Česká fantastika jako důkaz společenské krize

Autorka skrývající se pod pseudonymem Eylonwai srovnává původní českou tvorbu posledních let s trendy, které hýbou fantastikou ve světě, a dochází k nelichotivým závěrům. Zatímco na Západě dostávají ceny díla s feministickým či ekologickým přesahem, u nás jsme se od 90. let příliš neposunuli. Pisatelka dokonce v nadsázce tvrdí, že „typickým českým autorem SFF je tělnatý strejda, který na stránkách svého románu jakožto bijec v conanovské bederní roušce máchá obrovským mečem, aby vysvobodil vděčnou princeznu“.

Smírný závěr se sdělením, že se česká fantastika alespoň nebere moc vážně a občas se objeví originální námět, mnohé neuspokojil. Pojmy „feminismus, gender, rasismus a ekologie“ zapůsobily na komunitu jako rudý hadr na býka.

Dlouhá vlákna diskusí pod článkem a na Facebooku přinesla kromě mnohých invektiv na adresu autorky i komentáře konstruktivní a plodné. Zapojili se čtenáři a fanoušci, ale také spisovatelé (mj. Vilma Kadlečková, Tomáš Bandžuch, Vendula Brunhoferová, Věra Mertlíková, Leoš Kyša a další), nakladatelé a knihkupci (Michael Bronec, Helena Jelínková) nebo publicisté (Daniel Storch, Lukáš Vaníček).

Samostatnou polemickou statí pak na původní článek zareagoval spisovatel Leonard Medek. Měl výhodu: autorka nepočítala s tak velkou publicitou (čtenost článků na Sardenu se pohybuje v řádech několika set; „Zkostnatělá česká fantastika“ má po dvaceti dnech přes deset tisíc přečtení). Kdyby s něčím takovým počítala, pravděpodobně by břitkou glosu rozšířila o citace a zkonkretizovala by argumenty. Leonard Medek měl v tomto směru snadnější práci, nicméně v zásadě reaguje ve třech podstatných bodech:

Zaprvé, není fér porovnávat celou českou produkci s překladovou literaturou, která je nutně výběrem toho lepšího.

Za druhé, to, co autorka popisuje, je situace z konce 90. let, nikoli současná, kdy je zájmu o fantastiku a žánrových autorů, a tedy i variability výrazně více.

A konečně, nechť si každý píše dle svého přesvědčení, ale musí jít o vnitřní potřebu, vše ostatní je falešné.

I pod tímto článkem následovala rozsáhlá diskuse, tentokrát vedená v méně emotivním duchu. Na tom, kolik lidí se zapojilo a kolika lidem stálo za to vyjádřit se, je poznat, že ať měl původní článek jakékoli nedostatky, v mnohém ťal do živého.

Svět versus ČR

Eylonwai začíná glosu větou: „Že jsme u nás ve všem asi o dekádu pozadu za moderním světem, na to už jsme si zvykli.“ I názory v české diskusi odráží něco, co v západní fantastice začalo nejpozději v roce 2013.

Věty jako: „Netoužím číst o postavě neurčitého pohlaví (nebo pohlaví číslo 77) vedoucí ekoteroristickou buňku muslimských dívek pod duhovou vlajkou.“ nebo „Jen několik málo pomatenců ještě vzhlíží k tomu, co se děje ‚za mořem‘ či v západní Evropě, a věří takzvaným západním hodnotám, vstříc tváří v tvář dekadenci a naprostému úpadku klasických hodnot.“ totiž nápadně připomínají aféru, která před několika lety otřásla cenami Hugo natolik, až organizátoři ceny přistoupili ke změně konceptu nominací. Mám na mysli Sad Puppies, hnutí, které kritizovali mnozí od Irene Galloové, umělecké ředitelky časopisu Tor.com, po George R. R. Martina, jehož komentář: „Rozumím. Pryč s politikou, rasou, náboženstvím a sexuální orientací. Sem se zatraceně dobrými příběhy.“ (v originálu zde) v ironické zkratce vysvětluje podstatu aféry a zároveň odhaluje její absurdnost.

Skutečnost, že veškeré extrémy jsou problematické, dokazuje Larry Correia, jeden ze zakladatelů Sad Puppies, v emotivním komentáři „To the Book Community: Go Fuck Yourself. An Anti-Apology“ (český překlad zde). V něm se postavil na stranu Amélie Wen Čao, která nevydala knihu Blood Heir, fantasy román zpracovávající mimo jiné téma otroctví. Ještě před vydáním byla obviněna z rasismu a plagiátorství. Omluvila se a vydání knihy zrušila. Reakce byla bouřlivá, komentáře této aféře věnovaly i celostátní deníky, mimo jiné deník The New York Times. Kniha nakonec v listopadu 2019 vyšla.

A jak je to s politizací cen ve fantastice? Těžko říct. Podíváme-li se na nejslavnější žánrové ceny Hugo a Nebula, zjistíme, že hegemonii primárně anglofonní produkce narušil v posledních letech pouze Liou Cch’-sin (jehož trilogie Vzpomínka na Zemi je k dispozici i v českém překladu). Autoři z různorodých menšin (Ken Liu, Yoon Ha Lee, Charlie Jane Anders a další) se ale v nominacích objevují.

Husarský kousek se podařil N. K. Jemisinové. Každý díl její trilogie Zlomená země získal cenu Hugo, třikrát po sobě zvítězila v kategorii Nejlepší román, což se před ní nikomu jinému nepodařilo. Když vyhrála v roce 2016 poprvé, stala se zároveň první afroamerickou autorkou, která cenu získala. Je to důsledek protežování menšin? Osobně si to nemyslím. Právě Jemisinová zaznamenává velmi příznivé ohlasy ze všech možných stran, třeba i na stránkách České televize.

České žánrové ceny udělované Akademií science fiction, fantasy a hororu aktuálně stagnují. V roce 2018 proběhlo poslední předávání, které bylo spíše fiaskem, následně Akademii SFFH převzalo nové vedení, které v roce 2019 ceny nevyhlásilo vůbec. Letos se proslýchá, že něco bude, snad v květnu (s heslem „Když může dvouletku vyhlásit Nobelova cena, proč ne my?“). Dokud Akademie SFFH fungovala, projevoval se trend spojený s trhem založeným na překladové literatuře: v oblasti světové fantastiky získávaly ceny tituly, které byly dříve oceněné v zahraničí, preference českých akademiků tedy do značné míry kopírují západní vzory (a zde lze souhlasit s Leonardem Medkem, že z překladové literatury se k nám nutně dostává výběr toho lepšího).

Proměny fantastiky a pomazánkové máslo

Pobouřené i pochvalné příspěvky v diskusích svědčí především o jednom: literární fantastika je dnes běžnou a samozřejmou součástí světa. Situace se od 80. a 90. let změnila. Oproti 80. letům máme zcela volný přístup ke světové žánrové literatuře (paradoxně to české fantastice nesvědčí, co se týče originality — autoři běžně napodobují západní vzory; v 80. letech nebylo moc co napodobovat a fantastika sice žila v ghettu, ale v ghettu velmi svébytném a originálním, jak o tom svědčí dílo Ivana Kmínka nebo Evy Hauserové), oproti 90. letům se změnila čtenářská komunita.

Po úspěchu Harryho Pottera, zfilmovaného Pána prstenů a v poslední době Hry o trůny je propojení s „mainstreamem“ silnější než kdy dřív. Vlastní žánrové edice mají i nakladatelství jako Host nebo Argo, což by ještě na začátku tisíciletí bylo jen obtížně představitelné. Knihkupectví mají nabídku v mnohém shodnou se specializovanými prodejnami a vítěz Litery Petr Stančík běžně publikuje v žánrových antologiích (jmenujme alespoň Ve stínu Říše, Ve stínu apokalypsy a Ve stínu magie editorů Leoše Kyši a Borise Hokra).

Článek na Sardenu se tak — spíše omylem — trefil do palčivého místa nikoli literární fantastiky, ale české společnosti. Otázka, zda má být ve fantastické literatuře věnováno více prostoru genderu, stojí v jedné řadě s emotivními postoji k uprchlíkům, pomazánkovému máslu nebo volbě prezidenta. A stejně jako v ostatních debatách i zde platí, že s pečlivým čtením, logikou a klidnou argumentací se lze dobrat toho, že na problém možná nahlížíme obdobně, jen z trochu jiných stran.