Tři otázky pro… Alenu Mornštajnovou

Poslední dobou čím dál víc píšete povídky. Co vás na tomto žánru baví?

Mám raději delší texty, a to jako autorka i jako čtenářka. V delších textech mám větší prostor pro vystižení atmosféry i vyprávění příběhu. Povídky píšu jenom na vyžádání, takže pár mých textů vyšlo v povídkových souborech nebo v časopisech. Někdy to pro mě bývá výzva — a já mám výzvy ráda.

V literárním světě se pohybujete už několik let. Je něco, co vás dosud překvapuje?

Stále stojím na okraji literárního světa a jen do něj nakukuji, takže nemůžu říct, že bych do něj pronikla. Dosud jsem se tedy nezorientovala natolik, abych mohla být něčím překvapená. Předpokládám ale, že i literární svět tvoří lidé a potýkají se se stejnými pozitivy a negativy jako jiné obory lidské činnosti.

Kde se cítíte nejlépe?

To je jednoduché — u svého psacího stolu nebo v dobré společnosti u šálku kávy. I když to tak nevypadá, jsem spíš introvert a před velkými sešlostmi dávám přednost klidu a svým vlastním myšlenkám.

Narozena 1963 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala angličtinu a češtinu na Ostravské univerzitě. Pracovala jako učitelka anglického jazyka a překladatelka. Vydala čtyři romány (Slepá mapa, 2013; Hotýlek, 2015; Hana, 2017; Tiché roky, 2019) a knížku pro děti Strašidýlko Stráša (2018). Patří mezi nejúspěšnější české spisovatelky po roce 1989. „Knihy byly vždycky součástí mého života, vymýšlet příběhy a sepisovat je do knih jsem chtěla od dětství. Jenomže život se ne vždy vyvíjí tak, jak si představujeme, a tak jsem své přání naplnila až později. Ale při pohledu zpátky vidím, že všechno, co jsem kdy v životě dělala, k mému současnému psaní nějakým způsobem směřovalo,“ říká.