Tři otázky pro… Jana Němce

Předpokládám, že ses od vydání Možností milostného románu bavil se spoustou různých lidí o lásce. Naučil ses při tom něco o lidech — nebo lásce?

Zrovna dnes jsem někde četl, že láska nejsou city, ale činy. Mám pocit, že to je sartrovský postřeh, ale já ho četl u Edith Egerové, klinické psycholožky, která přežila Osvětim. Dnes jí je dvaadevadesát let a léčí americké vojáky, kteří se vrátili z Afghánistánu s posttraumatickým stresovým syndromem.

Rozhovory o lásce člověk nejspíš vede od chvíle, kdy se poprvé zamiluje, i když jsou třeba beze slov, ale možná stojí za to naslouchat lidem, kteří prožili víc než my. Jestli jsem se něco naučil? Spíš mám tušení, že často používáme slova, jejichž pravý obsah vlastně neznáme.

Nejen ve spojitosti s tvou poslední knihou se diskutovalo a diskutuje o vztahu trojice autor, vypravěč, protagonista. Čím to, že je taková debata po všech ismech a uměleckých experimentech pořád vzrušená a (aspoň pro někoho) vzrušující?

Nejspíš proto, že navzdory strukturalismu a heslům typu „Autor je mrtev“ pořád intuitivně cítíme, že každý umělecký text má dva prameny, jeden v jazyce a druhý v subjektivitě. A subjektivita skutečně je záhada. Překrývání — nikoli totožnost — autora, vypravěče a protagonisty v románech, které se čtenářem uzavírají autobiografický typ smlouvy, má snad k této záhadě co říct. Může to být v pokleslé formě hledání pikanterií, ale myslím, že to vede hlouběji. Mohl bych pokračovat, ale dotýkám se toho přímo v tom románu.

Měsíc autorského čtení je jednou z prvních větších akcí po koronavirové karanténě. Celá krize nás prý poměrně rychle naučila nově přemýšlet, vnímat svět, mluvit a psát. Zaznamenal jsi v posledních týdnech nějakou hlubší proměnu v jazyce, ve způsobu, jakým jej kolektivně užíváme?

To ne. Jazyk samozřejmě je živá, proměnlivá mocnost, ale myslím, že dostatečně mohutná na to, aby odolala sezonním experimentům se společností. Já bych to spíš otočil: teprve když se změní jazyk, víme, že se skutečně změnil svět. Ale to se podle mě nestalo.

Narozen 1981 v Brně. Vystudoval religionistiku a sociologii na Masarykově univerzitě. Pracuje pod hlavičkou brněnského Hosta: jako redaktor nakladatelství a editor časopisu. Vydal sbírku básní První život (2007), knihu povídek Hra pro čtyři ruce (2009) a dva romány: Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu (2019). V anotaci k nové próze autor uvádí: „Tohle je román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku. Zkoumám v něm víc než pět let jednoho milostného vztahu a další dva roky, kdy jsem o něm psal. Je v něm dost vášně, slz a také několik zjevení. Je to román o tom, proč vlastně jsme jeden s druhým, co na sobě milujeme, a proč se i přesto opouštíme.“