Komiksové zážitky roku (zatím)

Ve zkratce — večer příliš neodsýpal, což vzhledem k malému množství kategorií není moc dobrá zpráva. S přihlédnutím k velikosti komunity, která se na této akci schází, by možná stálo za to zvážit, zda samotné předávání následovně nezkrátit: důstojný čas pro oceněného zachovat a vyhodit vtipy. Tím by se mohl prodloužit čas, který potom mohou všichni tvůrci strávit ve foyer kina, což pro mě byla nejzajímavější část večera. Postávání ve foyer s reklamní minerálkou, rozhovory s lidmi z oboru a setkání s těmi, kteří přijeli z jiných měst, jsou pro komunitu minimálně stejně důležité jako samotné ocenění. Téměř všichni se tam znají (alespoň od vidění), všichni mají společná témata, a bylo by tudíž dobré, kdyby stížnosti na délku předávání cen tato témata nepřebíjely. Každopádně gratuluji oceněným a těším se na plakát od Tomáše Motala na příští ročník, jako vítěz v kategorii Nejlepší kresba ho bude mít na starost.

Následoval pražský Comic-Con. Není to typ akce, na kterou bych obvykle mířil, ale se Zuzanou Bramborovou, spolužačkou z pražské UMPRUM, jsme si vzali skicáky a vydali se zaznamenat něco z té pro nás naprosto neznámé atmosféry. Tušili jsme, že i přes název akce budou komiksy trochu v menšině a hlavní část programu převezmou nabalené žánry a vlastně i úplně jiná média. Čekal jsem superhrdinské komiksové filmy, Star Wars a Harryho Pottera a obecně fantasy, ve kterém se objevují draci, a občas nějakou menší sci-fi značku, která není úplně převálcovaná Hvězdnými válkami. Dočkal jsem se.

Doufal jsem však, že najdu i knihkupectví či stánek se zahraničními komiksy, které nebudou pouze superhrdinské. Nepodařilo se, což bylo vlastně to největší zklamání. Stačila by jedna police někde bokem. Ani jsem nehledal nic konkrétního. Ale zatímco české komiksové knížky byly všech žánrů, v zahraničních knihách se výběr omezoval jen na superhrdiny. 

Mezi nejlepší část Comic-Con řadím přehlídku fanouškovských kostýmů. Protože i situace, které bych já kvůli své povaze považoval za společenskou noční můru, zvládl dav fanoušků perfektně a atmosféra byla příjemná. Naopak veletržní, prodejní část, kde pár komiksových knížek bylo pouze pro formu a zbytek tvořilo nepřeberné množství převážně plastových nesmyslů, byla asi nejhorší z celé akce. Kostýmovaný fanoušek samozřejmě musí někde koupit tu správnou napodobeninu kouzelnické hůlky, ale vhodný průsečík jsem nedokázal identifikovat ani přímo na místě, ani při analýze vzpomínek.

To, že vlastně moc nešlo o české komiksy, ukázala i rohová výstavka ukázek prací nominovaných na ceny Muriel, což bylo jediné místo celého areálu, kam jste mohli kdykoli přijít a mít zaručený klid od lidí (a to i přesto, že hned vedle stál pontiac ze seriálu Knight Rider s kartonovým Davidem Hasselhoffem).

Třetí, předem neavizovaný komiksový zážitek, jsem jako jediný měl plně pod kontrolou. V neděli, unavený z Comic-Conu, kde jsme strávili čtyři hodiny v nedostatečně větraných prostorách, jsem si sedl na gauč a znovu si přečetl komiks Pittsburgh od Franka Santora. Četl jsem ho jednou na podzim minulého roku. Tehdy čerstvě vyšel v angličtině a byl jsem z něho nadšený. Vlastně okamžitě se zařadil mezi mé oblíbené komiksy. Neděle, která byla díky velkému festivalu zábavná, ale na komiksy vlastně docela chudá, byla perfektní pro opětovné přečtení Santorovy knihy.

Příběh je to jednoduchý: Frank Santoro se na základě rozhovorů s matkou a otcem i svých vzpomínek z dětství snaží zrekonstruovat rozvod rodičů, který se udál, když byl ještě příliš malý na to, aby s ním řešili takové problémy. Celá událost zůstala mlhavá až do doby, kdy začal v pětačtyřiceti pracovat na Pittsburghu. Jeho rodiče stále pracují ve stejné budově a od rozvodu spolu nemluví a Frank byl dlouho ten, přes kterého si vyřizovali vzkazy. Víc k příběhu říct nejde, víc tam není… Jen vzpomínání a evidentní chuť Franka Santora kreslit jeho rodnou čtvrť v Pittsburghu.

Vizuální stránka je vlastně hodně matoucí a před prvním čtením mi dělala starosti. Santoro kreslí věci velmi svobodně, postavy se během scén mění podle toho, jakou fixou je zrovna kreslí. Na některých stránkách se z dvou kráčejících postav stanou pouze schematické figury a některá místa působí až amatérským dojmem, ale o pár stran dál mohou být podobné rekvizity/postavy/scény nakresleny znovu a najednou naprosto jasně, perfektně. Některé věci jsou kresleny zvlášť na nový papír, vystřiženy a vlepeny do pozadí, přičemž papírová páska držící tyto objekty v prostoru scény je v knize ponechána. Na dalších místech byly objekty nakresleny na průhlednou fólii a až podle potřeby umístěny do formátu přes abstraktní pozadí. Frank Santoro přesně ví, co dělá, čeho chce dosáhnout a co ho zajímá.

Zatímco u předchozích dvou akcí není jisté, jestli budu mít sílu se na ně znovu vydat, myslím, že z posledního odstavce je jasné, že Pittsburgh obstál i při druhém čtení.

Jindřich Janíček je ilustrátor, společně s grafickou designérkou Nikolou Janíčkovou vedou nakladatelství a studio Take Take Take.