Všichni jsme na řetězu
Milan Urza je mimo jiné znám coby hudebník, literární redaktor a básník. Všechny tyto autorské zkušenosti — práci s tempem, důslednou stavbou textu a také imaginativními a metaforickými obrazy — zúročil ve své poslední atmosférické novele Dům bez oken.
Postavou, z jejíž perspektivy po většinu času sledujeme dění, je dospívající chlapec, jehož otec v dětství uvěznil ve sklepě, neboť tam venku ve „Zlosvětě“ již není bezpečno. Demiorg, jak jej otec zkomoleně nazývá, se má stát po příchodu soudného dne vykupitelem a zakladatelem nového lidského pokolení — Demiurgem. Příběh začíná ve chvíli, kdy se otec, notně posilněn „čertovským mlékem“, skácí k zemi a „Brána“, tedy poklop vedoucí ze sklepa do domu, zůstane otevřená. V ten moment děj ustrne a hlavní místo zaujímají vzpomínky. Retrospektiva tak tvoří zásadní část celé knihy.
Velmi rychle lze odhadnout, kam se příběh bude ubírat. Autor očividně nesází na originalitu „fritzlovského“ námětu, ale o to více se soustředí na dějové odbočky, které jsou silně atmosférickými, až snovými střípky pomalu skládané mozaiky temných zákoutí lidské duše.
V rozhovoru pro Literární noviny Milan Urza řekl, že jej zajímá téma náboženského fanatismu. Ten v knize zastupuje postava „Otce“ (který se takto také nechá svým synem oslovovat), samozvaného kazatele, jenž ze svého dítěte učinil vězně vlastní chorobné mysli. Autor však nezůstává pouze u náboženského fanatismu, ale právě v retrospektivních pasážích poodkrývá příčiny tohoto patologického jednání. Nesvoboda v nás samých se ukazuje jako obecný rys společnosti. To, co nás nutí vlivem pocitu vlastní bezvýznamnosti jednat, je především touha po nadvládě nad druhou bytostí. Jinými slovy: neboť se sám cítím být pod jařmem, uzmutím svobody jiného stvrdím právoplatnost vlastní existence.
Jedna z kapitol je psána er-formou namísto ich-formy, a my tak máme možnost sledovat, jak na Otce, muže z polorozpadlého domu na okraji vesnice, nahlížejí ostatní lidé. Pak postupně a velmi přirozeně vyvstávají otázky, kde vzniká potřeba stvořit vlastní malý svět, jemuž budu neomezeně vládnout a který bude záviset jen na mně. Proč Otec považuje venkovní svět za zkažené místo plné hříchu? Coby zaměstnanec drůbežárny je přitom součástí procesu, v němž je život zredukován na přežívání a vede pouze k jedinému cíli: ke smrti.
Silné jsou nedořečené pasáže, které podtrhují pečlivě a umně budované napětí i plíživou tíhu, která na čtenáře dosedá. Škoda že tento cudný postup vůči čtenářské interpretaci nakonec zboří zcela zbytečné závěrečné dovysvětlení. Místy Urza nabídne působivý metaforický obraz, ale přece jen — pro jistotu — nám jej očima postavy ještě pojmenuje.
Novela ztrácí také nekonečným množstvím vrstvených přirovnání. Zprvu efektní formulace a výrazy začnou textu postupem času zákonitě ubírat na dramatičnosti. Jistě, v pasážích, kdy korespondují s kvaziučenou rétorikou Otce, jsou namístě, jinde však spíše překážejí.
V zásadních momentech — tedy v promyšlenosti svého světa a v postupech, jak jej autor zprostředkoval — však kniha nezklame. Stylisticky důsledně propracovaná novela představuje fantaskní tíživý sen, z nějž není možno uniknout, stejně jako není člověku dáno opustit prostor, který je mu k životu vymezen délkou „řetězu“. Takový obraz je ve výsledku natolik sugestivní, že přinutí čtenáře ptát se, zda by skutečně dokázal opustit svůj vlastní dům bez oken.
Milan Urza: Dům bez oken, Torst, Praha 2019