Malí a velcí srdcaři

Nakladatelé toho v koronavirové krizi nedělají málo, a nemám teď na mysli domácí šití roušek a míchání dezinfekčních roztoků. Snaží se zajistit práci a peníze pro své zaměstnance a spolupracovníky — spisovatele, překladatele, ilustrátory, redaktory, grafiky — a pro čtenáře připravují nové knihy, aniž tuší, kdy budou moci vyjít.

Při iniciativách směřujících k vládě a ministerstvu kultury nestojíme s nataženou dlaní — prosíme stát jen o to, aby nesměřoval veškerou podporu továrnám, bankám a velkým podnikům, aby nezapomínal, že i nakladatelství jsou pro něj důležitá. Nejenom malá, ale všechna, která přímo řídí jejich majitelé, nikoliv anonymní správní a dozorčí rady; ta, jejichž prosperitu ovlivňuje práce jejich zaměstnanců a spolupracovníků, nikoliv výkyvy akciových trhů na vzdálených burzách. A také ta, která se na pandemii jenom nevymlouvají a nesvalují na ni své problémy.

Markéta Hejkalová, foto: Eva Puella

Kultura a ekonomika

Nezávislí nakladatelé jsou pro stát důležití ze dvou důvodů. První je kulturní a „občanský“. Obohacují knižní trh o tituly, které se možná nedraží v mezinárodních aukcích a nedostanou se do edičních plánů velkých uskupení, ale posouvají literaturu dál a říkají nám něco podstatného o světě a životě a tím přispívají k rozvoji obecné vzdělanosti a kritického myšlení.

Na začátku současné pandemie jsem si znovu přečetla — jistě jako mnoho jiných lidí — slavný román Alberta Camuse Mor, a ten mě zbavil paniky a dodal mi naději. V tom je mimo jiné síla netuctových knih: díky nim se na problémy dokážeme podívat z jiné perspektivy a nikdo nás neopije rohlíkem strachu ani koblihou populismu. 

Pokud zkrachuje jeden nakladatel, knižní trh zešedne, ale nestane se tragédie. Pokud by ale zkrachovalo dvacet nakladatelů, knižní trh by se možná propadl do pohodlného širokého proudu oddechových knížek pro dobrou náladu. Vůbec nic proti nim nemám a sama je občas ráda čtu, ale literatuře ani rozvoji sebevědomých občanů nijak významně neprospívají.

Druhý důvod je ekonomický. Nakladatelé — stejně jako další živnostníci — jsou zvyklí živit se sami. Kromě grantů (často spíše symbolických) na podporu vydání kvalitních knih po státu nic nechtějí. Nemají tisíce zaměstnanců, ale řadě lidí dávají pravidelně práci a tím jim zajišťují živobytí. Když krachne jeden nakladatel, octne se pár lidí ve svízelné situaci, s níž si poradí, ale kdyby nás krachlo dvacet nebo třicet, octnou se bez prostředků stovky lidí a stát se o ně bude muset postarat, bude jim muset vyplácet podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky aj.

Možnosti změny

Co ale může stát udělat? Škody po pandemii budou obrovské a každý bude chtít a potřebovat peníze. Stát by například mohl po dobu nouzového stavu o deset až patnáct procent snížit platy státních úředníků, alespoň těch, kteří momentálně pracují z domova. Nemohou za to a není to nic příjemného, ale ostatní přijdou o mnohem větší peníze — třeba právě knihkupci, nakladatelé a další živnostníci — a tohle by mohl být způsob, jak jim pomoct, jeden z projevů té tolik proklamované solidarity. 

Jak jinak by mohl stát knižnímu trhu pomoct? Stačilo by dát nakladatelům a knihkupcům co nejvíc svobody a důvěry. Například povolit otevření knihkupectví — třeba na pár hodin denně a, pochopitelně, za přísných hygienických podmínek. Nakladatelé a knihkupci by neměli tak velké ztráty a knihy jsou pro lidi v karanténě a ve složité situaci důležité — a sotva jsou nebezpečnější než elektronika a květiny, které se mohou prodávat dál bez omezení. 

Stát by také mohl dočasně nebo trvale snížit nebo zrušit DPH na knihy. A mohl by se snažit o masivní podpůrné nákupy knih malých nakladatelů pro veřejné knihovny a školy — asi ne okamžitě, ale jako dlouhodobější a systémové řešení, jaké funguje třeba ve skandinávských zemích a díky němuž tam vychází podstatná část původní prózy a poezie.

Skutečná pomoc

Problémy některých distribucí vedou k úvahám, zda by se knihy nedaly distribuovat jinak: levněji pro nakladatele (tj. s menším než padesátiprocentním rabatem), spolehlivěji pro knihkupce, aby se ani malí knihkupci v malých městech nemuseli bát, že se k nim žádaný titul nedostane. Vyřeší to distribuce na družstevní bázi, o jejichž vzniku se mezi nakladateli uvažuje? Možná ano, alespoň částečně, ale leccos by vyřešila obyčejná solidnost, dodržování pravidel. Distributor, který bez zbytečného otálení zaplatí nakladateli za prodané knihy, knihkupec, který si od menšího nebo většího nakladatele objedná knihy poštou, zaplatí fakturu v řádném termínu…

Současné nejisté fungování některých distribucí povede patrně ke zvýšení prodeje v e-shopech jednotlivých nakladatelství — a také ke zvýšení důležitosti přímého prodeje na knižních výstavách a veletrzích. Pokud by chtěl stát malým nakladatelům opravdu pomoct tak, aby to bylo účinné, a přitom ho to skoro nic nestálo, měl by pro nakladatele, kteří prodávají za hotové jen na jednom, dvou nebo třech knižních veletrzích ročně, zrušit povinnost elektronické evidence tržeb. Malým nakladatelům by to ušetřilo několik tisíc korun a několik hodin nebo dnů energie, které by místo byrokracie mohli věnovat knihám, a zároveň by to bylo gesto důvěry, vstřícně podaná ruka.

Gesta nejsou úplně bezvýznamná. Povzbuzením knižního trhu by možná bylo i to, kdyby čeští politici četli dobré knihy a veřejně o nich mluvili. Nebo kdyby se aspoň občas nechali s knihou vyfotit — například tak, jako se s knihami rakouských autorů nechává fotografovat prezident Alexander Van der Bellen.

Autorka je spisovatelka, překladatelka, nakladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.