Autoportrét: Knihy, které chci číst

V praxi je to samozřejmě trochu složitější, ale po deseti letech a s více než stovkou vydaných titulů je tenhle s byznysem obtížně korelující ediční plán zřetelný. A samotného mě překvapuje, že mi taková libovůle prochází.

Jak to bylo

V roce 2009 jsem měl za sebou třináct let jako editor literární přílohy deníku Právo s názvem Salon. Čím dál silnější pocit, že už nevymyslím nic nového, mě dovedl k rozhodnutí, že už bych toho měl nechat, jestli nechci pokazit slušné renomé sobě i novinám. Naštěstí se právě v tom roce objevil nadějný novinářský učeň. Zbyňkovi Vlasákovi se mimo jiné podařil rozhovor, o který jsem dlouho stál, s Annou Kareninovou. Kdysi to (podle mne dobře) zkusila Svatava Antošová, zpovídala Annu ještě s Petrem Kabešem, oba se ale nakonec při autorizaci rozhodli, že text publikovat nechtějí. Vlasák byl pro vydavatele dobrá volba, edituje Salon už jedenáctým rokem.

Zdenko Pavelka s Jamesem Joycem, foto: osobní archiv

Postupné předávání Salonu jsme naplánovali na tři měsíce, a když jsem přemýšlel, co budu dělat dál, jako jednu z variant jsem začal zvažovat právě založení nakladatelství. Váhal jsem, důsledky finanční krize se na knižním trhu projevovaly nemilosrdně. V Česku k tomu přispěla i propaganda tehdejší (Topolánkovy) vlády, veřejnost podléhala strašení Řeckem (zavádějícím a z velké míry vylhaným poukazem na řeckou rozhazovačnost) a přestala utrácet za tzv. zbytné věci, mezi něž patřily i knihy. Tahle nefér hra se později promítla do mého zájmu o vydání knihy Ilony Švihlíkové a Konstantinose Tsivose Řecká tragédie (2017).

Samotný vznik nakladatelství byl ale spíš vedený shodou náhod, neměl jsem po odchodu z novin žádný jasný program ani cíl. V rámci jiného projektu, z něhož jsem nakonec vystoupil, mi přišlo vhodné založit si vlastní eseróčko. A když už jsem s. r. o. měl, byla má další cesta téměř daná. V onom tehdy právě uplynulém létě jsem totiž o svém záměru mluvil s několika nakladateli, jejichž práci jsem dobře znal z pohledu publicisty a s nimiž během mých let v Salonu přerostly profesní vztahy v přátelské.

Autoportrét #1: Inovativní dětské knihy

Pět mých kmotrů

Ladislav Horáček (Paseka) mi vyprávěl o všech šťastných náhodách i průserech a zvláště zdůrazňoval svou hlavní metodu: nakladatelství se dělá v hospodě. Láďo, děkuju Ti tam někam, kde ses jistě potkal se svým milovaným Váchalem. Milan Gelnar (Argo) mě přesvědčil paradoxně tím, jak mě varoval a líčil mi všechno v černých barvách. To přece dám, ne?! Viktor Stoilov (Torst) je mi asi nejblíž tím, jak se sám stal nakladatelem — jaksi bezděčně, nezáměrně. Dočtete se o tom v knize Torst. Dvacet let nakladatelství (což je rozhovor Josefa Chuchmy s Viktorem Stoilovem a Janem Šulcem, vydaný roku 2011). Dodneška ho považuji za vzor přístupu, který se dá shrnout slovy „netlačit na pilu“. Knížka si o svůj čas obvykle řekne. Ověřil jsem si to osobně, když jsme se na jaře 2011 domluvili na knižním rozhovoru s Petrem Uhlem. Byli jsme přesvědčeni, včetně Petra samotného, že na podzim bude mít Viktor rukopis. Z půlroku byly ale dva roky (Dělal jsem, co jsem považoval za správné, Torst 2013).

Na prvním bítovském setkání v roce 1996, které uspořádal Martin Reiner (Petrov, Druhé město) tehdy ještě jako Martin Pluháček s Jiřím Kuběnou, jsem nebyl. V těch dnech vycházelo první číslo Salonu a já měl jiné starosti. Pak už jsem ale nechyběl snad na žádné důležitější Martinově akci, lodě literátů na brněnské přehradě nevyjímaje. Martinova stručná nauka byla pro mne něco jako kuchařka: tady máš recept, ale vařit musíš sám.

S Janem Dvořákem (Pražská scéna) se znám už od osmdesátých let. Spojuje nás kromě jiného přesvědčení, že vždycky je možné dělat něco, co má smysl. Nesnášíme skuhraly a máme radost ze všeho, co se nejen nám, ale i komukoli dalšímu povede. Kromě přispění praktickými radami mi Honza byl a je blízký v pohledu na svět.

Tady musím dodat ještě jednu podstatnou věc. Především zmínění kmotři, ale i většina dalších lidí z branže, které znám, pro mne reprezentuje poměry v oboru. Nemohu porovnávat s jinými odvětvími, ale „v knihách“ převládá sounáležitost a doufám, že ani nervozita v čase covidu-19 to nezměnila. Pro ilustraci výše zmíněného připojuji scénu z večírku kteréhosi ročníku Magnesie Litery: stojíme s Viktorem Stoilovem a naším společným známým. Dotyčný se ptá na některé souvislosti a pak prohodí, že by s námi měl mluvit odděleně, protože jsme s Viktorem konkurenti. Viktor se usměje a povídá: „No, my si spíš pomáháme.“

Co jsem se zatím naučil

Až v roce 2010 jsem vydal první (a toho roku jedinou) knihu — novelku Jaroslava Balvína Mácha: Deníky. Dodnes si myslím, že je to dobrá generační knížka, a jsem rád, že jsem začal zrovna s ní, i když zůstala ve ztrátě. Ostatně dosáhla na nominaci na Ortenovu cenu. Ale na skutečný rozjezd jsem si musel ještě rok počkat. Náhoda mi přihrála práci na knize ke stým narozeninám Otakara Vávry. Podnět přišel později, než abych mohl myslet na monografii. Ale s filmovým historikem a vzácně dobrým člověkem Milošem Fikejzem (1959—2019) jsme vytvořili koncept postavený na dřívějších i současných reflexích Vávrova života a tvorby. A díky velkorysé podpoře tehdejší firmy RWE Transgas se kniha stala základem pro rozšíření naší produkce. A to i přesto, že výnos byl tehdy poloviční, protože jsem si ještě úplně nevěřil a jistil vydání kooperací s nakladatelstvím Millennium Publishing. Hned na začátku jsem si tak ale vyzkoušel plusy a minusy takové spolupráce. A knize Otakar Vávra — 100 let (2011) kombinace přístupů (můj spíše autorsko-redakční, partnerův výrobní) myslím prospěla.

V začátku jsem si představoval, že se budu věnovat hlavně původní české próze. Ale co si budeme nalhávat, jen málokterý současný autor nebo autorka, včetně těch úspěšnějších, přesahuje provinční úroveň. Také proto jsem obrátil svou pozornost k esejistice. Prvním titulem bylo na dvojnásobek rozšířené vydání knihy Václava Bělohradského Mezi světy & mezisvěty (2013). Ještě předtím jsem však díky Václavu Cílkovi uspěl s riskantním projektem sborníku Tři svíce za budoucnost (2012).

Byl jsem si vědom, že sborníky nejsou moc atraktivní tituly, a na tiskárnu jsem si musel půjčit. Ale Václavův nápad a koncepce se ukázaly jako dobrá volba, je to za těch deset let nejúspěšnější kniha. Volně jsme na ni navázali rovněž úspěšnou „dvojkou“ Něco se muselo stát (2014) a další, ovšem trochu jinak koncipovanou knihou téhle esejistické řady byly Krajiny srdce (2016), také z podnětu Václava Cílka. Tahle kniha překonala všechny dosavadní v počtu zúčastněných autorů, včetně fotografů jich je téměř stovka, ale práci na ní nám usnadnili editoři z brněnské odnože Českého svazu ochránců přírody, která od roku 1986 vydává respektovaný časopis Veronica. Kniha je výborem z příspěvků do rubriky Krajina mého srdce.

Jinou kapitolou byla například spolupráce s Františkem Janouchem, díky níž jsem došel až k vydávání knih Jiřího Pelikána, vedle Pavla Tigrida nejvýznamnějšího českého exilového novináře, nadto však i politika evropského formátu. Pelikánovu zřetelnou absenci v reflexích exilu považuji za profesní selhávání některých historiků, ale to asi patří do jiné úvahy.

Myslím, že jsem měl štěstí i na grafika Jakuba Trojáka, se kterým jsem se potkal nejprve jako se spolupořadatelem famózního filmového Brakfestu (to je festival nejblbějších filmů, pořádaný partou kamarádů pro další kamarády). Po nějaké době mi poslal nabídku a od Tří svící je téměř výhradním úpravcem našich knih. I když jsme občas ve sporu a musíme hledat shodu, jeho přístup je také jedním ze základních kritérií při výběru rukopisů. Knihy nejsou jen písmenka, ale měly by přitáhnout také svou typografickou úpravou. Shodneme se na tom, že každá kniha má i svým provedením vyjadřovat, oč v ní jde.

Považuji se spíš za koordinátora, možná právě to je náplň nakladatelovy činnosti. Poděkovat za spolupráci, nápady a vstřícnost bych tu chtěl mnoha dalším lidem, bez nichž by vydávané knihy nebyly takové, jaké jsou, nebo by nebyly vůbec. Za všechny a pro dokreslení komplexity jmenuji ředitele vimperské tiskárny Akcent Miloslava Batystu.

Od beletrie k oceněním

Beletrii samozřejmě vydávám podle původního záměru, ale už ostražitěji. Přesto, nebo právě proto, považuji za úspěch objevení Jiřího Charváta, jehož román Eskejp (2017) je co do počtu prodaných výtisků zatím nejúspěšnější prózou z produkce mého nakladatelství. A neváhal jsem autora přimět k vydání veselých stripů Qejci. Existenciální sperma komiks (2017) a básnické sbírky Zase je dneska (2018).

Karla Hvížďalu jsem kdysi potkal před Stavovským divadlem a zeptal se ho, jestli by pro mě něco neměl. Výsledkem je podle mne unikátní vzpomínkový triptych (Osmý den týdne, 2015; Dobře mrtvý dědeček, 2017; Exilový orloj, 2019). A protože jsme s Karlem díky práci na knihách v úzkém kontaktu, zavolal mi jednou, že sedí v kavárně s Jacquesem Rupnikem a že ten hledá nakladatele pro svoje eseje. Okamžitá domluva s Rupnikem vyústila ve velmi příjemné finále — Magnesii Literu v kategorii publicistika za knihu Střední Evropa je jako pták s očima vzadu (2018).

Autoportrét #2: Jak se opovažujete?

Podobnou cestou jsme došli k ocenění Zlatá stuha 2020 za původní českou slovesnou tvorbu — beletrii pro mládež pro knihu Markéty Pilátové Co vyprávěla gorila (2019). Markétu jsem před osmi lety oslovil s návrhem, jestli by nechtěla sepsat s populárním ošetřovatelem gorily Moji Markem Ždánským (toho mi přihrál výše zmíněný Milan Gelnar) jeho historky s dalšími zvířaty. Knížka Gorilí táta (2013) se povedla a Markéta se mě hned po odevzdání rukopisu zeptala, jestli bych neměl chuť vydat příběh o opičákovi, který ji při práci s Markem napadl. Rovnou jsme podepsali smlouvu, na kterou jsme si vzpomněli, až když mi Markéta předloni poslala první verzi vyprávění o gorilím klukovi Pongovi. Daniela Michalíka si jako ilustrátora k oběma knihám přizvala ona — a zase to byla skvělá volba.

Těmito příklady jsem chtěl nastínit, že každá z vydaných knih má příběh. Zobecnit je můžu takto: nejúspěšnější knihy nakladatelství Novela bohemica jsou výsledkem záměru, někdy i doslova objednávky, jindy diskuse. Román Jiřího Charváta získal knižní podobu až po roce autorovy práce od první bleskové e-mailové domluvy dvou do té doby si zcela neznámých lidí, autora a nakladatele.

Hlavní výzva budoucnosti

Proč jsem v úvodu zmínil sociální sítě jako nepříznivý faktor pro nakladatelskou branži? Nemyslím si, že zažíváme úpadek čtenářství. Čte se hodně a nejspíš o dost více než kdykoli v dosavadní historii. Internet otevřel čtenářství další prostory, je to přelom srovnatelný s Gutenbergovým vynálezem. Sociální sítě jsou ale fenoménem, který z dobrého sluhy dělá zlého pána. Nemyslím tím jen sklon ke šmíráctví. Jde o to, že sociální sítě fatálně přiškrcují smysl čtení, kterým je objevování nového. Místo toho posilují sebeidentifikaci.

Typického uživatele sociálních sítí přestávají zajímat odlišné pohledy na svět a postupně vyhledává jen spřízněnou společnost. Mimo ni se pro něj ostatní svět začíná jevit jako nepřátelské území. Uzavírá se, jeho sociální inteligence a schopnost empatie klesá. O náchylnosti věřit všemu, co mu nakukají jeho „přátelé“, nemluvě. O podílu na vyvolávání patologických masových hysterií, teď zrovna bourání soch, už se píšou psychologicko-sociologické studie.

Pro knihy je charakteristický opačný přístup. Čtenář knih sice má své oblíbence, ale je otevřený dalším objevujícím se autorům, je zvědavý, zvídavý a s touhle výbavou je motorem knižní kultury. Motivuje autory a nakladatele, aby přicházeli s něčím novým, na podobném principu jako vědu pohání i literaturu touha po poznání. A objevováním nového se pak dál tříbí zase čtenář. Slogan „Rosteme s knihou“ je jedna z významově nejhlubších kulturních zkratek. Sociální sítě rozleptávají a drolí tenhle základ nejen knižní, ale dosavadní kultury vůbec.

Sociální sítě ovšem existují a nelze je zakázat, zrušit ani zničit. Proto je považuji za hlavní výzvu současné a budoucí knihotvorby. Kniha není nahodile symbolem humanity, obráceně to dosvědčují dějiny pronásledování knih a jejich autorů v nejrůznějších podobách. Jsme jen v jiné, nové fázi permanentního střetu v lidské historii. Těší mě, že v Česku do něj na straně knih pořád vstupují „noví bojovníci“, ač se tenhle výraz může jevit jako veteš z dob minulých ideologických sporů. Slova mají často krkolomné osudy, přesto jsou svobodná i vůči svým smrtelným uživatelům.