Skutečnost smíchaná s přebujelou fantazií

Čím vás tak ohromil Karel Poláček, jehož knihy jste přeložil a o němž nyní vydáváte vlastní román?

Všecko začalo tím, že jsem do francouzštiny přeložil (a ve Francii vydal) dva Poláčkovy romány — napřed Muže v ofsajdu a pak Bylo nás pět. Čtení nějakého díla v rámci literárního překladu je jiné než běžné čtení, je to tak trochu, jako kdybyste studoval text pod mikroskopem. Zvláště překlad Bylo nás pět mi zabral hrozně času — celý rok, během něhož jsem se s mrtvým autorem pozoruhodně sblížil. V říjnu 2015 jsem dostal pozvání na první poláčkovský seminář na francouzské půdě, který pořádala jedna pařížská univerzita. Dozvěděl jsem se tam četné dramatické detaily z posledních let Poláčkova života a tehdy mě napadlo, že by tenhle spisovatel vlastně mohl být i zajímavou literární postavou. Sepsal jsem tedy projekt a podal si žádost o literární stipendium u francouzského Národního centra knihy (Centre national du livre). Když jsem ke svému nemalému překvapení stipendium získal, bylo jasné, že z tohohle už nemůžu vycouvat. Nakonec jsem si celou věc ještě zkomplikoval tím, že jsem román z větší části psal česky a teprve pak ho překládal do francouzštiny, v níž podle podmínek stipendia musel vyjít — v opačném případě bych musel vrátit peníze.

Příběh svého literárního hrdiny jste si ale upravil. Do jaké míry je pravdivý a do jaké naopak vymyšlený? A pozná to i běžný čtenář?

Slovo „upravil“ v tomto případě nepovažuji za nejvhodnější termín. Známá fakta — anebo ta, která jsem sám vypátral v průběhu studia zdrojů — jsem totiž nijak neohýbal. Spíš jsem jako zedník spáry maltou vyplňoval svou fantazií bílá místa v autorově životopise, kterých přibývalo s každou jeho další internací. Dám vám příklad: v příběhu mám i vedlejší postavu, českého fašistu Josefa Rejthara, kolem něhož se odvíjí paralelní dějová linie. I tahle postava odpovídá člověku, který reálně žil. Josef Rejthar opravdu napsal do antisemitského týdeníku Árijský boj několik útočných či výsměšných článků o Karlu Poláčkovi. V souvislosti s tím jsem zjistil, že v Praze bydleli pouhých pár desítek metrů od sebe. Vyvodil jsem si z toho, že se tu občas míjeli na chodníku a jednou se i společně dali do řeči. I když o podobném rozhovoru neexistují žádná svědectví a z tohoto hlediska je nutno mou pasáž znázorňující jejich slovní konfrontaci považovat za vymyšlenou, nelze vyloučit, že k ní vskutku došlo a že proběhla nějak tak, jak jsem ji popsal ve svém románu. Takže na otázku, zda čtenář mé vymyšlenosti pozná, bych odpověděl negativně. Já sám jsem při pětadvacátém čtení svého rukopisu nedokázal přesně odlišit děje odpovídající informacím, které jsem získal odkudsi zvenčí, od těch, které byly výplodem mé přebujelé fantazie.

Jak v současné době ve Francii reagují na českou literaturu?

Současná česká literatura má ve Francii — například ve srovnání s literaturou polskou, maďarskou nebo rumunskou — vcelku malý ohlas. Spoluurčují to i různé módní vlny a zájem konkrétních nakladatelů, kteří jsou v případě překladových vydání ochotni vynaložit jisté prostředky na propagaci zahraničních autorů. V případě českých autorů hovořme spíše o nezájmu. A pak tu jsou autoři jako Milan Kundera, který dnes píše francouzsky, i když v něm samotní Francouzi nadále vidí českého autora. Vcelku slušný ohlas zde mělo také dílo Bohumila Hrabala, možná i díky filmovým adaptacím jeho děl. Na nového Kunderu nebo Hrabala ale ve Francii pořád čekáme.

Kniha o Poláčkovi však není první, kterou jste napsal a vydal ve francouzštině. Jaký ohlas měl váš debut?

První byl román Le char et le trolley (Tank a trolejbus), který jsem vydal v roce 2014 v nakladatelství Vents d’ailleurs, zaměřeném na frankofonní autory, respektive autory cizího původu píšící ve francouzštině. Děj románu se odehrává v Československu v letech 1968—1969, takže představuje takový malý kurs československé historie pro Francouze. Ohlasy na tenhle román — na rozdíl od pár českých, jedem přetékajících recenzí — byly veskrze pozitivní a moje kniha dokonce získala nominaci na jednu francouzskou regionální, konkrétně bretaňskou cenu.

Co jsou tzv. poláčkovské semináře, o kterých se v knize zmiňujete?

Jde o odborné semináře o osobnosti a díle Karla Poláčka, které se konaly v letech 1992—2012 v autorově rodišti — Rychnově nad Kněžnou. Sborníky, které po každém ze seminářů vyšly, se v mé „studijní“ fázi pro mě staly cenným informačním zdrojem.