Mezi otcem a ostrovem
Zatím poslední kniha norské spisovatelky a novinářky Linn Ullmannové měla být původně něčím zcela jiným. Dcera Ingmara Bergmana a Liv Ullmannové naplánovala, že spolu s otcem napíší knihu. V té době bylo Bergmanovi osmdesát sedm let.
Ačkoli žil ještě další dva roky, nahrávky, které s ním ve zbývajícím čase dcera pořídila, byly od začátku značně fragmentární. Bergman v nich útržkovitě hovoří o divadle, hudbě, o snech, o svých manželkách. Je to však spíše torzo jeho původního myšlení, jak ho jinak podrobně známe z jeho textů. Bergman při rozhovorech často ztrácel nit, a i když se snažil vyjít dceři vstříc, nedařilo se. Bylo příliš pozdě. Linn Ullmannová toto úskalí odhalila už při natáčení, které navíc přerušila otcova pozvolná smrt. Nahrávky nadlouho upadly v zapomnění.
Linn Ullmannová však potřebovala život svých rodičů uchopit. Potřebovala ho popsat prostě proto, aby mu porozuměla. A také proto, aby mezi dva solitéry zasadila sebe, aby vytvořila to, co tyto tři osobnosti nikdy netvořily — rodinu v klasickém slova smyslu. Kolem přepisu částí nahrávek proto vystavěla svět svého dětství a posléze svět otcova stáří. Vznikla podivuhodně plastická krajina mluvící o nejpodstatnějších věcech člověka — o lásce (milenecké a rodičovské) a o smrti. Ullmannová se pokusila zkomponovat podobný román jako její otec, který v textech tematizujících jeho vlastní život a život jeho rodičů (Laterna magika, Dobrá vůle, Soukromé rozhovory) sofistikovaně splétal fikci se skutečností. Text Linn Ullmannové se však přes deklarovanou fiktivnost mnohem více blíží klasické autobiografii, i když díky vloženým přepisům nahrávek se jedná o literární koláž.
Název románu odkazuje na první pohled k jakési dětské bezstarostnosti, s níž slavná herečka a ještě slavnější režisér přistupovali ke svému milostnému vztahu, který skoro plynule přešel v dlouholeté přátelství (Bergman měl, jak známo, pět manželek a devět dětí). Název však zároveň zrcadlí neukotvenost, která poznamenala život jejich dítěte. Linn se v dětství s matkou často stěhovala. Americké pasáže románu jsou zvláště půvabné: „Antonioni je lepší než tvůj táta, abys věděla. Víc ho zajímá svět kolem něj.“ To jsou mimochodem přesně věty, které puberťačka potřebuje slyšet o otci, kterého vidí jednou za rok. Linn je vzpurná, nenávidí všechny své chůvy a „aupairky“, trpí úzkostmi, když se bohémská matka neozývá, a celý život ji stresuje otcovo pedantství („Dochvilnost, srdíčko, dochvilnost,“ zní autorce v hlavě, ještě když se se zpožděním řítí na otcův pohřeb). Jednu kotvu přece jen má — je to Hammars, místo na ostrově Fårø, kde si Ingmar Bergman s Liv Ullmannovou postavili v šedesátých letech dům, kam malá Linn jezdila s železnou pravidelností na prázdniny a kam se Bergman na stáří přestěhoval. Je to tedy vazba k místu, jež Linn pomáhá vybudovat si vztah k vrtošivým rodičům. A i když z textu vysvítá, jak obtížné je být dcerou takových osobností, přesto je z něj cítit hluboká vděčnost za to, že do této bláznivé rodiny-nerodiny patří. Příznačná je jedna z posledních vzpomínek na otce, kdy se několik přátel, dcera a jedna bývalá manželka smluví, že proti vůli přísných opatrovnic vyvezou už velmi vetchého Bergmana na poslední koncert do vedlejšího domu, kde se nachází koncertní křídlo.
Linn Ullmannová: Neklidní, přeložila Pavla Nejedlá, Pistorius & Olšanská, Příbram 2019