Knihy, které přetrvají

Při přemýšlení nad tím, proč mě osobně při tvorbě knižní grafiky některá práce baví méně a jiná více, jsem zjistila banální, ale podstatnou věc — záleží na knize. Je totiž docela velký rozdíl mezi tím, navrhovat obálku pro první vydání současného českého autora, pro první české vydání zahraničního autora nebo pro nové vydání knihy všeobecně známé.

U prvních dvou případů je knižní grafik často pod velkým tlakem. Český čtenář se s knihou setkává poprvé, nic o ní neví, a pokud takový titul není dostatečně podepřen reklamní kampaní, je knižní obálka mnohdy prvním komunikačním prostředkem, který vyzývá čtenáře, aby knihu vzal do rukou a přečetl si anotaci. 

Pokud se s odstupem času ukáže, že se kniha moc dobře neprodává, vina se snadno může svést právě na knižního grafika, který nevytvořil dostatečně líbivý a poutavý obal, jenž by nalákal větší množství kupujících. Naopak když se z knihy stane bestseller, zásluhou grafika to pravděpodobně nebude. Výsledky této úspěšnosti prodeje se potom také snadno stávají hlavními argumenty k odmítání grafických návrhů obálek dalších titulů a jsou generátorem mnohdy nelogických úvah a představ nakladatelství o tom, jak má kniha vypadat, aby se prodávala. Což je z pohledu grafika často svazující situace.

Vedle současné literatury však souběžně rukama čtenářů prochází i řada již klasických literárních děl, která jsou neustále čtená, nehledě na to, zda jsou momentálně v kurzu. Takové knihy nenajdeme na reklamních poutačích v metru a nepíše se o nich v literárních revue. Ovšem jen do té doby, než se některý z nakladatelů rozhodne slavný titul vydat v novém kabátě.

Kromě nového překladu, nově redigovaného textu nebo nového doslovu je to často právě výtvarné zpracování, které je tím hlavním lákadlem, proč si ten který román pořídit i přes to, že už jsme ho kdysi možná četli, pravděpodobně v umaštěném igelitu z veřejné knihovny anebo jsme ho našli pod vrstvou prachu v antikvariátu.

V takových případech má grafik přece jen větší svobodu než u literatury současné, kdy hlavním požadavkem na grafika je, aby titul v konkurenci nezapadl. U slavného románu už si nemusíte lámat hlavu s podbízivostí a výrazností obálky, nemusíte vysvětlovat, o čem kniha je, proč jste zvolili právě takové grafické prvky a co vlastně znamenají. Můžete si dovolit mnohem jednodušší a sebevědomější grafické řešení. 

U nového vydání slavného literárního díla své grafické řešení také stavíte do kontrastu k již existujícím předchozím vydáním. U překladové literatury se často jedná o stovky variant napříč celým světem, ze kterých se můžete poučit, vůči kterým se můžete vymezit a o to jasněji nechat vyznít svůj vlastní názor.

Vzhledem k tomu, že vydávání starých známých románů většinou není to, na co by se nakladatelé v současnosti aktivně zaměřovali, grafik se k podobnému druhu pracovní příležitosti dostane jen výjimečně. O to větší je to vždy čest a zodpovědnost. Vzhledem k tomu, že taková kniha i po desetiletích nepřestává čtenáře oslovovat, je velmi pravděpodobné, že se ještě pár desítek let podobnému zájmu bude těšit.

Při snaze vybavit si ze současné knižní distribuce nějaké příklady dnes již klasické literatury, jejichž grafické zpracování je výjimečné, jsem zjistila, že jich moc není. Jako první mě napadl Mechanický pomeranč (Odeon 2016), potom série Ernesta Hemingwaye (Odeon 2014—2016). Marně přemýšlím dál, protože u dalších, jako je třeba série Jamese Joyce z nakladatelství Argo (2012) nebo edice Knihovna klasiků vycházející v Odeonu, jsou sice krásné obálky, ale vnitřní sazba značně zaostává. Kompletně nevyužitý potenciál vidím například u knihy Kdo chytá v žitě (Odeon 2015), u Cizince od Alberta Camuse (Garamond 2015) či u knih Johna Steinbecka z nakladatelství Alpress. Ještě o mnoho úrovní níž pro mě stojí nakladatelství Omega, které se kolem roku 2014 na vydávání klasické české a světové literatury cíleně zaměřovalo. Problematická byla tehdy i jejich ediční příprava, kdy šlo často o nezredigované staré překlady, kterým vypršela autorská práva a při jejichž převodu došlo ke spoustě textových chyb. Pod jejich nevkusnými obálkami, které většinou vypadají, že vznikaly pouze na základě názvů knih, najdeme například kompletní dílo Čapkovo nebo Kafkovo, Bílou velrybu od Melvilla či mého oblíbeného Frankensteina a mnoho dalších.

Naštěstí v dnešní době čtenář ještě stále může najít tyto knihy v antikvariátech ve starším vydání, kde úroveň knižního designu často i po desítkách let zůstává nepřekonaná. Ale já se trochu začínám bát, až se za dalších pár let tyto knihy rozpadnou, že už nebudeme mít na výběr. A asi i proto cítím při práci na takových knihách větší zodpovědnost a mnohem víc mě trápí, když někdo jiný zahodí příležitost vytvořit knihu, po které by jednou v antikvariátu někdo rád sáhl.

Já sama jsem měla kromě nového vydání Lolity (Paseka 2019) příležitost ještě pracovat na známém českém románu Bylo nás pět (Akropolis 2019). I když si uvědomuji, že se podobné zakázky již nemusejí nikdy opakovat, moc si takových zkušeností cením a přála bych si, aby jich bylo víc. Taková práce mi totiž dává alespoň zdání toho, že vytvářím něco, co přetrvá, něco, co nebude záležitostí jedné sezony.


Nikola Janíčková je knižní grafička a typografka. Společně s ilustrátorem Jindřichem Janíčkem vedou nakladatelství a grafické studio Take Take Take.