Existenciální novinka

Jedním z určujících a formativních vztahů bylo pro filozofku, spisovatelku a feministku Simone de Beauvoirovou přátelství s Élisabeth Lacoinovou. Na rozdíl od vztahů s Jeanem-Paulem Sartrem či Mauricem Merleau-Pontym a dalšími význačnými osobnostmi francouzského intelektuálního života poloviny dvacátého století však kamarádství se Zazou, jak se Lacoinové přezdívalo, zanechalo v díle Beauvoirové jen malou stopu, především v autobiografii Paměti spořádané dívky. To se na podzim změní: ve Francii vůbec poprvé vyjde román Les Inséparables (Nerozlučné), který Beauvoirová napsala v roce 1954 a který vychází ze vzpomínek na přátelství se Zazou.

Simone de Beauvoirová na rukopisu začala pracovat už jako zkušená a oceňovaná spisovatelka — pět let po vydání feministické klasiky Druhé pohlaví z roku 1949 a v roce, kdy vyšel její nejslavnější román Mandaríni o intelektuálech v poválečné Francii, za nějž získala Goncourtovu cenu. Po pár měsících psaní ukázala obtahy Sartrovi, kterého ovšem práce nijak nenadchla. Beauvoirová se k příběhu už nevrátila s tím, že se „nezdá mít nějakou vnitřní nutnost a nedokáže udržet čtenářovou pozornost“.

Simone de Beauvoirová a Jean-Paul Sartre v roce 1955, foto: Wikimedia Commons

Rukopis, o němž se Beauvoirová zmiňuje v některých denících či románu Síla okolností z roku 1963 a který se od té doby stal předmětem dohadů odborníků a literárních historiků, teď na podzim vyjde jako 176stránková kniha ve Francii a v příštím roce minimálně v sedmnácti dalších zemích. Román Nerozlučné vychází díky Sylvii Le Bon de Beauvoirové, adoptivní dceři Simone de Beauvoirové, která získala písemné dědictví po své nevlastní matce i právo je spravovat.

Le Bon de Beauvoirová pro The New York Times uvedla, že si byla jistá vydáním Nerozlučných už v roce 1986, když text poprvé četla. „Do cesty se prostě připletly jiné nakladatelské povinnosti,“ vysvětluje dlouholetá důvěrnice Beauvoirové. „Proto se také dostávám k jejím románům a povídkám až teď,“ dodává. Sylvie Le Bon de Beauvoirová — která mimo jiné vymyslela pro nepojmenovaný rukopis z pozůstalosti název Nerozlučné — plánuje vydat ještě další dosud nepublikované texty od Simone de Beauvoirové.

Zároveň si je jistá, že Nerozlučné jsou plnohodnotným románem. Kromě rukopisné verze textu existuje i strojopisná; obou se spisovatelka od roku 1954 nedotkla. „Zničila některé práce, s nimiž nebyla spokojená,“ vysvětluje Le Bon de Beauvoirová. „Tuto však nezničila.“

Élisabeth „Zaza“ Lacoinová a Simone de Beauvoirová v roce 1928, foto: Association Élisabeth Lacoin

Élisabeth „Zaza“ Lacoinová a Simone de Beauvoirová se seznámily, když jim bylo devět let. Obě pocházely z buržoazních katolických rodin a podle vzpomínek byla ze dvou dívek rebelkou, která se vzpírala konvencím doby a úlohám ženy, Zaza. Svou povahou a postoji prý Beauvoirovou později v mnohém inspirovala. Lacoinová zemřela v roce 1929 na encefalitidu. Bylo jí jednadvacet let.

Smrtí přítelkyně poznamenaná Simone de Beauvoirová se snažila literárně zachytit vzpomínku na ni hned několikrát. Kromě Nerozlučných a Pamětí spořádané dívky — v obou dílech se prý vyskytují totožné věty — vystupuje postava Zazy hlavně v nedokončených a nepublikovaných prózách ze třicátých let. Ty plánuje Sylvie Le Bon de Beauvoirová vydat jako antologii.