Omamný Hrabě

Nešťastná náhoda

Básník (1940—1965) byl dítětem šedesátých let, kdy zvolna dozrával a stával se sám sebou. Patřil ke generaci, jež mnoho nevěděla a nemohla vědět o světě za ostnatými dráty, ale přesto se urputně prodírala k vlastnímu cítění a názoru. Po studiích na Pedagogickém institutu (1957—1961) a vojně (1961—1963) přichází krátké a opojné období, kdy střídá profese, věnuje se hudbě (hrál na klarinet a saxofon), tráví večery po jazzových klubech, zejména v Redutě, důležitou roli pro něj hraje i poetická vinárna Viola, píše, prožívá omamné setkání s dílem Allena Ginsberga, jehož beatnickou poezii zná z prvních překladů Jana Zábrany (ale okouzlil ho třeba i Vladimír Majakovskij, jehož památce věnoval jednu ze svých nejslavnějších básní).

Václav Hrabě, foto: archiv

Jeho verše zaznívají v programech divadel malých scén, s jeho tvorbou se seznamuje Mirek Kovářík, jenž se stane Hrabětovým celoživotním a neúnavným propagátorem a vykladačem. Přichází však tragická, předčasná a snad i trochu záhadná smrt — ale patrně se básník skutečně pouze nešťastnou náhodou otrávil svítiplynem. Po jeho smrti vycházejí dvě sbírky: Stop-time (1969) a Blues v modré a bílé (1977), ale především se jeho dílo lavinovitě šíří opisy a stává se předmětem frenetického kultu. Veliký ohlas získávají jeho texty v interpretacích písničkáře Vladimíra Mišíka. V polistopadovém období dochází ke kompletnímu zpřístupnění jeho tvorby, ve velkých nákladech vychází úplný soubor jeho poezie Blues pro bláznivou holku (1990) a prozaický fragment Horečka (1994).

Životní koncentrát

Hrabětova básnická tvorba byla a stále ještě je neobyčejně přitažlivá a fascinující zejména pro příslušníky mladých a nejmladších generací — starší čtenáři či dokonce tzv. odborníci si k ní často zachovávali jistý odstup. V čem vlastně spočívá síla jeho poezie? Nepochybně se mu podařilo dostat do svých textů neobyčejně koncentrovaný životní pocit, který patřil k jeho generaci a svým způsobem se týká každé generace nastupující. Jeho básnické gesto v sobě obsahuje cosi univerzálního. Zachycuje moment, kdy se mu na jedné straně svět otevírá ve vší průzračnosti, svůdnosti a kráse, ale v jeho plném vychutnání a dobytí mu cosi brání — není v pravou chvíli na pravém místě, nepřeje mu (zvláště milostné) štěstí, odmítá se přizpůsobit pochybným autoritám.

Krystalizuje z toho rozbolavělá teskná nostalgie, směsice euforie, splínu a skryté víry, že jeho postoj má přece jen svoje opodstatnění a hodnotu a lze se o něj opřít jako o jedinou jistotu. Kromě toho je Hrabě básník čistoty a intenzivní touhy po čistotě, kterou hledá v pulzující a dynamické metropoli plné nástrah, pokušení a maloměšťáckého pokrytectví. I sám básník v ní podléhá její horké magii, radostem života nalézaným v odpoutaných a sbližujících mejdanech, alkoholu a především v jeho milovaném jazzu.

Muzikální svět pro něj má vůbec zásadní význam — učarovala mu veškerá „krásná / absolutně nerozumná a nerentabilní hudba / Hudba bez naděje na honorář“; takovou hudbu pro něj ztělesňují stejně tak klasikové Bach a Beethoven jako jazzový virtuos Miles Davis či královna blues Bessie Smithová. A i jeho poezii prostupuje duch a rytmus bluesového lkaní, artikulující zároveň smutek mrazící až na kost spolu s přitakáním hmatatelnému, skutečností vonícímu světu. K básníkovu mládí patřila i vyostřená senzitivita („Máte příliš velké srdce / na to abyste s ním mohl žít“), rozjitřenost a stálá touha po citových senzacích, ale i po něčem nepojmenovatelném, vznešeném a velkém, ale neuchopitelně neurčitém, co lze kdykoli zahlédnout a opět ztratit („Bojím se abych to všechno nezkazil / nějakým překrásným gestem“).

Stále živý

Zároveň v něm roste potřeba a nutnost vystoupit z „anonymity flákače“ a být odpovědný a užitečný druhým, i když v žádném případě ne konformní. V této souvislosti je zajímavé, proč vlastně minulému režimu Hrabětova poezie vadila — není politicky zahrocená, čistá estetizace je jí vzdálená, ba odporná, hlásí se k lidské zemitosti a dělnosti („Život to jsou pekařská auta v ranní mlze / a ruce odřené a unavené / bez nároků na slávu bez nafoukaných řečí“). Ovšem k Hrabětově lyrice patřila také syrová autenticita, neučesanost, absolutní nezájem o protektory jakéhokoli typu a na rozdíl od uměle vytvářených a živených hvězd tzv. socialistické poezie vznikl jeho kult zdola, naprosto spontánně — a to muselo být více než podezřelé.

U autora nenalezneme nadpočet básnických prostředků, jeho výraz se vyhýbá rafinovanosti, poetika je prostá, srozumitelná — hlavními nástroji mu jsou evokace, intenzivní imaginace, silný a strhující obraz, do něhož se pokouší sevřít tresť zážitků a zkušeností, proti tupému, mechanickému chodu světa zvyků a návyků klade kontrast lyrického detailu, zázračnost chvil „tak akorát na jeden tulipán“. A opět je to svěžest a křehkost, která poznamenává jeho obrazné vidění, v němž „kouř u stropu se chvěje / jako tvoje ruce“ a básník chce psát „v rytmu ptačích křídel… / v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří / upálit nebo ukřižovat“.

Ve středu Hrabětovy básnické bytosti nalezneme romantický patos, zahrnující nepoddajný a neklidný vzdor i něhu, jemnost i naléhavost, který naplní a uspokojí pouze plná citová přítomnost a niterná angažovanost, víra v okamžik, kdy se sen změní v realitu a on bude moci „uvidět ráno u Vltavy divoké koně / Vyjmenovat své lásky / a bude-li třeba / nechat se zabít / pro ně“. Václav Hrabě směřoval za svými ideály krokem možná ne zcela sebejistým, ale rovným a pevným, s vůlí vyslovit se jako básník až do dna, až do posledního nadechnutí. I to přispívá k tomu, že je autorem věrohodným, s kterým se lze ztotožnit — proto stále působí, omamuje a získává nové čtenáře. Bezpochyby se na tom ještě dlouho nic nezmění.