Právo na šedivou

„Je trvale šedá,“ píše Petr Král ve své dnes už legendární sbírce, „a v ní občas my sami / jak si jdeme náhle vstříc.“ Nebo také: „Jsme průhlední déšť v nás chladně škrtá / šikmo a šedivě padá mezi být / a spíš nebýt.“

Jako by zde mělo být řečeno, že sám sebe člověk nepotká, je-li oslněn světlem, nebo kráčí-li v temnotě, ale jedině náhodou, bude-li napínat zrak, při bloudění v mlhách svého života. A že celý náš život není volbou mezi „být“ a „nebýt“, ale odehrává se „šedivě a šikmo“ kdesi mezi nimi.

Dobro nebo zlo

O tom, že rozhovory s Věrou Kunderovou, které jsme publikovali v listopadovém čísle Hosta, vzbudí rozruch, nebylo pochyb. Nepřítomnost jejího muže a části jeho literárního díla v českém kontextu vyvolává při jakékoli příležitosti nutkavou potřebu vyplňovat toto poloprázdno vyhrocenými názory na něj.

Postoje k Milanu Kunderovi a jejich proměnlivost v průběhu posledních třiceti let tak sice vypovídají jen pramálo podstatného o něm a jeho textech, poměrně jasně však mluví o tom, jak a čím žije v dané chvíli naše společnost.

A diagnóza Kunderou spolehlivě zafungovala i nyní. Jako nejsilnější vzkaz, který měl z rozhovoru s Věrou Kunderovou vyplynout, byla její negativní zkušenost s českým disentem. V tomto směru interpretovaly rozhovor titulky médií od ČTK po Sputnik a reagovala na něj naprostá většina komentářů. Přestože se disentu týkaly pouze tři odstavce, byl zbytek pětadvacetistránkového textu zcela překryt projekčním plátnem, na němž se odehrával tradiční a málo zajímavý střet o výklad nedávné historie. Dramatický životní příběh Věry Kunderové byl zredukován na její postoj k dějinám a v tomto směru odsuzován a zpochybňován, nebo naopak adorován. Dobro, nebo zlo. Nic mezi tím.

Pravda a příběh

Rozhovor lze v zásadě vést dvěma směry. Buď jde o konkrétní téma, které zpovídaný člověk reprezentuje, nebo je jeho rámcem osobnost zpovídaného, jeho život a dílo jako celek. Každý přitom vyžaduje jiný přístup. V prvním jde o zjišťování informací a hledání pravdy, přičemž tazatel i dotazovaný jsou v takovém dialogu rovnocennými partnery. V druhém případě jde především o to, dotyčného člověka poznat, a novinář je spíše zpovědníkem, který pouze pomáhá otáčet stránky jeho příběhu. A přestože existuje řada průniků a styčných pásem, v krajních bodech amplitudy tu proti sobě stojí pravda a příběh, hledání a vyprávění.

Rozhovor s Věrou Kunderovou je druhým případem. Že jde o životní příběh, na první pohled ukazuje chronologie, jako základní osa jejího vyprávění, mnoho intimních momentů a konečně i to, že je zde „časosběrně“ konfrontován její pohled na svět v roce 1991 a ten nynější z podzimu roku 2019.

Výtky, které vůči rozhovoru opakovaně zaznívaly, které zkoušely vyvracet jednotlivá tvrzení, pochybovaly o pravděpodobnosti vzpomínek, nesouhlasily s nimi, nebo dokonce naznačovaly, že by neměly být vůbec publikovány, vycházely v lepším případě z omylu, že smyslem rozhovoru bylo odhalit historickou pravdu. Smutné je, že rozdíl mezi „Dichtung“ a „Wahrheit“ nedokázali rozeznat ani publicisté, kteří se věnují literatuře, jako Marek Vajchr v Bubínku RR, Josef Chuchma na Artzóně nebo Ondřej Horák v Lidových novinách.

Právo na šedivou

Odpovědnost za „kontroverzní“ rozhovor pak přirozeně nesu rovněž já jakožto tazatel, který měl podle kritiků Věru Kunderovou opravovat a polemizovat s ní a nenechávat ji jen tak mluvit. Zkusme si však představit, jak by vypadal rozhovor, pokud bych na její vyprávění replikoval hodnoticími otázkami typu: Ale nestáli disidenti na straně dobra? Není komunismus především velké zlo?

Ať už by Věra Kunderová odpověděla cokoli, dozvěděli bychom se něco nového? Nějakou novou pravdu? Nikoli. Spíš by došlo k tomu, že by tomuto obecnému pohledu přizpůsobila také interpretaci své osobní zkušenosti. Možná bychom se tak utvrdili v tom, co si sami myslíme nebo nemyslíme, ale přišli bychom o možnost poznat její autentické životní bilancování. To je přitom nejzajímavější a nejpodnětnější právě tam, kde se odchyluje od nějaké verze „historické pravdy“. Nebo dokonce od pravdy vůbec, kde se třeba i mýlí ve faktech a kde se vzpírá naší zkušenosti a našemu pohledu na svět.

Jinak řečeno, Věra Kunderová nevynáší žádný generální soud nad dějinami. Popsala svou jedinečnou životní zkušenost, která se sice s těmi velkými dějinami významně protnula, ale ani to jí neupírá právo na to, aby byla nespravedlivá nebo malicherná, aby něco milovala a něco nenáviděla.

Víme, že není nic méně spolehlivého než pamětníci. Ale právě o tom „jak“ (a jak pokaždé jinak) člověk interpretuje svůj život, stojí za to mluvit a přemýšlet. Tím, že se budeme dokola ujišťovat o tom, kde je pravda a kde je lež, ztratíme pouze empatii vůči jedinečnému lidskému osudu.

„Nic není černý nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivý,“ říká Kunderová. Problémem dnešní doby je, že právě tuto optiku sami sobě a zejména těm druhým kolem nás upíráme. Že se dobrovolně vzdáváme „práva na šedivou“. Že ztrácíme smysl pro jedinečnost jiného života, který sice mohu kritizovat, mohu s ním nesouhlasit, ale pokud v něm nemám vidět pouze zrcadlo sebe sama, měl bych zapomenout na černou a bílou a snažit se pochopit „proč“.

Dědictví velkých dějin

Jenže dnešní hodnotově zjitřená doba právě toto vyžaduje. Utvrzovat se v pravdách a vyvracet nepravdy. Ujišťovat se o tom, že dobro je na té straně, kde věřím, že je, a odmítat všechno, co leží kousek opodál.

Nejde o žádný reprezentativní průzkum, ale připadá mi, že reakce na rozhovor s Věrou Kunderovou v médiích, a zejména na sociálních sítích odlišuje generační hledisko. Přesněji řečeno, že onen vyhroceně hodnotový přístup, v němž proti sobě bojuje pravda a lež, sdílí generace, pro niž je určujícím životním zážitkem listopad 1989. Právě zkušenost, při níž osobní život kráčel na okamžik týmž tempem jako velké dějiny, a přesvědčení, že jsme tehdy spolu šli správným směrem, ji na další cestu vybavilo velkým smyslem pro hodnoty. Pro pravdu a lež, pro dobro a zlo, pro svobodu a totalitu… A také tím, že hodnoty vnímá vždy v opozici „buď, anebo“. Tím se však zákonitě vytrácí smysl pro autentickou šedivost konkrétního lidského života.

Je syndromem generace devadesátých let, že jsme přes velké dobro neviděli malé lidské tragédie a možná ani ty větší lumpárny, které cesta k velkému dobru nechávala za sebou. Abychom zase teď, když máme pocit, že se nám velké dobro vzdaluje, viděli v každém odlišném názoru zatnutý ďáblův spár, kterým se snaží vyškrábat zpátky na svět.

Mladší generace, které tuto intenzivní zkušenost dějin nemají, nemohou velké dobro vyvažovat jednotlivou lidskou tragédií. V jejich zkušenosti se nikdy neocitly v pozicích „buď, anebo“. Nevidí velké dějinné pravdy, ale konkrétní lidský život, který se odehrává vedle nich. Nemají se kam ohlížet a kde hledat jistoty, a proto se dívají do budoucnosti.

Jsou možná náchylnější věřit ideologiím, protože to jsou opory, které nabízí budoucnost (a oni proti nim nejsou velkými dějinami očkovaní), na druhou stranu, pokud budeme bojovat za pravdu a lásku na třicet let starých bojištích, pobijeme se navzájem dřív, než to stihne udělat počasí.

Autor je šéfredaktor Hosta.