém případě vnímám letošní rok jako příležitost rozšířit si obzory.

Narozen 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Začínal jako učitel, dnes je manažerem ve farmaceutické firmě. Začínal s poezií (Zlodům, 2002), dnes píše prózu, je autorem titulů Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), Hliněné dny (2009), Žena lamželezo a polykač ohně (2013), Vyšehradští jezdci (2016) a Kocovina (2019). „Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům,“ stojí v anotaci.