Cesta do nitra válečníkovy duše

Objemná a ne zrovna levná kniha byla záhy po vydání rozebrána a zájem čtenářů si vyžádal dotisk. Kromě autorova literárního výkonu se o to zasloužila též její grafická úprava a bohatý obrazový doprovod. Nakladatelství dokázalo vytvořit podobu vstřícnou k laickým čtenářům i k odborníkům, na něž myslelo věcí dnes málo vídanou — dvěma záložkami na založení hlavního textu a poznámek.

Zpátky k životopisu

Čornej psal Žižku dlouho a zúročil v něm své výzkumy husitské epochy, jíž se začal věnovat před více než čtyřmi desetiletími. Tedy v době, kdy francouzské nové dějepisectví přehodnocovalo svůj původně odmítavý postoj k tradičním žánrům historické práce, k politickým dějinám a biografiím velkých osobností. Otázka, jak psát moderně koncipovaný životopis, jak inovovat ustálenou formu vyprávění, se v období postmoderny dočkala řady různých odpovědí, leckdy radikálně bořících ustálené představy o biografickém žánru. Praktické aplikace radikálních konceptů ovšem nedopadaly nikterak slavně a ukazovalo se, že čtenáři upřednostňují obvyklé chronologické podání života hlavního hrdiny. Zdařilé výjimky, jakou je například životopis francouzského krále Ludvíka IX. Svatého od Jacquese Le Goffa, lze spočítat na prstech.

Čornejovo podání Žižkova života se na první pohled drží tradiční formy, od narození budoucího husitského vojevůdce jdou kapitoly po časové ose jeho života až k posledním pozemským dnům a k dědictví, které odkázal reformnímu hnutí. Za nimi následuje stručný pokus o ucelený portrét a taktéž stručné pojednání o tom, jak Žižku pojímalo dosavadní dějepisectví, počínaje humanistickými autory a konče marxistickou historiografií. Škoda že autor, který v řadě prací osvědčil cit pro inspirativní postihnutí druhého života významných událostí (zřetelně třeba v knize Lipanské ozvěny), pojal tuto část až stroze. Lze porozumět snaze ukončit již dosti rozsáhlý rukopis a stejně tak pochopitelné únavě z náročné práce. Další historici, kteří se rozhodnou zaměřit na Žižkovo místo v polemikách vedených během sporu o smysl českých dějin po vydání velké knihy Josefa Pekaře Žižka a jeho doba nebo na proměnu v jeho pojímání v českém dějepisectví během politického oteplení v šedesátých letech dvacátého století, ovšem i tak mají na co navazovat.

Text knihy ukazuje, že volba tradiční formy vyprávění neznamená nutně zastaralý způsob podání. Čornej umně kombinuje událostní linku s problémovými průřezy, postižení hlavních procesů dané epochy s citem pro jedinečný detail. Nelze než ocenit přehledné nastínění komplikovaných politických jednání ve středoevropském prostoru v první čtvrtině patnáctého století, kde se mezi sebou prolíná více dějových linií. Do líčení událostí jsou vsazovány tematické pasáže, v nichž se autor zabývá třeba významem zvířecích přezdívek, středověkým pojetím božího rytíře nebo složitými otázkami eucharistie a spásy v reformním myšlení. V zohlednění konkrétních detailů, jakými jsou například topografické a geografické reálie, je patrné, že Čornej si krajinu Žižkova působení důkladně prochodil a „prožil“. Ne náhodou se v knize závěrem připomíná Wilhelm Dilthey. Čornejův přístup k problematice má s myšlenkami německého filozofa mnoho společného a můžeme se právem ptát, zda určitá forma vcítění do mentálního světa pojednávané osobnosti a vnitřního znovuprožití peripetií jejího života není jednou z podmínek pochopení minulosti.

V kontextu pozemského i božího

Většina dosavadních historiků, kteří se husitským válečníkem zabývali, se jej pokusila charakterizovat zřetelnými a jednoznačnými vlastnostmi. A jaký tedy je Čornejův Žižka? Muž, který se v posledních pěti letech svého života „objevuje ve dvojjediné roli polního velitele a zároveň božího rytíře, jehož kroky vedla upřímná, čistá a nespekulativní víra, z níž čerpal své jistoty“? Před autorem stál úkol, jak vysvětlit Žižkovu přeměnu od člena jihočeských lapkovských družin, v nichž své svědomí obtížil nejedním hříchem, k prosazovateli Božího slova v pozemském světě. Jde o velice obtížný problém, neboť písemné prameny, které po sobě Žižka zanechal, jsou strohé a torzovité a neumožňují průhled do jeho vnitřního světa a zprávy současníků pak zatížené hodnotovými postoji, příslušností k jedné z válčících stran či sympatiemi nebo antipatiemi.

Čornej se tuto překážku pokusil překonat pečlivým popisem Žižkova okolí, světa a prostředí, ve kterém žil, mentálních souřadnic doby. Do takto vymezeného a detailně zmapovaného prostoru pak vsazuje zmínky o husitském válečníkovi a opatrně zvažuje jejich zapojení do širších souvislostí. Proměnu Žižkova vnitřního ustrojení a příklon k reformnímu hnutí klade autor do druhého desetiletí patnáctého století, kdy se muž zocelený boji na lapkovských cestách i rytířských bojištích dostává do Prahy a setkává s kázáními Jana Husa a jeho souputníků. Čornej velmi citlivě posuzuje okolnosti, které k osobnostní konverzi mohly vést, včetně Žižkova pokročilejšího věku (bylo mu již kolem padesáti let) a s tím spojeného vědomí blížícího se konce pozemského života a bilancování dosavadních skutků. Interpretace Žižkova mentálního světa a přerodu od válečníka k božímu rytíři, jakkoli postavená na neúplných pramenech a jejich domýšlení, vyznívá velmi přesvědčivě a představuje oproti předchozím životopisům posun k lepšímu poznání jeho osobnosti. Čornejův přístup k Žižkovi zůstává na poli kritické vědy, nenechává se strhnout k přeceňování výrazného jedince, jak ukazují například pasáže věnované Žižkovu válečnickému umění.

Rozdělená společnost patnáctého věku

Každý historik, který si dává za cíl syntetické postihnutí minulé doby, nutně vnáší do textu problémy své přítomnosti, tu více, tu méně skrytě. Budiž omluvena osobní vzpomínka na jeden ze seminářů, ve kterých Josef Válka v devadesátých letech minulého století seznamoval studenty s hlavními problémy historického výzkumu. Při přednášce o Josefu Pekařovi se rozohnil a výklad o jeho knize Žižka a jeho doba zakončil pádným konstatováním: „A tak se nacionalista Pekař potkal s nacionalistou Žižkou.“ Na stránkách Pekařovy obsáhlé knihy lze vskutku pozorovat názorový posun od odmítavého postoje k husitskému vojevůdci k jistému respektu a porozumění, vyvěrajícímu z problémů Pekařovy doby. Také Čornejovu knihu lze číst jako určitou výpověď o dnešku, byť autor striktně zachovává maximu neúčastné a neutrální vědy a nikde explicitní paralely mezi minulostí a přítomností nevede (na rozdíl od rozhovorů, které poskytl po vydání knihy, kupříkladu pro týdeník Echo). V líčení vyhrocených poměrů v pražském souměstí na sklonku druhého desetiletí patnáctého století, kde se mezi sebou svářely strany neúhybně přesvědčené o své pravdě a o nutnosti potlačit, či přímo vyhladit odlišné názory, se vcelku zřetelně ozývají echa dnešní doby.

Stále unikající zbojník

Stylistické kvality Čornejova díla snad ani není nutné vyzdvihovat, autorova schopnost literárního ztvárnění odborného textu je dostatečně známá. Kompozici knihy oživují drobné exkurzy v čase závěrem některých kapitol, které se věnují pozdějším výzkumům na Žižkových bojištích, budování soch a památníků a podobným tématům. Seznam pramenů a literatury čítá přes čtyřicet stran drobného tisku a čtenář jen s respektem sleduje, jaké drobné příspěvky regionálního charakteru dokázal autor vypátrat a ústrojně využít ve výkladu. Proti tomu zamrzí absence některých titulů z nedávné doby, třeba práce o Dekretu kutnohorském, i když Čornejova poznámka, že s ohledem na rozsah textu nebylo možné uvádět vše, co k dané problematice prostudoval, zní v přepublikovaném čase pochopitelně. Škoda že v knize zůstaly drobné překlepy a přehlédnutí v citacích, kterým se však při rozsahu textu nelze divit. I tak jde ve srovnání se současnou odbornou produkcí o nadstandardní redakční a nakladatelské zpracování.

Píše-li Čornej závěrem, že knihu dopsal „se svíravým pocitem, že se mi dílo zdaleka nepovedlo tak, jak jsem si vysnil“, jde o slova u tak rozsáhlé práce snad příliš sebekritická. Přemýšlivý historik si vždy uvědomuje jen dočasnou trvalost svého výzkumu a množství otázek, které si ještě mohl položit. Poctivost však velí recenzentovi přiznat, že nadšení z četby prvních desítek stran se postupně vytrácelo, jakkoli knihu i dále četl s chutí a čtenářským požitkem. Na vině není autor, ale problém zmíněný v recenzi výše. Při absenci pramenů, které by umožnily proniknout do Žižkova vnitřního světa, zůstává každý jeho portrét jistým způsobem neúplný, bez ohledu na vytěžení všech dostupných textů z doby jeho života. Jako by nám Žižka stále unikal mezi prsty, vzpíral se jasné charakterizaci, odmítal poodhalit zástěnu, která nás dělí od jeho myšlení a prožívání světa. Těžko v dohledné době vznikne další žižkovská monografie, Jan Žižka však nadále zůstává problémem a výzvou pro další a další generace historiků.

Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka, Paseka, Praha 2019