Sto let se science fiction Isaaca Asimova

Podstatné je, že jde zřejmě o nejslavnějšího představitele angloamerické science fiction dvacátého století, jenž bývá spolu s Arthurem C. Clarkem a Robertem A. Heinleinem řazen do takzvané Velké trojky. Spisovatele plodného a dodnes čteného a vydávaného nejen u nás.

Vzhledem k autorově popularitě není divu, že v českém překladu vyšla jeho takřka kompletní románová tvorba, a těšit se můžeme i z řady povídkových sbírek, obsáhlé autobiografie či několika jím sestavených antologií. Celkem jde o několik desítek knih, což je úctyhodné číslo, však také v anglickém jazyce během svého života publikoval více než tři sta knižních titulů. Nutno dodat, že Asimov bezesporu vynikal darem srozumitelného a poutavého výkladu vědeckých faktů, jejž využíval nejen ve čtivých a jednoduchých sci-fi příbězích, které nekladou na čtenáře vyšší nároky. Vedle své beletristické tvorby napsal rovněž množství populárně-naučných publikací, které uměl okořenit humorem a nadhledem sobě vlastním.

Tři zákony robotiky

Většinu svých románových prací propojil do obsáhlého knižního cyklu, v němž mapuje dobu od takřka soudobého vývoje robotických technologií až po dobu pádu lidstvem vybudované galaktické říše. Základy k této „historii budoucnosti“ si připravil už na samém začátku své literární dráhy, tedy v první polovině čtyřicátých let minulého století, kdy se prosadil povídkovou tvorbou publikovanou v tehdejších amerických „pulpových“ sci-fi časopisech v čele s tehdy dominantním magazínem Astounding, v němž redaktor John W. Campbell Jr. umně rozvíjel moderní podobu vědecko-fantastického žánru.

Během tohoto období publikoval sérii krátkých povídek, v níž poprvé přišel se třemi zákony robotiky. Problematiku jejich zavádění do praxe sledujeme především pohledem doktorky Calvinové, přední odbornice v rychle se rozvíjejícím robotickém průmyslu. Následně byl cyklus sebrán ve slavné povídkové sbírce Já, robot (1950, česky 1981), která se později stala úvodním svazkem Asimovova výše zmíněného cyklu a dodnes je pokládána za jednu z jeho nejvýraznějších knih. Robotické příběhy však psát nepřestal, takže sbírek, které je shrnují, najdeme v jeho bibliografii a i v českých překladech povícero. Jejich nejobsáhlejším souborem je sbírka Robohistorie (1982, česky 2004), v českém vydání rozdělená do dvou svazků.

Vzestup a pád galaktické říše

Současně s robotickými příběhy začal Asimov v magazínu Astounding publikovat také své — mezi čtenáři science fiction dodnes nejpopulárnější — dílo Nadace. Původně šlo o sérii čtyř povídek a čtyř novel, které v padesátých letech, kdy se začala sci-fi konečně hojně publikovat i knižně, vyšly v podobě románové trilogie započaté titulem Nadace (1951, česky 1991). Asimov zde zaujal atraktivním nástinem nezvratného pádu galaktické říše, jenž byl předpovězen matematickou metodou zvanou psychohistorie. Ta však rovněž umožnila včasné založení planetárního shromaždiště vědomostí, jež má jako zdroj rychle zapomínaných vědomostí za úkol významně zkrátit následující dobu temna.

Na robotické povídky během padesátých let navázal romány Ocelové jeskyně (1954, česky 1970) a Nahé slunce (1957, česky 1994), detektivními příběhy, v nichž pátrání vede pozemský detektiv Elijáš Baley za pomoci svého robotického kolegy. První jmenovaný román zaujme popisem planety Země, která je pokryta osídlením do té míry, že lidé zcela ztratili kontakt s volným prostorem, neznají volnou přírodu, dokonce ani otevřené nebe. Asimov tu zdařile pracuje s pocity, které jako agorafob, jenž velmi nerad opouštěl domovský New York, dobře znal.

V průběhu osmdesátých let, kdy se science fiction literatura svezla na vlně obnoveného zájmu vyvolaného úspěchem Hvězdných válek, se Asimov podobně jako mnozí jeho kolegové k psaní románů vrátil, aby dvěma „robotickými“ romány a dvojicí příběhů o stvořiteli Nadace, Harim Seldonovi, obě do té doby samostatné série propojil do jednoho obsáhlého cyklu. Přestože jde o romány modernější a obsáhlejší, zčásti postrádají kouzlo autorových raných prací.

Solitéři

Ve srovnání s Asimovovou slavnou „historií budoucnosti“ se často zapomíná na hrstku jeho samostatných románových prací. Přesto bývá Konec Věčnosti (1955, česky 1993) často označován za jeho vůbec nejlepší román. Titulní Věčnost je zde organizací, která s pevnou vírou v sebe samu upravuje lidské dějiny tak, aby z nich vymýtila veškeré zlo a utrpení. A vzhledem k autorovu velmistrovskému statusu není divu, že jde rovněž o jeden z nejlepších sci-fi románů uplynulého století zabývající se tematikou cestování v čase a sociálního inženýrství.

Z pozdních prací stojí jistě za zmínku román Ani sami bohové (1973, česky 1992), za který si Asimov dokonce vysloužil ceny Hugo a Nebula, nejvyšší žánrová ocenění, která dost možná získal i díky tomu, že byl napsán po dlouhé patnáctileté pauze. Jeho koncept je ve srovnání s Asimovovou ostatní tvorbou nebývale odvážný, sám autor přiznává, že jej psal „nad hranicemi možností“. V ústředí zájmu je vynález, jenž lidstvu umožňuje čerpat z paralelního univerza neomezené množství energie, což však může v důsledku vést ke zkáze obou vesmírů, tedy téma stále aktuální. Jde v podstatě o spojení tří kratších prací, z nichž prostřední část zaujme vyobrazením krajně nezvyklého inteligentního života v paralelním vesmíru.

Jak je vidět, cest k tvorbě velmistra žánru Isaaca Asimova existuje hned několik a žádná z nich se nejeví horší než druhá. Je však třeba upozornit, že především ve srovnání s dnešní tvorbou se mohou i autorova vrcholná díla jevit jako mnohdy rozvláčná a ve svých nápadech spíše krotká, přestože v době vzniku originální. Asimov se nikdy nesnažil o tvorbu živoucích postav či o realističnost ve všech ohledech. Nenabízí budoucnost, která by zaujala svou plasticitou a věrohodností, jak bývá někdy zvykem u soudobých spisovatelů science fiction, kteří si uvykli vytvářet světy pokud možno po všech stránkách funkční a v rámci nastavených pravidel realistické.

Z dnešního pohledu je Asimovova tvorba vhodná i pro odrostlejší dětské čtenáře, pro které může být stále ideálním vstupem do vědecko-fantastických světů. Asimov se nikdy neobrodil ve znamení takzvané Nové vlny z let sedmdesátých, která dokonale přetvořila vnímání žánru, nikdy nesahal k výjevům explicitního násilí či sexuálním scénám, nesnažil se ani literárně experimentovat. Jeho tvorba tak zůstává po všech stránkách přístupná, možná až zbytečně umírněná a nekonfliktní, což však lze považovat za jeden z důvodů jejího setrvalého úspěchu.

Autor je publicista a redaktor nakladatelství Argo.