Radikalita ztracená v mlze

Novinář Varyš (1985—2018), spojený svého času s Divadelními novinami, Reflexem nebo Mladou frontou Dnes, zvolil pro svou jedinou beletrii obraznější titul: Na vrcholu zoufalství. Levé už je ve finále, Varyš pár branek před cílem. Slovo však učinili nakonec tělem oba. Co Varyšova epického hrdinu na onen „vrchol zoufalství“ přivedlo?

Kniha má navenek něco do sebe. Je radikální. Varyš hned na prvních stránkách minimalizuje pole příběhu, když vrhne do děje hlavní figuru, možná své alter ego, možná ne. Hrdina však každopádně bere všecko. A nejasnost je jeho značka: jmenuje se Štěpán Lotrinský, říká si Radim, představuje se jako Tomáš — a kumpáni z mokré čtvrti, která má těžiště nejspíš někde mezi pražskými Vršovicemi a Vinohrady, mu přezdívají Alsas. Forma drtí obsah i na dalších frontách: putyky, které Alsas s kumpány (a hlavně kumpánkami) vymetá, mají třaskavá jména jako Fyzická likvidace, Pralle Dicke nebo Kasenetz-Katz. Podobně zástupy lačných dívek, které se na rozervaného hrdinu lepí doslova ve dne v noci: Karbusická, Vostrosablinová, Palkoska anebo Laurová. Alsasovi začíná každodenní večírek hned ráno; skrz krutý čas se propíjí hlavně vodkou, vínem, případně míchanými nápoji, mezi nimiž vítězí jistý „kohout“. Je hodně v pohybu: mezi putykami, ženami, městy. Jenže co je vlastně zač, nepoví. Rodina, práce, vážnější psychologické vykreslení některého z kumpánů? Nic, všechno v mlze. Všechno jen v okamžitě spotřebovávané přímé řeči, v dialozích a trialozích, a letmých náčrtech míst, kterými se ty řeči rozbíhají. Můžeme nanejvýš tušit, že Alsas je pravičák, kuje nějaké intelektuálské pikle a má strach ze stárnutí.

Ty řeči, v příbuzenské lince od Haška přes Hrabala po Hakla nebo Šandu, se rozbíhají i sbíhají: Alsas je člověk sice neklidný, pořád nervózně těkající — ale motá se vlastně v soustředných kruzích. Zdrhá pořád před tím samým: před vlastní prázdnotou, před úzkostmi, které ho srážejí k zemi, před sebou. Všechny ty hektolitry chlastu a komické „kohoutí“ tanečky mezi zástupy permanentně nadržených a povolných krasavic jsou jenom zoufalé alibi — rychlá záplata na díru, kterou se valí dovnitř hrdiny všežravá nicota. A když se hrdina výjimečně nemotá, čtenář může lapat minimalistickou nadstavbu: Alsas je samozřejmě cynik a naštvanec rádoby bernhardovského typu; vadí mu místa, lidi, události. Vadí mu všechno. Chce být jiný, lepší, zábavnější, prostě originál. Občas má narážky literárního, jindy divadelního druhu; třeba když zve jednu holku za druhou do divadla na Mozartovu operu Così fan tutte (mimochodem premiérovanou v Čechách v roce Mozartovy smrti). Alsasova revolta ale není romanticky vypjatá, je spíš teatrálně dekadentní: hrdina se prostě nudí, zakouší kontinuální intelektuální (a vlastně i emocionální) frustraci. Ta jediná se v rámci stopadesátistránkové novely nějakým způsobem vyvíjí, jinak všechno stagnuje.

S vývojem souvisí klíčový motiv knihy: takzvané Kalkatovy zápisky. Kurzivou sázené deníkové zápisy Alsasova známého, který si ho bůhvíproč oblíbil natolik, že mu své meditace nad životem (a hlavně nad smrtí z vlastního rozhodnutí) ve finále odkázal. Hrdina si pak v zápiscích čte jako v posvátném textu: jsou mu východiskem i úběžníkem. Nachází v nich potvrzení své cesty. A nechává se vést. Nad těmi zápisky se vznáší odér mystičnosti; významově nasycený příslib známý z Jiných životů Hynka Harra Jakuba Dotlačila nebo Mlýnu na mumie Petra Stančíka. Když Alsas nese kopii Kalkatových zápisků tajemné neznámé, čeká ho symbolický obřad (anebo soud) — jenže nikdo se nemá k dílu, takže nejlepší možné nápoje pro okamžitou alkoholizaci (a tím pádem aspoň nějaké vytržení ze statičnosti všech zúčastněných figur) musí namíchat hrdina sám. Pak to s ním jde trochu z kopce: ztrácí přehled o tom, kdo je. Nikdy ho samozřejmě neměl, ale pasivita, s níž přijme verdikt, je totální:

Nevíš, co chceš, co chceš dělat, čím chceš bejt ani s kým chceš bejt. Vždyť ty ani nevíš, jestli jsi na holky, nebo na kluky, jestli seš submisivní, nebo dominantní, jestli seš žárlivej, nebo svobodomyslnej…

Mimochodem dva chlapi mají v novele ženská jména: Tereza a Karolína.

Takže jaké řešení vybrat z těch, co se nabízejí v doslovu? Provokace, návod, manifest, vize, závěť, dopis na rozloučenou? Co je titul Na vrcholu zoufalství zač? Dobře napsaná, i když zoufale mělká konverzačka, kde do triády víno—ženy—zpěv chybí jen ten poslední činitel. Jenže co když je to s Varyšem jako s Levém? Co když ten chybějící „zpěv“ reprezentuje finální akord, který propsal slovo do těla, rozmarnou báseň do nahé životní pravdy?

Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2019