Andreji, ahoj

Prosím tě, Andreji, ahoj,

skočím do toho hned po nohou… Já bych do toho obecně vnesl trochu více tajemna, více abstrakce, to je to, co lidem v těchto tíživých chvílích mimo peněz (chi) schází. Počkej, hlavně ale Velikonoce. Vidím to asi takhle… taky jsi byl malý a chodil jsi s pomlázkou, kdybys měl čas, přečetl bych ti k tomu sloupek od Petra Borkovce, to by se ti líbilo, lidský, přesně jako ty. Na rovinu, ono se jim totiž, Andreji, stýská hlavně po chlastu, ano, po Bohu taky, máme ho tam, je tam taky, neboj. Však ta metafora s odchodem z jeskyně je fascinující, to asi ještě rozpracujeme. My totiž opravdu trpíme jako On.

Pořád tam vidím, promiň, Andreji, místa, kde se můžeš i ty ještě zlepšit. Je tam trochu té tvé opravdové upřímnosti, ano, já vím, že ji tam někde hluboko máš a občas z ní bereš, děláš to hezky a občas to tak i senzitivnější občané cítí. Andreji, ale víš, že i kluci občas pláčou, a kdy jindy by měli plakat, než když stojí před prahem tak brutální recese.

Vím, že je to samozřejmě také příležitost, to tam máme naprosto explicitně. Andreji, promiň, vím, že budeš proti, ale tentokrát to bude úplně bez tvé oblíbené recese, nehodí se to. Řekli jsme si, že nejlepší by bylo tam tak okatě nevysvětlovat, že podnikatelům něco odpustíme. Ty OSVČ už nezachráníme, co bych ti k tomu řekl, nic. Ale to jsou stejně lidi, který se jenom smějou každýmu tvýmu rozhodnutí, nejde se jim zavděčit, nemají rádi pomlázky ani svátky, nejraději by si kšeftovali i o víkendech, kdy má být odpočinek, na svoje rodiny stejně nemají čas, nenavštěvují je. Uzavřené téma. Těm se NEZAVDĚČÍŠ. Pokud má mít každá válka své oběti, dal bych tam tyhlety OSVČ, ty jejich pomocné práce si rády rozdělí větší podniky. Ona je to skvělá příležitost, někteří se stanou v těchto firmách třeba i uznávanými odborníky. Ale to jen na okraj.

Přílet čápa bílého je každoročním znamením příchodu jara, zdroj: Flickr

Andreji, ROSTEME! Hrozně rád ti tohle slovo píšu, protože to znamená, že děláme tu naši práci dobře. Zcela vážně, Ty společně s doktorama to tady držíš, já bych to tam nejraději dal naplno, ale to by nebylo profesionální. Jsi tu prostě teď hlavně pro lidi a oni to, Andreji, ví. Odměna bude sladká. Já už ani nevím, proč jsme se těm nájezdům nejrůznějších Šídel dříve bránili, to už je teď všechno pryč. UF! Soudy už taky nejsou, ale to je jen tím, že lidi to už pochopili, chtějí tě tam. Všechno se otáčí správným směrem, myslím, že budeš mít konečně už volný ruce, a to jsme přece tenkrát chtěli, když jsme do toho šli…

Vzpomínám na první billboard, víš, jak jsme seděli, myslím, o půl druhý na parketách v sokolovně a prohlíželi si ty návrhy. Po několika hodinách jsme došli k tomu proslulému „Aby se za nás děti nestyděly“. Promiň, možná si to už tak dobře nepamatuju, ale v tý trochu temný tělocvičně jsem viděl, jak se ti leskne oko. Pak jsi vstal a řekl jsi mi něco o své rodině a o starých lidech, kteří jsou všem ukradení, a pak, že je to naše vina, že my jsme jejich děti, co se o ně musí postarat. Andreji, tam někde jsem zjistil, že to není jenom práce, že je to něco, při čem chci být. Pak jsme leželi ve spacáku a povídali si, jaký by to bylo, mít volný ruce a udělat to tak, jak mohl Baťa. Asi jsi ještě o Tomášovi něco vyprávěl, ale už jsem tenkrát usnul. Druhej den jsme začali kampaň a jako by to šlo samo. Jako kdybych už tenkrát věděl, jak to dopadne. Promiň, jsem dneska trochu sentimentální, ale to je jen tím, že jsem si ráno už dvakrát četl tvůj projev. Baví mě, jak mi k tomu vždycky pošleš jednu dvě věty a ty jsou přesně jako na solar. Hergot, tohle je přece důvod, proč to ten člověk všechno dokázal!

Když jsi mě vzal před patnácti lety na exkurzi do Vodňan, myslel jsem si, že jsi jako všichni ti ostatní podnikatelé, že ti jde jen o to si pořádně nahrabat. Tam jsem ale taky tenkrát poprvé viděl všechny ty šťastný holky, který by jinak musely bejt na ulici. Přitom tam u tebe dostanou úplně normální peníze k uživení, je to tam čistý a venku zaparkovaný auta, jen se rozjet a dovézt ty kuřata třeba na ten svátečně prostřený stůl, kde si je s chutí dá dědoušek, babička i ty děti. Tam jsem asi začal věřit na symboly, tam mi asi vlastně poprvé přišly na mysl ty děti…

V příloze posílám úplné znění, já vím, že to ještě okořeníš nějakou tvou historkou z dětství. Vždycky mě dojme, když vlastně zjistím, že jsi stejnej jako já nebo moje žena. Že sis určitě taky vždycky dal na Velikonoční pondělí budíka na 6.30, abys byl na koledě první u holky, která se ti ve škole líbila. Občas si říkám, kdyby ty holky tenkrát s tebou šly, jak by se jim změnil život. Promiň, že to dneska takhle natahuju, ale asi už to na mě taky doléhá, je škoda, že nemůžeš, když seš teď dnem i nocí na vládě, zažít taky ten home office. Kolem lítají děti, žena udělá oběd, pak si jako uděláš jednání v kuchyni, je to hezký bejt spolu. Vím, jak bys v tomhle hrozně rád byl se svými dětmi, i když už jsou starší… Víš, upřímně, vždycky vás jako rodinu rád pozoruju, chtěl bych mít taky takový vztah se svými dětmi. Ale, Andreji, my jsme teď něco jako tvoje děti a tvoji oběť přijímáme a děkujeme ti za ni. Já tedy hluboce.

Ať to dobře dopadne. Opatruj se.

Pavel Zajíc je básník, kterému vyšly dvě básnické sbírky Ona místa a Peníze.