Třídní boj v komiksovém regálu

Pokud bychom při tomto rozdělení vyšli z roviny obecného názoru, komiksový román by měl být hodnotnějším komiksovým vyprávěním. Měl by zahrnovat dlouhý ucelený příběh, uzavírající se poslední stránkou knihy. Měl by také být barevnější, dražší a obecně prestižnější. Měl by opisovat skutečné příběhy, vážné, silné a hodnotné. Komiksový sešit je proti tomu na laciném papíře secvaknutý krátký segment příběhu, většinou superhrdinského, přinášející krátkou instantní zábavu, podle které se teď v Hollywoodu točí jeden film za druhým. Jak ale dobře víme, obecný názor se málokdy zakládá úplně na pravdě.

Každý komiks, ať už vyšel v pevných deskách, či nikoli, je třeba chápat v jeho původní podobě, tedy v té, v níž byl originálně distribuován. Klasickým případem jsou dvě díla, která stála v době svého vydání za upevněním ještě vratkého termínu graphic novel. Jedná se o Mause Arta Spiegelmana a Jimmyho Corrigana Chrise Warea. Příběh Vladka za druhé světové války, vyprávěný jeho synem, totiž původně vycházel na pokračování v časopise RAW v letech 1980—1991 a až posléze byl vydán knižně. Podobně na tom byl Jimmy Corrigan.

Vycházení na pokračování ale nebrání ucelenému, náročnému příběhu, což nám dokazuje už literatura 19. století. Tehdy v časopisech nevycházely jen dlouhé ságy Dumasovy nebo romány Charlese Dickense, ale původně vyšel jako seriál v novinách i román Gustava Flauberta Paní Bovaryová. S povídkami to bylo podobné. Vznikaly často pro různé časopisy v době, kdy se jimi autoři dokázali uživit (tak jako F. S. Fitzgerald nebo Jaroslav Hašek).

Liší se tím ale nakonec komiks od komiksového románu? Je formát vydávání důležitý? Jedním z nejzásadnějších komiksů minulého století jsou určitě Gibbonsovi a Moorovi Strážci. Ti původně vyšli ve dvanácti samostatných komiksových sešitech a po vydání posledního vyšly sebrané do jednoho díla. Alan Moore sám termín graphic novel odmítal, jelikož mu přišel nafoukaný. Přesto jsou to právě jeho díla, která jsou s tímto termínem nejčastěji spojována.

Když se nemaluje kápě

Kdo ale označuje komiks za komiksový román? Poprvé tento termín pro označení konkrétního komiksového díla použil Will Eisner, a to ne pro román, ale pro sbírku komiksových povídek Smlouva s Bohem. Možná tím chtěl Eisner naznačit, že se nejedná o skutečné komiksové zpracování, jako spíš o ilustrované vyprávění. Na spoustě stran totiž nenajdeme klasickou komiksovou mřížku, panelové rozdělení nebo bubliny.

Je běžné, že tvůrci jsou si vědomi toho, že narace, kterou předkládají, je o něco komplexnější, uzavřenější, možná i tematicky odlišná od toho, co jsou oni sami běžně zvyklí považovat za komiks. Řekl bych, že i v tom můžeme vidět motivaci Willa Eisnera, který dlouhou dobu tvořil právě typickou superhrdinskou komiksovou sérii. Není to však jen Eisner, ale také třeba Craig Thompson, který svůj opus o dospívání Pod dekou nadepsal slovy illustrated novel.

Zajímavé je, jak se takové boje o označení (ne)dotýkají komiksových stripů. Pokud je Návrat temného rytíře komiksovým románem, tedy ve výsledku souborem několika Batmanových sešitů (stejně tak Batman: Ticho nebo Killing Joke), co potom komiksové stripy? Považoval by někdo sebrané stripy Peanuts nebo Calvina & Hobbese za komiksový román?

Na ceně nezáleží

Eisner samozřejmě nemůže za to, jakým způsobem nový výraz polapila marketingová oddělení, která tak započala úmyslnou komiksovou segregaci na ty vyšší a na ty nižší. V této úvaze musí mít své místo i faktory ekonomické: komiksové romány jsou v pevných vazbách, na kvalitním pevném a lesklém papíře s neuvěřitelným množstvím pestrobarevných inkoustů. Zato komiksové sešity jsou na lacinějším papíře s levnějším tiskem. Více než otázky cenové jsou ale zajímavé otázky hodnotové. Musí se komiksové romány věnovat jen hodnotným tématům? Co klasická viktoriánská detektivka (Z pekla), horor (Providence), makabrózní groteska (Monstrkabaret Freda Brunolda) nebo superhrdinské sci-fi (Strážci)? V komiksu je možné všechno. Sága, stejně jako povídka.

Alexander Dunst se v tomto ohledu v nedávném článku „Graphic Novels Are Comic Books, But Gentrified“ (Grafické romány jsou komiksy, jen gentrifikované) na serveru Jacobin snaží na komiks aplikovat sociologický termín gentrifikace. Gentrifikace je změna související s vlivem bohatších vrstev obyvatel na svět, který patřil těm chudším. Dunst se snaží obvinit marketéry (ale také komiksové tvůrce) z toho, že komiksové romány unesly komiksy. Předpokládá tak, že komiksové romány tyjí ze starých komiksů, stejně jako je tomu u ulic a čtvrtí ve velkých městech, které gentrifikaci podléhají.

I když je ta analogie trošku (hodně) přitažená za vlasy, ekonomický aspekt, podle kterého je snazší koupit si jeden komiksový sešit za 55 korun než celý soubor za 450, je citelný (přestože těch sebraných deset čísel vyjde ve výsledku o stovku levněji). Ovšem tvrdit zároveň jedním dechem, že komiksový román je médiem, kterým se vyjadřují pouze hodnoty střední třídy, jež jsou vlastní autorům pocházejícím také ze střední třídy, zatímco komiksy jsou vyjádřeními pracující třídy, je už hodně přehnané. Nejdůležitější však je, že otázky ekonomické nebudou v rámci umění nikdy tak významné, jako jsou otázky estetické, o které by mělo jít především.

Co k tomu říct nakonec? Náš komiksový trh není tak široký, aby v něm na podobné hádky u knihkupeckých regálů bylo místo. Podle mých posledních informací vychází v klasickém sešitovém formátu už jen jeden komiks a všechny ostatní vycházejí souborně. A většinou se stejně vejdou do jednoho regálu. Asi nebude vadit, když budeme komiksům jednoduše říkat komiksy a nebudeme předstírat, že komiksy vydávané pod marketingovým označením graphic novel komiksy nejsou. A když už bychom chtěli používat jiný výraz, co použít spíš ten, který nám český volný překlad dovoluje, a říkat tomu komiksový román spíš než grafický román. Odtáhne to naši pozornost od starostí o ekonomické otázky zpět k těm uměleckým a estetickým.