Atak hranic říše krásného slova
Dnes je Burroughsova literární tvorba výzvou spíš pro literární historii než pro literární kritiku. Román The Soft Machine (Hebká mašinka) vyšel již v roce 1961 a od té doby byl široce reflektován, jakkoli nebyl v češtině dosud dostupný. O tomto textu tedy už něco víme ze sekundárních pramenů. Jedna věc je však znát teorii Burroughsových románů, kterou zprostředkovává literární historie, a něco úplně jiného je setkat se s Burroughsovým psaním takříkajíc přímo, bez obalu, bez záchranné sítě sekundárních znalostí. V tomto kontaktu (či spíše střetu) čtenáři nepomůže nic; ocitne se ve víceúrovňovém cirkusu, v němž se „vše žene do krajností“.
Základní pracovní metodou je zde dobře známý postup střihu, který se Burroughs naučil od Briona Gysina. Střih tříští kompozici, dekonstruuje příběh a brání zachycení (byť potenciální) ideje textu. Text se pak odehrává jako mozaika scén a situací, které jsou uváděny agresivním jazykem, který se nechce nechat svázat, kontrolovat, konvencionalizovat. Jeho surovost, přímost a „gestikulace“ reprezentují odmítnutí „předem připravených matric, [které] svírají mi ducha do hebkého neviditelného svěráku“. To celé je pak podpořeno hyperbolizací a rozptylováním záchytných tematických bodů, kterým dominuje (šílená) imaginace drogové závislosti, halucinace, otevřené popisy hrubých sexuálních aktů s především homosexuálními partnery, ale kupříkladu i asociace subverzivního, de facto svobodného „projíždění“ (myšlenek, těla, života).
Tento text se usídlil za smyšlenou hranicí kulturního systému a odtud atakuje samotný pojem hranice i systému. Lze v tom (snad) zahlédnout princip transgrese, který pojmenovává Bataillova filozofie. Transgrese směřuje k „překračování většiny zákazů, které si společnost během svého vývoje zavedla“ (Georges Bataille: Příběh oka. Matka, přeložil Ladislav Šerý, Reflex, Praha 1992). Zákaz, vázaný v zákonech, je sebezáchovným prostředkem společnosti, kterým se
[…] každá společnost snaží do jisté míry potlačovat určitý druh myšlení, jenž je pro ni — třeba jen potenciálně — nebezpečný, protože jeho cílem je rozvrácení nebo narušení existujících pravidel jejího normálního fungování a, vzato do důsledků, i samotné její existence. V zásadě jde o takový druh myšlení, který prosazuje co největší osvobození lidské individuality.
Překročení zákazu je gestem suverenity individuality a přitakáním životu, je násilím vykonaným ve prospěch osvobození člověka od společenských mechanismů, je to naprostá oproštěnost od všeho, co nás svazuje, naučených stereotypů, konvencí a v zásadě jde o ideu krajní svobody. K tomuto okraji vede princip excesu, tedy skutku nebo činu, který je vybočením z hranic. Oblastí, „kam ještě lze před všudypřítomným molochem moderní civilizace uniknout“, je podle Batailla právě sex. A v Burroughsově románu ho najdeme skutečně požehnaně.
Na zadní straně obálky českého vydání Burroughsova románu Hebká mašinka nalezneme anotaci, v níž je popsána radikální polarizace Burroughsových čtenářů — „autor sám byl jedněmi zatracován a proklínán jako šarlatán a literární pervert, jinými naopak vynášen jako věrozvěst nových pohledů i přístupů“. Uvažuji, ke kterému pólu inklinuje mé vlastní čtení; a v této souvislosti se mi vrací Mukařovského úvaha o (ne)vkusu, v níž odkazuje na Františka Xavera Šaldu. Podstatou Šaldova tvrzení je, že živé umělecké dílo působí spíše dojmem čehosi tvrdého a přísného než elegantního; něčeho, co se odlišuje od konvenčnosti běžného uměleckého výrazu. Burroughs je v tomto ohledu radikálním příkladem. Hebká mašinka je kniha, která se čtenáři nadělá různé věci a způsobí jim mnohé estetické jizvy.
William Seward Burroughs: Hebká mašinka, přeložil Josef Rauvolf, Argo, Praha 2019