Opičí žena v každém z nás

Příběhy zachycené v knihách se často chovají jako více či méně vzácné nerosty. Některé se vinou mezi slovy jako zlatá žíla, jiné je třeba pracně z rudy dobývat či rovnou i s rudou přetavit, další prosívat či rýžovat z hromad písku. Gunstein Bakke však píše tak, jako by tvořil černé uhlí. Klade jednu vrstvu prvohorního organického materiálu na druhou a pod obrovským tlakem je udusává, aby dosáhl co největší hutnosti.

Gunstein Bakke: V očekávání
přeložila Marta Bartošková
Argo, Praha 2019

Jeho třetí kniha napsaná v menšinové variantě norštiny nynorsku Maud a Aud. Román o silničním provozu z roku 2011 (česky v překladu Alice Týnské vydal Dauphin, 2015) získala v domovském Norsku několik literárních ocenění a také přízvisko „jedna z nejlepších a také nejdivnějších knih roku“ a svému autorovi vynesla i Cenu Evropské unie za literaturu.

O pět let později vydal Bakke (tentokrát překvapivě ve většinovém bokmålu) knihu V očekávání, která se tematicky od předchozí sice značně odlišuje, nicméně svého autora a jeho útržkovitý styl rozhodně nezapře. Tři dějové linie definované místem a rokem a nedatované glosy spojuje historická postava Julie Pastrany, Mexičanky narozené roku 1834, přezdívané kvůli nadměrnému ochlupení „opičí žena“. Ve své vlastní dějové linii cestuje Julia i s manželem a svým impresáriem v jedné osobě do Moskvy, aby se i zde ukázala publiku a vědeckým kapacitám. Píše se rok 1860 a Julia čeká dítě; těhotná je ovšem i Kira, která se v roce 2013 vydává do Mexika, aby se zúčastnila uložení Juliiných ostatků do rodné půdy. V těchto dvou liniích se protínají příběhy žen, kterým je odcizeno tělo — s Juliiným tělem zachází její manžel Theo jako s majetkem, který jim poskytuje obživu, zatímco Kira otěhotněla následkem znásilnění. Rozhodne se nepodstoupit potrat, neustále je však konfrontována s tím, že si její tělo někdo násilím přivlastnil, navíc si jiní osobují právo se k jejímu stavu vyjadřovat (matka, Bonum) a konečně je tu také plod, který ho bezezbytku využívá. Třetí dějová linie se odvíjí v roce 1979: sledujeme v ní muže jménem Finn, jenž se dobrovolně rozhodl žít na skládce v osloském údolí Groruddalen, přičemž jednoho dne nalezl Juliino vycpané tělo a učinil z něj svého společníka.

Všichni tři protagonisté se na první, ba i druhý pohled nacházejí daleko za hranicemi normality, a právě do tohoto prostoru autor čtenáře zavádí nikoli prostým vyprávěním, nýbrž především úvahami, které vkládá do myslí svých postav. V těchto úvahách odmazává hranici mezi „normálním“ a „abnormálním“ a zároveň přezkoumává klasický evropský dualismus duše a těla a vztah mezi já a okolním světem, čímž nutí čtenáře, aby tyto ustálené kategorie zcela pomíjel. A přestože je mozaikovitý text plný nejasných, plovoucích významů, naprosto neochvějně z něj čiší jedno: to, co mají Julia, Kira a Finn společné, je trvání si na svém já, Julia „někým jiným být nechce“ a Finn „se nikdy nenaučil stát se někým novým“, čímž by jistě vyrazili dech nejen svým současníkům, kdyby se o jejich názor tito současníci vůbec zajímali. I Kira si prosadí, že si ponechá dítě, které jí bylo vnuceno, závěr jejího příběhu však vyznívá ze všech nejpřekvapivěji.

Čas od času — především tehdy, když se čtenář mezi Bakkeho myšlenkami ztratí — se neúnavně vnucuje otázka, jestli se zároveň nestáváme účastníky autorovy hry na schovávanou, jestli se autor nevysmívá tomu, že nejsme schopni v každém okamžiku přesně říct, co se myslí tím, co zrovna čteme. V očekávání se skrývá očekávání autora, zda s ním udržíme krok až do konce. Pomalu a těžkopádně se prokousáváme jeho větami a s každou souvislostí, kterou odhalíme, roste i naše očekávání, zda se na konci našeho čtenářského těhotenství setkáme s novým jedincem. Bakkeho text je pravý protipól textů naší doby plných prostoduchosti, repetitivnosti a objevování již dávno objeveného, není snadný, vyžaduje obzvláště pomalé a soustředěné čtení a ztratit při něm nit je to nejmenší nebezpečí, které na čtenáře číhá.

Kniha sama totiž potvrzuje vlastní axiom — při čtení nejde o to, co je normální a nenormální, jde o to, co jako čtenáři očekáváte: zda se jen chcete nechat bavit, nebo zda jste ochotni vpouštět slova a věty do dosud zanedbávaných drah v mozku, přemýšlet o tom, co „vlastně“ znamenají a jaký vztah mají k tomu, o čem čtete. V souvislosti s tím se nelze vyhnout pokloně na adresu překladatelky a redaktorky knihy. Je-li každý překlad především zprostředkováním vlastního porozumění původnímu textu za současné maximální aproximace stylu, pak se tu ve světle výše uvedené hornické teorie jeví práce překladatelky Marty Bartoškové a jazykové redaktorky Violy Somogyi jako urputné dolování v závratných jazykových hloubkách a vynášení výhřevného topiva na světlo dne.

Malý spoiler na závěr: nového jedince nečekejte, tato kniha je především o tom, co v sobě nosíte, zatímco ji čtete. I v tom se však může skrývat neobyčejný zážitek.