Za lesem povídka

Knižní debut je vždycky křest ohněm. Hned první kniha totiž obvykle ukáže, jestli se na obzoru objevil nový autor, nebo se na knižní trh vecpal další z řady ambiciózních grafomanů. A těch je v poslední době, kdy vydat vlastní knihu je tak nesnesitelně snadné, stále víc a víc. Proto každého čtenáře, který má ještě dostatek odvahy pouštět se do čtení prozaických prvotin, jistě potěší, když se setká s textem, jenž voní skutečnou literaturou a je příslibem knih budoucích. A právě takovým příslibem je povídkový soubor Vratislava Kadlece Hranice lesa.

Kadlecova kniha se skládá ze sedmnácti různě rozsáhlých povídek, které vznikaly v průběhu téměř jednoho desetiletí. I proto je jejich kvalita mírně rozkolísaná, i když vyloženě slabých textů je v knize jenom několik. Naproti tomu soubor obsahuje povídky, které snesou srovnání s klasikou žánru. Jsou svižně napsané, často směřují k překvapivé pointě, nutí čtenáře uvažovat o nevšedních událostech a v reálném světě nespojitelných věcech a velmi věrně zachycují důvěrně známé myšlenkové pochody. Většina z nich pak na pár stranách dokáže vybudovat emocionální atmosféru, v níž se mísí něco dobře známého s čímsi novým a osobitě stavěným.

Hranice lesa popisují běžné mezilidské situace, rozchody, rozvody, rodinné křivdy, psychickou degeneraci, nástup mentální choroby, frustrace ze současného světa, které však domýšlejí pomocí fantaskní nadsázky a hyperboly do neuvěřitelných konců. V povídce „O Zlatohlávkovi, co špatně spal“ je muž okraden o své jméno, což mu znemožňuje dál normálně existovat ve společnosti. Teprve ve chvíli, kdy získá jméno nové, i když je to jméno sousedova psa, se mu opět vrací jeho identita a s ní i společenská pozice. Povídka „Květina“ zase znázorňuje situaci, kdy se z muže, s nímž si vyšla na večeři „mladá, moderní a krásná žena“, stala květina, text „Vedlejší příznaky“ pak ukazuje, kam až může vést náhodný objev živé tkáně za kachličkou v koupelně, a třeba v povídce „Připečený“ sledujeme příběh dvou mužů, kteří k sobě jednoho dne přirostli v tramvaji. Tyto absurdní a v zásadě až surreálné texty, které jako by vypadly z obrazového světa Švankmajerových filmů, jsou prokládány povídkami, v nichž autor sleduje dva významové plány současně. Například povídka „Smrt na Délu“ představuje rozpadající se manželský vztah v kulisách ekonomicky rozvráceného Řecka, kde se ke slovu postupně dostávají fašistické a komunistické síly, nebo v povídce „Rubikon“ cestujeme na agroturistickou farmu, i když v myšlenkách s vypravěčem procházíme jeho čerstvým rozchodem se ženou. Ve vstupní povídce „Přece ji nebudeme jíst, když byla taková“ se zase společně s mrtvolkami pohřbenými na zahradě odkrývají i dávné rodinné křivdy. Další skupinu textů pak v souboru tvoří povídkové rozhovory — například „Liborovo autentické sobotní dopoledne“ nebo „Moravský nokturno“, v nichž autor zkouší možnosti dialogické formy.

Obecně se dá říct, že Kadlec je silný v povídkách středně dlouhého rozsahu, které mu umožňují rozvinout určitý nápad a dospět s ním až k překvapivé pointě. Do kratších povídek se autor se svým nápadem vměstnává obtížně, naopak nejdelší povídka celé knihy „Rosný bod“ zase upozorňuje na limity Kadlecova psaní — tedy na to, že příběh o muži, který v mlze ztratil obličej, vystačí na mnohem menší textovou plochu, než jakou v knize ve skutečnosti zabírá, a že autor prvotní nápad nedokáže rozvést do souvislostí, které by snesly delší text.

Hranice lesa jsou knihou, která určitě nezapadne — a to nejen díky nominaci na objev roku Magnesie Litery. Je to totiž kniha, která velmi přesně dávkuje ironii s humorem a nostalgií (například ve velmi zdařilé povídce „Želva“) a v níž se propojuje široká povídkářská tradice od Gogola, Kafky přes Čapka až k Borgesovi s osobitým a ryze současným jazykem a způsobem vyprávění. Hranice lesa prozrazují autora, jehož příští texty bude třeba sledovat.

Vratislav Kadlec: Hranice lesa, Argo, Praha 2019