Hnutí BDS jako nutnost

V prosincovém čísle Hosta vyšel pod názvem „Nuda pro zemi zaslíbenou“ článek Alžběty Glancové k tématu kulturního bojkotu Izraele, snažící se o širší uchopení hnutí BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement — čili Hnutí za bojkot, stažení investic a sankce). Autorce musíme hned v úvodu přiznat snahu o věcnou, předem nevylučující argumentaci, která tak otevírá prostor pro otevřenou debatu o tom, co hnutí bojkotu Izraele žádá a jakou taktiku volí.

Ve světě stále sílící nenásilné hnutí BDS, volající po dodržování lidských práv Palestinců a závazků k mezinárodnímu právu, je totiž u nás téměř neznámé a způsob, jakým se o něm referuje, se podobá tomu, jak se psalo kdysi o Chartě 77: její text zveřejněn nebyl, o to větší však byl tlak na to, aby byl patřičně onálepkován a hromadně odsouzen. Tomu odpovídá i způsob, jak se nedávno s hnutím BDS vyrovnali v Poslanecké sněmovně naši zastupitelé. Aniž by ve své většině vůbec věděli, o čem hlasují, označili v říjnovém usnesení hnutí bojkotu za nepřijatelné a zařadili ho mezi projevy antisemitismu. Při jednání zahraničního výboru, který návrh usnesení do Poslanecké sněmovny předkládal, bylo přitom hlavní starostí vyhnout se tomu, aby bylo BDS v textu byť jen zmíněno, a tak mu byla dána příležitost se medializovat.

Co BDS není

I když je článek Alžběty Glancové ve své podstatě přínosem, obsahuje některá zavádějící, až zmatečná tvrzení, jež v důsledku brání pochopit podstatu bojkotu, případně posilují ten druh argumentace, která obhajuje použití represí proti hnutí BDS tak, že odmítá už samotnou jeho existenci — aniž by se takto argumentující kritici obtěžovali seznámit s cíli hnutí a s jeho konkrétními postupy.

Už tvrzení, že hnutí BDS je „protiizraelské“, je samo o sobě více než sporné a v důsledku i nežádoucí pro samotný Izrael. Hnutí BDS se opírá o tři jednoduché požadavky vycházející z mezinárodního práva a z lidských práv, ke kterým se Izrael sám zavázal či je jimi vázán skrze své zapojení v institucích mezinárodního společenství. Jsou jimi návrat palestinských uprchlíků, zrovnoprávnění palestinských obyvatel uvnitř Izraele a ukončení okupace palestinských území z roku 1967. Jsou-li tyto požadavky opravdu „protiizraelské“, znamenalo by to, že samotná existence státu Izrael není v souladu s mezinárodním právem a jeho politika je v rozporu se základními lidskými právy. Ve skutečnosti však hnutí BDS nejde a priori o takto vystavěnou delegitimizaci Izraele, nýbrž o zásadní přehodnocení jeho fundamentů tak, aby s mezinárodním právem a s lidskými právy v souladu byly.

V perexu článku Alžběty Glancové je však teze o „právu Palestinců na vlastní stát nebo alespoň důstojnou existenci“ postavena do kontrastu proti tezi o „nezbytnosti vytvoření a existence státu Izrael“. Připomeňme, že mezinárodní právo se stále přidržuje možnosti dvoustátního řešení, a předpokládá tedy i vytvoření samostatného palestinského státu. Na tom nic nemění ani poslední Trumpův návrh představený jako „Plán století“, který je z tohoto hlediska protiprávní. Dvoustátní řešení je ovšem fakticky pohřbíváno s tím, jak se rozšiřuje izraelská kolonizace palestinských území, která je nicméně v izraelském bezpečnostním diskursu chápána jako nezbytnost k samotnému zajištění „existence státu Izrael“. Mnozí proto hovoří o fakticky jednom státě s dvěma režimy (vojenským pro okupovaná palestinská území) a s nestejnými právy jeho obyvatel. Názory na budoucí státoprávní uspořádání se za této situace mohou měnit, přičemž zůstává otevřená i možnost jednostátního řešení ve společném demokratizovaném státě. Vytýkat za této situace hnutí BDS, že „nepropaguje dvoustátní řešení“, není namístě, jelikož konkrétní model uspořádání ani není podstatou toho, co BDS žádá a na co se zaměřuje. „Jasný, konstruktivní návrh řešení palestinsko-izraelského konfliktu“, který Glancová po BDS požaduje, je obsažen již v samotném jeho tříbodovém programu uvedeném výše (návrat uprchlíků, ukončení okupace a zrovnoprávnění palestinských obyvatel žijících v Izraeli).

Není rovněž přesné tvrdit, že mezi základními požadavky hnutí BDS je „zrušení takzvané izraelské bezpečnostní bariéry (…), která odděluje území Západního břehu a Izraele“. Její odstranění požaduje už nález Mezinárodního soudního dvora v Haagu z roku 2004, a to proto, že tato „bariéra“ nekopíruje hranice tzv. Zelené linie. Není tedy hranicí mezi Západním břehem a Izraelem, jak Glancová tvrdí, ale zasahuje z 85 % do Západního břehu, kde zabírá další palestinskou půdu a zároveň připojuje zdejší nelegální osady k vlastnímu Izraeli. Hnutí BDS založené palestinskými a izraelskými aktivisty o rok později se nicméně k legitimnímu požadavku na odstranění zdi přirozeně hlásí v rámci širšího volání po ukončení okupace.

Autorka se také zcela očividně mýlí, když píše, že hnutí BDS prvoplánově usiluje o „ukončení členství státu (Izrael) v mezinárodních organizacích, jako jsou OSN nebo FIFA“.  Vzhledem k tomu, že aktivisté BDS dlouhodobě usilují o přivedení Izraele k odpovědnosti vůči rezolucím OSN, by podobný požadavek ani nedával smysl. Vůči FIFA sice byl vyvinut mezinárodní tlak na pozastavení členství Izraele v této fotbalové asociaci, ale to se dělo s poukazem na soustavné porušování stanov této organizace ze strany Izraele: izraelské fotbalové kluby totiž odehrávají zápasy v nelegálních osadách Západního břehu bez vědomí palestinské strany a sdružují se kluby z osad přímo pocházející, zatímco palestinským hráčům je bráněno v tréninku a v účasti na utkáních.

Taktika bojkotů

Vlastní taktiku bojkotu rozebírá Glancová kriticky na dvou příkladech: na odejmutí ceny britské spisovatelce pákistánského původu Kamile Shamsieové německým Dortmundem a rezignaci ředitele Židovského muzea v Berlíně Petera Schäfera.

Britské prozaičce byla v září loňského roku udělena v Dortmundu Cena Nelly Sachsové. Její následné odebrání s odůvodněním, že Shamsieová podporuje hnutí BDS,  zcela odpovídalo duchu nevybíravé politické štvanice namířené proti těm, kteří se veřejně staví na podporu práv Palestinců více než jen rétoricky. Jak upozorňuje sama Glancová, stalo se tak (až příznačně) ve chvíli, kdy Netanjahu ohlásil úmysl anektovat třetinu území Západního břehu Jordánu. Případ Shamsieové však není v Německu ojedinělý. Již v březnu loňského roku byla z podobných důvodů podpory hnutí BDS odňata Göttingenská mírová cena německé iniciativě Židovský hlas za spravedlivý mír na Blízkém východě.

Co však Alžběta Glancová neuvádí korektně, a dostává se tak na tenký led manipulace, je její tvrzení, že spisovatelka „nesouhlasem s překladem svých knih do hebrejštiny jistě nepřispívá k ‚duchovní toleranci a porozumění mezi národy‘“.  Usvědčují ji slova Shamsieové, která navíc sama Glancová v článku cituje a jejichž význam je ve vztahu k základní toleranci a porozumění přesně opačný. Jelikož jsou pro pochopení principu kulturního bojkotu zásadní, ocitujme je znova v plném rozsahu: „Byla bych velmi ráda, kdyby byly moje knihy přeloženy do hebrejštiny, ale neznám žádné nakladatelství vydávající prózu, které by vydávalo knihy v hebrejštině a nebylo by izraelské, a zároveň, pokud je mi známo, neexistuje žádné izraelské nakladatelství, které by bylo zcela nezávislé na státu. Nechci porušovat bojkot palestinské občanské společnosti, která požádala všechny, kdo chtějí situaci změnit, aby nespolupracovali s organizacemi, které jsou jakkoli spoluviníky Státu Izrael.“ 

Tak jako kulturní bojkot necílí na lidi kvůli jejich původu, ale na represivní struktury státu, který se konkrétními umělci nechává reprezentovat, tak je to i s jazykem. Shamsieová neodsuzuje jazyk samotný, ale instituce, které si ho v důsledku přivlastňují a které jej svazují právě s politikou netolerance. Ostatně ani dnes nejsou hnutím BDS bojkotováni umělci či akademici z Izraele, kteří přijíždějí do zahraničí reprezentovat sami sebe, a nikoli svůj stát a jeho proklamovanou kulturní a uměleckou svobodu a diverzitu (ta sice do značné míry v Izraeli panuje, je však vyhrazena jen některým a představuje sofistikovaný zastírací manévr i propagandistický nástroj k umlčení kritiky zvenčí).

Naprosté záměny příčin a následků se pak Alžběta Glancová dopustila při popisu případu bývalého ředitele Židovského muzea v Berlíně. Připomeňme, že tato instituce byla dlouhodobě zdrojem nevole izraelských představitelů v čele s premiérem Netanjahuem, který v říjnu roku 2018 způsobil malý diplomatický skandál neomaleným požadavkem adresovaným kancléřce Merkelové, aby už německá vláda berlínské Židovské muzeum vedle jiných institucí nefinancovala. Tentokrát byl oceňovaný odborník Schäfer nucen odstoupit z funkce ředitele nikoli z důvodu toho, že by podporoval kampaně hnutí BDS — jak by se mohlo zdát ze slov Glancové —, ale pod tlakem izraelské vlády a proizraelských lobbistických skupin — což dokládá samotná Glancová, i když se přitom poněkud nešťastně odvolává na jednu z nich, NGO Monitor. Psát proto, že „hnutí BDS má dalekosáhlé dopady tam, kde vlastnímu cíli spíše škodí, například v pluralistické instituci berlínského Židovského muzea“, když se její ředitel „provinil“ pouze tím, že souhlasil se sdílením kritického dopisu židovských intelektuálů na stránkách muzea, je obviňováním oběti a svědčí o nepochopení závažnosti účelových tažení proti hnutí BDS, která někteří z postižených označují za nový hon na čarodějnice.

Oba popisované případy se odehrály ve vypjaté situaci rostoucího tlaku proti aktivistům BDS. Ten v Německu prozatím vyvrcholil v květnu loňského roku, když Spolkový sněm přijal rezoluci odsuzující nenásilné hnutí bojkotu jako antisemitské. V zemi se již rozběhl první soudní proces s aktivisty hnutí BDS (tzv. Humboldtova trojka — v níž jsou mimochodem dva ze tří členů rodilí Izraelci), a to bez ohledu na to, že příslušná rezoluce byla napadena jako diskriminační již několika německými soudy a její zrušení z důvodu porušování svobody slova požaduje i OSN.

Svoboda je svobodou pro všechny

Zavádějící je i pasáž, v níž se Alžběta Glancová snaží o srovnání hnutí BDS s hnutím proti apartheidu v Jihoafrické republice v minulém století, k jehož odkazu se aktivisté BDS otevřeně hlásí. Tvrdit, že „hnutí AAM se snažilo o osvobození celé Jihoafrické republiky od rasové diskriminace, nešlo mu pouze o osvobození černošského utlačovaného obyvatelstva“, zatímco „hnutí BDS si klade za cíl pouze ochranu utlačovaných Palestinců“, ukazuje na značnou neznalost celé problematiky.

Hnutí proti jihoafrickému apartheidu nebylo homogenním ani statickým monolitem, proměňovalo se s každým poučením z konkrétního boje proti státně represivnímu aparátu a k celosvětovému hnutí solidarity s Palestinci má v mnohých aspektech blízko. Mezi taktiky hnutí proti apartheidu v Jihoafrické republice patřilo hlavně v rané fázi násilí namířené na nositele bělošského útlaku, později spíše budování širších občanských, politických či odborových koalic. I když bylo zacíleno na odstranění apartheidu jako rasistického uspořádání, postihujícího výlučně černošskou a míšenou populaci, vidělo přirozeně v osvobození od rasismu osvobození všech. Mezi aktéry odporu najdeme proto i část bělošské populace, která apartheid odmítla z morálních, a tedy i politických důvodů, na druhé straně však nelze nevidět, že v hnutí odporu měli silné zastoupení i ti, kteří chtěli budovat budoucí stát výlučně na posílené černošské identitě.

Podobně i hnutí BDS pracuje s univerzalitou lidských práv, která nemohou být upřena nikomu pouze na základě původu. Jeho příznivci nevěří na pouhou rasovou koexistenci, ale kladou důraz na rovnost v soužití, odmítají, že by okupace mohla vést k mírovému soužití, a důrazem na právo návratu usilují o narovnání křivd soustavně páchaných na těch, kteří nevykazují požadovaný židovský původ. Podobně jako ti, kdo z nerasistických pozic vystupovali proti jihoafrickému apartheidu, věří i současní příznivci BDS, že osvobozením jedněch osvobozují druhé: tedy utiskované, kteří jsou drženi v podmínkách soustavných represí a nejistoty, i jejich utiskovatele, kteří jsou lapeni strachem z budoucna, kdy budou muset svým obětem přiznat rovná práva. Na podobnost boje proti apartheidu jihoafrickému a izraelskému poukázal konečně už Nelson Mandela ve svých dnes již legendárních slovech:  „Víme velmi dobře, že naše svoboda není úplnou bez svobody Palestinců.“

V době, kdy je nám vnucována víra, že požadavek spravedlivého přístupu a rovného zacházení je něčím, co nás má odvést od pomyslného růstu a ohrožuje naší bezpečnost, je hnutí BDS jedním z nejrychleji rostoucích občanských a lidskoprávních hnutí. Představuje tak naději na pozitivní občanskou mobilizaci a potřebnou progresivní politiku. Diskuse o něm — otevřená a bez předsudků — je tak nutná a potřebná.

A konečně, potřebná je nejen diskuse, točící se žel většinu času kolem diskreditace a delegitimizace hnutí BDS a nezbytnosti jeho neustálé obhajoby před světem. Vidět by především měly být výsledky jeho aktivit, které jsou pozitivní, stejně jako rostoucí počet podporovatelů. Jako jeho příznivci věříme, že nenásilné kampaně hnutí BDS, a to včetně bojkotů zaměřených kulturně, již dnes vedou ke zvýšenému mezinárodnímu tlaku na Izrael a k rostoucímu povědomí o neudržitelnosti současné situace Palestinců, jež se skeptikům může jevit jako čím dál více „zabetonovaná“. Hnutí BDS svými akcemi dokazuje, že k neúnosné situaci milionů Palestinců nehodlá světová společnost mlčet a přehlížet ji, dokud nedojde k nápravě. Pak již nebude důvod uchylovat se k prostředkům, které ani nám nejsou nikterak příjemné, jakými jsou kampaně bojkotu kultury a umění.

Zdeněk Jehlička je členem hnutí ISM, Magdaléna Křížová je hebraistka a překladatelka.