Zrození lidu v české kultuře 19. století

Od jízdy vzduchem po řádění zvrhlého nemravy v Karlíně. Lidová kultura jako základ vznikající populární kultury na konci 19. století

Jakub Machek

Procesy industrializace a urbanizace přiváděly ve třetí třetině 19. století stále více obyvatel do městských center. Nově příchozí, vyrůstající v mnohém ještě v předmoderní venkovské, převážně orální kultuře, si hledali novou kulturu, propojenou s novým způsobem života v ulicích rozvíjejících se metropolí. Stala se jí městská komerční populární kultura, jejíž producenti propojili lidovou kulturu s prvky písemné tradice elitní kultury a toto nové spojení nabízeli masám velkoměstských obyvatel. V této studii bych chtěl představit několik titulů z přelomu 19. a 20. století, v jejichž obsahu můžeme sledovat prvky orální lidové kultury, a pochopit tak jejich, z dnešního pohledu možná poněkud zvláštní podobu.

Proměny vztahu lidové, elitní a vznikající populární kultury v raném novověku popsal Peter Burke. Lidovou kulturu charakterizoval jako organickou, spojenou se způsobem života lidí pobývajících převážně ve venkovském prostředí a věnujících se především zemědělství. Její do velké míry neměnná podoba vycházela z přetrvávající tradice sdílených způsobů chování v ekonomické sféře i ve způsobech trávení volného času. Byla převážně orální — pověsti, žerty, písně a různá představení byly úzce propojeny s rytmem každodenního pracovního života. Zábavou se stávali církevní oslavy i kočovní herci, vypravěči příběhů, trénovaná zvířata, monstrozity, zázrační léčitelé, podomní prodavači, lidoví zpěváci, kouzelníci a komedianti.

Nastupující industrializace způsobila vznik velkoměstských aglomerací spojený s přesuny venkovského obyvatelstva do měst. Venkované, vytrženi ze svého původního různorodého kulturního prostředí, zde získali vyšší pravidelný příjem, volný čas a jejich potomci i lepší vzdělání, ovšem dosavadní návyky a zvyklosti spojené se zemědělským způsobem života jim nepomáhaly k orientaci v cizím neznámém prostředí velkoměst. Nezbytným se tak stalo nalezení nové podoby společné kultury vhodné a funkční pro novou životní situaci. Kultury, která by pro obyvatele předměstských lokalit byla srozumitelná, dokázala je bavit, sjednocovat a pomáhat chápat jejich nový životní prostor. Tedy kultury, která by se stala základem nového velkoměstského životního stylu.

Obyčejným lidem byla stávající vzdělanecká literární produkce nepřístupná a orální lidová tradice už nebyla v novém masovém a industrializovaném prostředí dostatečná. Řešení nabízené novými kulturními podnikateli spočívalo v propojení existující lidové kultury s prvky tištěné tradice elitní kultury. Aby tato komerční produkce získala popularitu, musela zůstat v úzkém spojení s orální tradicí a reprodukovat její typické charakteristiky. Mohla se tak stát reprezentantem lidových vrstev a zároveň být dostatečně zajímavá i pro vzdělanější publikum. Proměna formátu tištěné kultury byla i v 19. století průběžná, bez prudkého zlomu. Obsah a náměty byly přebírány z kramářských tisků, písní a letáků a do masové kultury se tímto způsobem dostávaly senzačnost, drby a lidové formy zábavy s tématy od zbožnosti a morálky přes cizoložství a významné události včetně zločinů a poprav po nestvůry, katastrofy a hříčky přírody. Důležitý byl i rétorický důraz na novost, úplnost a pravdivost.

Prvními tištěnými masovými médii byly podle Matthewa Schneirova senzační noviny, populární časopisy a sešitové romány, které byly svým obsahem a formou přizpůsobeny vrstvám, které dosud převážně nečetly a měly minimální zkušenost s elitní kulturou. Čtenářská vrstva novin a časopisů se násobně rozšiřovala s každým novým typem masového tisku. Vydavatelům se tedy dařilo nalákat nové a nové čtenáře bez dosavadní zkušenosti s pravidelným čtením periodického tisku na nový obsah, který jim byl blízký, protože vycházel z orálních tradic lidové kultury.

Levné masové deníky se postupně šířily ze Spojených států amerických. Ve střední Evropě se objevily v sedmdesátých letech 19. století, kdy ve Vídni začal vycházet Illustrirtes Wiener Extrablatt. Jeho úspěch se pokusili napodobit i vydavatelé v českých zemích, kteří přebírali úspěšný formát evropských metropolí. Ten ale museli přizpůsobit předpokládaným zájmům místního, více venkovského publika vzhledem k tomu, že na přelomu století se šedesát procent obyvatel Prahy a jejích předměstí, jediného dostatečně velkého sídla pro rozvoj tištěné masové produkce, narodilo mimo pražskou aglomeraci.

Anonym, Lidožrouti, Illustrirte Prager Extrablatt III, 1881

Zvláštní podobu získal první pražský pokus o tento typ tisku. Snaha vydavatele Jakoba B. Brandeise a jeho následovníka Viktora Mendla přizpůsobit se předpokládaným zájmům a zkušenostem místních čtenářů se projevila na formátu Illustrirtes Prager Extrablattu (1879—1882), který začal nejdříve vycházet jako německojazyčný, ale brzo byl doplněn českou přílohou lidovějšího charakteru, vycházející dvakrát týdně. Na rozdíl od německé části s titulními vyobrazeními významných osobností pražského a zemského života pravděpodobně samostatně prodávaná česká příloha přinášela titulní ilustrace k textům s názvy jako Srdcelomná jízda vzduchem, Lidožrouti, Strašlivá noc, Boj ve vzduchu nebo Vstal z mrtvých. Jednalo se o strašidelné a fantaskní historky ve formátu novinových zpráv. Ty měly neurčité místní i časové určení, podobně i národnostně neurčitá jména hrdinů (Broven, Taner, Taller, Tegler, Seran, Velvik). Stejně jako zprávy nebyly podepsány jménem autora, na rozdíl od otiskované beletrie, kde byl autor většinou uváděn. Také titulní ilustrace připomínaly více hrubé dřevoryty kramářských tisků než mnohem jemnější a realističtější rytiny tehdejších ilustrovaných zpravodajských deníků. Formátem tedy Prager Extrablatt napodoboval svůj vzor, na zpravodajství, senzace a zábavu zaměřený vídeňský Extrablatt, ale obsahem vycházel ze starší tradice kramářských tisků a knížek lidového čtení, jako by vydavatel předpokládal, že v Praze nenajde dostatečně akulturovanou masu velkoměstských obyvatel zajímající se o aktuální zprávy, nehody a neštěstí. Přizpůsobil tedy noviny čtenářům navyklým na lidovou četbu a fantaskní vyprávění. Vznikla specifická podoba novin čerpající mnohem více z orální a lidové tradice než jakýkoli jiný titul tehdejšího populárního tisku.

Příznačné je například vydání z 3. července 1881. Na titulní straně přineslo fantastický příběh s velkou ilustrací Od vzteklých ukřižován a až na druhé straně, po románu na pokračování Krvavé provinění, se objevila zpráva o jednom z prvních větších národnostních střetů mezi českými a německými studenty Chuchelská bitka a její následky v pražských ulicích, kterou by ostatní senzační tisk takto neodsouval. I v následujícím čísle pokračování informací o národnostním střetu zůstalo na druhé straně. Krátké trvání pražského Extrablattusvědčí o tom, že si sice našel své čtenáře (a velký odpor serióznějších konkurentů), ale po ekonomické stránce byla tato skupina příliš chudá a málo početná, jak lze usoudit z malého množství inzerce, která u tohoto typu tisku vyrovnávala nízkou cenu neodpovídající nákladům na vydávání.

Dalším, tentokrát už úspěšnějším titulem byl Pražský illustrovaný kurýr (1893 až 1918), jehož obsah do velké míry odpovídal standardní podobě tehdejších ilustrovaných periodik. Měl ovšem spíše provinční než velkoměstský charakter. Redakce kladla velký důraz na podrobné lokální zpravodajství jdoucí do nejmenších detailů, což odpovídalo ústně šířeným drbům lidí potkávajících se na veřejných místech. Naopak noviny, jimiž se vydavatelé Kurýra jinak inspirovali, se zaměřovaly převážně na globální velkoměstskou kulturu světových metropolí. Příkladem může být pravidelná rubrika Nehody, uzavírající Denní zprávy: „Nehody. Anna řadová, 59letá žena mlynářského dělníka v Klecanech, česala včera švestky na knedlíky. Při tom spadla se žebříku a zlomila ruku. — Podobný úraz stihl v Mratíně strážníka Václava Melichara, který česal vlašské ořechy. Spadl se stromu a potloukl se. — Včera zlomil si na hřišti levou nohu 14letý realista Jindřich Fehrer z Ústí n. L., bytem v Jungmannově ulici v Karlíně.“

Anonym, Tragická smrt služky, Pražský illustrovaný kurýr (příloha k Hlasu národa) XII, 1908

Mnohem specifičtější formát se v pražském prostředí vyvinul v prvním desetiletí 20. století, kdy se několik titulů orientovaných už přímo na život velkoměsta sblížilo svým formátem, a vznikla tak ojedinělá podoba velkoměstských „bulvárních“ periodik, která nahrazovala v Praze absentující velkoměstský deník inspirovaný novým či žlutým žurnalismem, který na přelomu století dosáhl velkého úspěchu v okolních metropolích. Prvním z nich byl Pikantní svět (1907—1916), humoristický týdeník zaměřený na lechtivý humor a odpovídající erotické ilustrace. Jeho hlavním konkurentem byl Mládenec (1907—1915), který vznikl jako Týdeník hájící zájmy svobodných mužů, orgán protiemacipačního a obecně protiženského hnutí. Dalšími tituly bylo původně na městskou politiku zaměřené Echo Prahy (1911—1914), Radikální lidové noviny věnované veřejným otázkám současné společnosti, zejména Velké Prahy a jeho sesterský týdeník Zajímavé noviny (1910—1915), věnující se světu divadel, operet a z nich pocházejících celebrit. Konkurenční boj mezi těmito tituly vedl k vzájemnému přebírání formátu a obsahu, takže kombinací původních zaměření vznikl poměrně jednotný formát, jehož popularita vygradovala v roce 1913, kdy se objevilo několik dalších titulů obdobného obsahu. Své čtenáře hledaly mezi svobodnými mladými řemeslníky, obchodními příručími a  kvalifikovanějšími dělníky, kteří snili o užívání si vzruchu velkoměsta vyobrazovaného na stránkách těchto periodik. Redaktoři popisovali život velkoměstských ulic, informovali o velkoměstské zábavě, hlavně o hvězdách divadel a operet, přinášeli senzační reportáže z prostředí nočních zábav, polosvěta prostitutek a apačů, pikantní vzrušení v podobě anekdot, povídek a ilustrací, doplňovaných o morální pohoršení nad nemravným životem zvláště vyšších vrstev a korupcí ve vedení pražských měst.

Anonym, Ale bylo už pozdě…, Pikantní svět VII, 1913

Formát těchto týdeníků opět v mnohém vycházel z charakteristik typických pro lidovou orální kulturu. Ačkoli byly zaměřené na metropolitní život, na rozdíl od ostatních velkoměstských periodik pokrývaly čistě pražskou aglomeraci. Ta byla popisována jako velkoměsto hříchu a neřesti v pravidelných reportážích popisujících noční život, kavárny s dámskou obsluhou či každodenní zločinnost. Základem senzačních zpráv bylo kromě erotické lákavosti alespoň verbálně vyjadřované morální pobouření a boj proti nepravostem vyšších tříd, spojený s pravidelnou kritikou pokryteckého a nemravného středostavovského způsobu života, nedostupného čtenářům. Jak popisují Wolfgang Maderthaner s Lutzem Musnerem, jedním z důležitých prvků, které přebírala městská populární kultura od lidové, byla tendence k ironickému vymezování se vůči mocným, jejich normám a kultuře. Redaktoři pikantních a senzačních týdeníků se tak zaměřovali na karnevalové zesměšňování protivníků z jiných společenských skupin, kteří podle nich omezují život vrstev, ze kterých se rekrutovali jejich čtenáři. Například daň ze zábav byla prezentována jako daň z chudých, „zatímco boháč přece na daně peníze nemá, jen na maitressy, automobily, šampaňské“. Zdůrazňovány byly bohatství umožňující zahálčivý život a nemravnost vtělená většinou do nevěrných žen: „Skoro každodenně možno však spatřiti paní K., jak s dceruškou a doktorem H. po skončených nákupech v elegantním automobilu odjíždějí přes Karlín a Libeň na pěkné panstvíčko pana K.“ Pobouření se samozřejmě obracelo i vůči vzdělancům a jejich rodinnému životu, doplněné bylo o revolverové výhrůžky nabízející iluzi trestu veřejným pranýřováním: „Dáma předměstského vědátora prostitutkou? O šesti případech víme — a o sedmém budeme referovati, jakmile skončí. Ale až přijdou do tisku jména! To nepůjde ‚vysvětlit‘ — milostivá!“ Lidová rétorika, kterou si podle Martina Conboye musel populární tisk osvojit, aby získal čtenáře a mohl se pasovat do role jejich vůdce a zastánce, se projevovala i v odmítání rychlých proměn moderní společnosti, ztrátě jistot poklidného tradičního světa. Redakcí podporovaný hněv čtenářů se obracel proti ženám, jejichž nová, svobodnější emancipovaná pozice byla prezentována jako zásadní ohrožení celé společnosti.

Anonym, Děvka od škopku, Mládenec VII, 1913

Kromě naprostého nezájmu o události mimo oblast Prahy se také týdeníky zcela vyhýbaly politice, které v době zostřujícího se národnostního střetu byly plné noviny i pražské ulice, kde často spontánně vypukaly střety a nepokoje. Tato výbušná každodenní témata ale šla mimo popisované tiskoviny, do jejichž záběru se dostaly jen události spojené s lokální politikou, tedy hlavně korupcí na magistrátu a vedení ostatních pražských měst, kde se mohl dobře projevit i karnevalový protiměšťanský osten jako například v titulním článku Dr. Groš, patentní vyssávač „prachu“.

Zostřený konkurenční boj o čtenáře nutil týdeníky přinášet stále nové a nové senzace z prostředí velkoměsta, jeho vysoce postavených i nejnižších vrstev. Praha ovšem tou metropolí hříchu a dekadence nebyla, jak konstatoval nejen kritický seriózní tisk, ale občas i samotné pikantní týdeníky. Redaktoři tak byli nuceni si zprávy vymýšlet nebo upravovat. Ze zahraničních zábavných pikantních knížek a časopisů přebírali lechtivé povídky, které lokalizovali do pražského prostředí a vydávali je za aktuální reportáže. Senzace byly také vytvářeny z marginálií formou oblíbených bombastických titulků, zabírajících polovinu přední strany týdeníků. „Jako Londýn svého Jacka-rozparovače, Berlín svého bodače, Vídeň svého střihače copů, má Karlín ničemu, zvrhlého nemravu, co píše na domy o dámách: paní… je k..a — křídou nebo modrou tužkou.“

Titulní stránka časopisu Echo Prahy XII, 1913

Jednalo se tak o jakousi dohodu mezi čtenáři a vydavateli o hře na neřestnou metropoli, o které čtenáři chtěli každý týden číst stále nová a nová senzační odhalení a redaktoři jim je poskytovali. Pro čtenáře nebyla důležitá pravdivost, ale atraktivnost tématu, které souznělo s čtenářskými představami a hodnotami.

Produkce všech zmiňovaných titulů vyvolávala prudký odpor elit, které už od osvícenství (a církevní kruhy ještě dříve) odmítaly lidovou kulturu, tedy její nezušlechtěnou a necenzurovanou podobu. Také proti vznikající populární kultuře se před první světovou válkou objevilo několik vln odporu, jak je popsal Pavel Janáček. Ostrá publicistická kampaň byla vedena obavou ze ztráty kulturní autority, ztráty kontroly nad čtenáři neautorizované četby převracející hodnotový žebříček a rozvracející striktně hierarchický řád kultury, což souviselo i s rozvojem avantgard. Rozvoj tiskovin vycházejících z karnevalové, protihierarchické lidové kultury vyvolával opakovaně morální paniku, zděšení nad hodnotami a vkusem lidového čtenáře a velké obavy z ohrožení výchovy dětí, žen i méně vzdělaných mužů, kteří měli být před tímto jedem chráněni, protože nemají schopnost mu rozumově odolat a nepodlehnout morální zkáze vedoucí až ke zločinu, jak dobový tisk rád ukazoval na mnoha příkladech.

Do čela kampaně se na počátku století postavil Petr Zenkl, redaktory pikantních týdeníků opakovaně vysmívaný a označovaný za mravnostního apoštola. Jako předseda přednáškového odboru Osvětového svazu vedl kampaň proti veškerým projevům rodící se populární kultury, od brakové literatury přes pikantní časopisy až po kinematografii. Zenklovi a mnohým dalším byl trnem v oku právě nekontrolovaný lidový, orální charakter vznikající komerční populární produkce, který k ní přitahoval široké vrstvy, ale odpuzoval vzdělance a vychovatele. Kampaně proti závadné četbě a kultuře pokračovaly s neztenčenou měrou až do poloviny 20. století, kdy autoritativní režimy umožnily kulturním autoritám s touto nebezpečnou nákazou definitivně (alespoň na nějaký čas) zatočit.

„Viděli-li jste je jen ve skříních [výkladech] nebo v rukou cizích čtenářů, ať v parcích, elektrických vozích, na ulici, ve vlaku či kdekoli — dobře ještě pro vás; ale pošpinili-li jste jimi svoje ruce, oči a duši, dovolili jste snad ať vědomě či nevědomě, aby vaše děti se otravovaly tímto jedem, velmi jste chybili!

Vychází v nakladatelství Academia.