Svět podle Einsteina

Už když se čtenáři dostala do ruky Einsteinova patrně nejslavnější literární práce Jak vidím svět, která byla přeložena do mnoha jazyků, ukázalo se, jak dalece tento bezpochyby největší vědec dvacátého století přesahoval úzké obzory svého oboru a co pro něj znamenalo klást si na svou dobu odvážné filozoficko-náboženské otázky, vyvěrající jak z jeho osobního prožitku židovství, tak z poznávání jiných spiritualit, kultur a civilizačních okruhů. Součástí řady životopisných, odborných a populárních knih o německo-americkém vědci, stejně jako dokumentů, rozhovorů a úvah byly i zlomky jeho korespondence a deníky z cest. Těch Einstein absolvoval za svůj život víc než dost, a to i v čase získání Nobelovy ceny. Dávno před ní se stal ikonou, s níž se chtěli setkat lidé z horních pater společnosti od Ameriky po Japonsko. V deníkových zápiscích se poprvé objevují nejen některé zárodky jeho vědeckých teorií, nýbrž také otisky vnímavého a citlivého pozorování okolního světa — a zvláště lidí, lidských povah, národnostních a etnických rozdílů, přístupu k životu a řešení běžných životních situací, přírody, měst či ekonomických a sociálních modelů (Japonsko, Čína, Palestina, Německo, Spojené státy).

Díky nakladatelství Argo se můžeme začíst do Einsteinových cestovních deníků z počátku dvacátých let dvacátého století. Knihu Cestovní deníky Alberta Einsteina. Dálný východ, Palestina a Španělsko (1922—1923) edičně připravil dlouholetý kurátor Einsteinova archivu a respektovaný editor jeho prací, Australan Ze’ev Rosenkranz. Vzorně edičně a graficky připravená publikace ve výborném překladu Aleše Valenty zve ke čtení už svou obálkou, typografií, grafikou. Někoho zprvu, někoho až po přečtení udiví, jak velkou část textu zabírá Rosenkranzova předmluva a závěrečný poznámkový a bibliografický aparát. Jenže porozumět dobovým reáliím s odstupem téměř sta let, a navíc s cézurou druhé světové války a poválečného bipolárního rozdělení světa, by bez Rosenkranzovy vysvětlující studie bylo pro laického čtenáře dosti složité. Samotné cestovní zápisky pokrývají strany 86 až 268 (z celkových 366). Editor se však rozhodl otisknout v knize originály zápisků z lícové i rubové strany — to na levé straně, na pravé pak vysázet český překlad včetně Einsteinových příležitostných kreseb, nákresů a s cestou souvisejících fotografií. Tím se samotné zápisky, jež někdy pokrývají jen polovinu strany, zmenší rozsahem sotva na třetinu běžného knižního formátu. Vešly by se do samostatné knihy o šedesáti stranách. Ne, neznamená to, že by čtenář byl o něco ošizen, naopak. Jak známo, Einstein nebyl — tak jako ve svém vědeckém myšlení — mnohomluvný. Psal úsporně, stručně, jasně. Kdyby text nebyl opatřen vysvětlujícími poznámkami, kterých je několik set, mohl by čtenář některým zápisům porozumět jen s obtížemi. Tak například zápis z 6. října 1922: „Noční cesta v přeplněném vlaku po setkání s Bessoem a Chavanem. Ztráta ženy na hranici.“ Jak, jakou ženu, na jaké hranici a z jakého důvodu Einstein ztratil? Kdo to byl Michele Besso a Lucien Chavan? Odkud jel, kam jel, jaký byl cíl jeho cesty? Na to všechno poznámky odpovídají, a to opravdu velmi důkladně. Rosenkranzova předmluva navíc vysvětluje tisíce složitostí a miliony drobností, které musel Einstein při své cestě do Japonska, Palestiny a Španělska v různých typech dopravních prostředků (od železnice přes loď po auto) a na různých místech řešit.

Cestovní deníky Alberta Einsteina, foto: Kosmas

Zápisky odhalují, jak obrovský hlad po Einsteinovi mezi lidmi byl a co všechno musel na svých cestách v rámci společenských styků (které měly svým způsobem také obchodní charakter, neboť cestovní náklady a honoráře hradila druhá strana) s jednotlivci i při přednáškách v akademických a kulturních institucích přestát, někdy doslova přetrpět. Jeho popisy lidských povah, kulturních odlišností a zvláštností, zvláště pak v dramaticky se měnícím Japonsku a na horké půdě Palestiny, by mohly působit poněkud schematicky, pokud by čtenář nevěděl, jak liberální, otevřený a velkorysý Einstein vůči lidem různých civilizačních okruhů byl. Odhaluje-li někdy komplikovanou a nečitelnou povahu svých japonských hostitelů, obratem připomíná, jak se mezi některými z nich cítil srdečně a přijat. Při čtení se mi připomněly dvě myšlenky: 1) Necelých dvacet let po Einsteinově cestě do Japonska se Japonsko vrhlo do války po boku Hitlera s nebývalou krutostí a odhodlaností obnovit a potvrdit svou dávnou historickou slávu a výjimečnost nejen v přilehlém regionu. 2) Po deseti letech ho vyhnal nacistický režim do amerického exilu, povraždil miliony Židů a nevinných včetně vůdčích osobností vědy, náboženství a politiky, přičemž Einstein sám začal ještě usilovněji podporovat nově vzniklý stát Izrael, židovské vzdělávací instituce a diplomatické řešení mezinárodních konfliktů. Z Japonska a Palestiny se už za jeho života staly výrazně odlišné země a ten, kdo je mohl poznat na začátku třetího tisíciletí, mi dá za pravdu, že by je dnes slavný fyzik poznal jen stěží, ostatně jako zbytek takzvaného civilizovaného světa včetně Spojených států amerických.

Cestovní deníky jsou výjimečným pohledem do života člověka, o němž je známo zdánlivě všechno a který se stal doslova a do písmene „majetkem“ všech. Jeho poznávání a poznání Dálného východu a Palestiny, v menší míře pak Španělska, čtenáře rozhodně obrátí k jeho humanitně orientovanému dílu — ke kultuře, k náboženství, k etice, k věčným otázkám o mírovém a nenásilném soužití lidí i národů. Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem měl za poslední dobu v rukou.

Albert Einstein — Ze’ev Rosenkranz (ed.): Cestovní deníky Alberta Einsteina. Dálný východ, Palestina a Španělsko (1922—1923), přeložil Aleš Valenta, Argo, Praha 2019