Karolina Světlá — žena oběti

Love story sester Rottových

Karolina Světlá a Sofie Podlipská — sestry Rottovy — utvářely velmi významně literární kontext druhé poloviny devatenáctého století. Obě do literatury vstoupily texty uveřejněnými v almanachu Máj. Světlou literární historie za její tvorbu odměnila pevným místem v kánonu české literatury, Podlipskou už dnes asi zná málokdo, ovšem ve své době byla významnou osobností v ženském hnutí; její literární texty bychom z dnešního pohledu mohli sice označit spíše za mainstreamové, ovšem právě svou oblíbeností významně formovaly zejména ženskou čtenářskou obec.

Obě sestry mají ve svých životopisech natolik působivé epizody spjaté s citovými vzplanutími, že mnohdy zastiňují jejich tvorbu. Vášeň Jana Nerudy k vdané Johaně Mužákové (Karolině Světlé) byla mnohokrát tematizována jak literárními historiky, tak i beletristy. Vztah ovdovělé Sofie Podlipské s mnohem mladším Jaroslavem Vrchlickým, který vyústil v rukoudáním zpečetěné přátelství nad hrobem Podlipského a následným, v budoucnu nešťastným sňatkem Vrchlického s Podlipské dcerou Ludmilou, se již takové popularitě netěšil. Nicméně korespondence Podlipské s Vrchlickým, která vyšla v roce 1917 s předmluvou F. X. Šaldy, ukázala spisovatelku v poněkud odlišném světle, než jak ji vykreslovala dobová umělecká kritika devadesátých let: jako intelektuálku se širokým čtenářským záběrem.

O pět let dříve byla poprvé vydána korespondence Světlá—Neruda péčí Anežky Čermákové-Slukové, její neteře. Právě Šalda byl tím, kdo obě korespondence zvýznamnil a tento význam rozšířil mimo okruh dochovaných písemností osobní povahy. Takto přemýšlel o vztahu Světlé a Nerudy v roce 1911 v Národních listech: „Dramatická epizoda, která v životě Karoliny Světlé spojena jest se jménem Nerudovým, má nejen cenu životopisnou; má cosi i nad to: má význam literárně psychologický a kritický. Stává se nám dnes bezděky klíčem k lepšímu pochopení tvorby Karoliny Světlé, k lepšímu vcítění se v ráz a styl jejího díla románového.“ A takto roku 1917 v předmluvě edice korespondence Podlipské s Vrchlickým: „Samy o sobě, nehledíc k literárnímu dějepisu, mají tyto listy svou hodnotu jako krásná próza; pochybuji, že oba dopisovatelé, Podlipská i Vrchlický, napsali lepší prózy, než jest ta zde.“ 

Psychická nemoc

„Tvá podobizna dělá furore, obzvlášť máma se nemohla od ní odtrhnouti, také Prošek [syn Podlipské Prokop] se velmi líbí. Na Tobě je prý vidět, jakou jsi dobrou mámou, řekni mně, čím jsem já na tomto světě? Jak pravím, takovým netopýrem, který kráčet nedovede a lítat neumí, který se následovně jen tak nemotorně potácí tam, kam jej vítr zavěje“ (z dopisu K. Světlé S. Podlipské 5. 8. 1862). Karolina Světlá by svůj pseudonym podle manželova rodiště Světlá pod Ještědem možná nezvolila, nebýt tragické události — úmrtí jediné dcerky nedlouho po narození. Do Světlé jezdila léčit svůj žal, který byl tak hluboký, že by jej dnešní lékařská terminologie nejspíš označila za depresi. Sužovaly ji též migrenózní stavy a postupující oční choroba vedoucí téměř ke slepotě ji nutila některé pozdní texty diktovat. Že psychické i fyzické útrapy formovaly autorčino přemýšlení, je patrné jak z dopisů sestře, tak též například z korespondence s Eliškou Krásnohorskou.

Socha sedící spisovatelky ve Světlé pod Ještědem, autorem je Josef Bílek (1931)

Leitmotiv — oběť

Nejvýznamnější díla Karoliny Světlé bývají označována podle místa vzniku jako tzv. ještědské romány. Patří mezi ně Kříž u potoka, Vesnický román, Kantůrčice, Frantina a Nemodlenec. Charakteristickým rysem jejích próz je postava ušlechtilé, mravně silné ženy z venkovského prostředí, ochotné nezištně obětovat své osobní štěstí ve prospěch vyšších mravních nároků. Vzhledem k době jejich vzniku (60. a 70. léta 19. století) bývá tento mravní étos zdůrazňující sebezapření jako řešení krize či konfliktu čten prizmatem osobního životního dramatu autorky. 

„Co je úkolem básníka? (…) Dle mého náhledu má básník zjemniti naši mysl, vzbuditi tóny sladce mohutnými dřímající v srdcích našich city tklivé a svaté, nadchnouti nás pro právo, vésti nás ke světlu. A nikdy oněmi obrazy žhavé smyslnosti, oněmi strojenými bouřemi rafinované vášně s vnadidlem poetických slov a barev vzbuditi a podněcovati v srdcích našich — zvíře. Je to básníka důstojno rozepisovati se, jak chutná sklenice šumného vína, kus bažanta, šťavnatého, sladkého melounu, jak chutná políbení aksamitových rtů? Toť věru pocit, který v nikom buditi a síliti nemusí, který v největší části lidí až příliš prudce se ozývá, tak prudce, že přehlušuje každý dojem jiný, něžnější, vznešenější.“ (úvaha asi z roku 1872)

Citovaná pasáž bývá uváděna jako zracionalizovaný ozvuk vztahu s Nerudou po deseti letech — je v ní však zároveň vysloveno autorské krédo Světlé. Tím byla potřeba formovat čtenáře jejích textů, vést je skrze obraz oběti hlavních postav k potřebě mravních vítězství. Možná je to důvod, proč bychom si její texty měli otevřít i v dnešní době.

Autorka je vedoucí literárněvědné sekce katedry bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.