Od emigrantů k rychlohrachu
Spisovatelka a reportérka Reflexu Adéla Knapová debutovala v roce 2003 knihou Nezvaní. Ta je však, jak čteme v autorském medailonu její prozaické novinky, „neplatná“. Pokud bychom na tento autorský výklad přistoupili, můžeme konstatovat, že Adéla Knapová publikuje v dosti svižném tempu. Po třináctileté odmlce, která následovala po její prvotině, totiž během čtyř let vydala hned trojici titulů. Nejprve v roce 2016 novelu Nemožnost nuly, o rok později solidní román Slabikář a na konci loňského roku svou zatím poslední prózu Předvoj.
Již první věta této novely dává tušit, že se zde bude, jak se říká, hrát o hodně: „Když zazněl výstřel a on ucítil tupý náraz a téměř neslyšné lupnutí kdesi uvnitř, uvědomil si, že ho nezabije kulka, ale slova.“ S významem slov, s jejich efemérností, využitelností a zneužitelností už si spisovatelé (a s nimi rovněž čtenáři) užili dost. A samozřejmě, na mnoha skvělých titulech, jež vycházejí z tohoto tématu, paběrkují desítky dalších, které závažné otázky atraktivně replikují či rozmělňují. Čteme-li tedy incipit, který pro svou prózu zvolila Adéla Knapová, může v nás zahlodat pochybnost, zda náhodou nejde o tak trochu literární snobismus. Tuto pochybnost autorka na zhruba sto šedesáti stranách své prózy nevyvrátí, ba ji naopak přiživuje.
Kniha je rozdělena do tří částí: „Bylo, nebylo“, „Bylo“ a „Je“. V první z nich — té, která je čtenářsky zdaleka nejvstřícnější a naštěstí rovněž nejdelší — sledujeme osud dvou českých emigrantů, Rudolfa a Milady. On je dramatik, ona redaktorka a herečka. Na autorském čtení v kavárně Fra Adéla Knapová přiznala, že předobrazem této dvojice jsou Karel Michal a Viola Fischerová (té je mimochodem próza věnována). Rudolf s Miladou však mohou lecčím připomenout i další známé emigrantské dvojice, což svědčí o tom, že se autorce podařilo poměrně přesvědčivě zachytit specifickou zkušenost lidí vytržených z domovské země.
Jak naznačuje první věta, Adéla Knapová klade důraz na styl, jímž vypráví. Vzhledem k pasážím jako „Milada piluje italštinu, piluje si nehty na rukách, lakuje je oranžovou barvou, na nohách má lak rudý, paty hladké jako sklo; [...] Rudolf piluje hranu zábradlí, které tvoří kraj miniaturního balkónku“ se nabízí, že si autorka hraje se slovy, to by však její jazyková ekvilibristika nemohla působit tak těžkopádně. Není pochyb o tom, že si dovede jazyk podmanit, že s ním dovede pracovat obratně, v její poslední knize však jako by jí až příliš záleželo na tom, aby čtenář hledal (a snad i nacházel) v neustálém ohýbání jazyka nějaké skryté významy.
Souvisí to se zbylými částmi Předvoje. Pokud se čtenáři zdálo, že ta první byla stylisticky trochu na způsob drbání se pravou rukou za levým uchem, ještě netušil, co jej čeká na následujících stranách. Zde se totiž podíváme do dystopicky laděné blízké budoucnosti, kde například v obřím skleníku roste rychlohrach čtvrté generace, kolem nějž se postavy prohánějí na vznášedlech. Důraz už není kladen pouze na slova, na své si přijdou také duše; do textu vstupují témata jako umělé oplodnění, umělá inteligence apod., dojde třeba i na kapitolu s číslem nula. Protagonistkou je umělou inseminací vzniklá bytost jménem Eva (vstřícný čtenář si s odkazem na první ženu samozřejmě může interpretačně vyhrát).
Evidentním nedostatkem titulu je, že veškeré toto hemžení působí svévolně, nezakotveně. Adéla Knapová zahltila prózu významovými potencialitami (do jisté míry bezpochyby závažnými a aktuálními) a nejspíš doufá, že si kniha najde příjemce, který domyslí to, co ona pouze načala či naznačila, a že v tom všem objeví nějakou hloubku. Více než ochotu spoluvytvářet smysl díla to však vyvolává nechuť v četbě vůbec pokračovat. I zmatek může zaujímat v kompozici prózy svůj prostor, jeho rozklíčování či pokus o ně by však měl nabídnout čtenáři odměnu — třeba jen tu, že se slova a věty budou dobře číst. V Předvoji se jedná spíš o načančaný fíkový list, pod nímž se toho moc neskrývá.
Adéla Knapová: Předvoj, Fra, Praha 2019