Pochvala mainstreamu navzdory!
Jestliže každému kritickému soudu předchází určité předporozumění, nezbývá mi než přiznat, že já jsem se svým profesním pohledem na literaturu i čtenářským založením pro Doru Kaprálovou adresátem takřka ideálním. Člověkem, kterého baví její nejnovější povídkový soubor Ostrovy číst a který je také odhodlán jej veřejně pochválit. A to i přesto, že současně tuším, že jde o knihu, která se v dnešní tekuté době těžko stane mainstreamovou událostí a natrvalo vstoupí do české literární paměti.
Co mě na této knize oslovuje? Za prvé asi to, že jde o spisovatelku kultivovanou, sečtělou a poučenou, nicméně „nemachrující“. O prozaičku zdatně ovládající jazyk a různé narativní techniky, současně však schopnou si z nich vybrat to, co odpovídá jejímu lidskému a tvůrčímu naturelu a její potřebě prostřednictvím psaní hledat, pojmenovávat sebe samu a své místo ve světě. O tvůrkyni zjevně silně emocionální, a přesto promýšlející tvar jednotlivých povídek i celé knihy. O vypravěčku dosti racionální a současně schopnou oddávat se proudu řeči jako možnosti, jejímž prostřednictvím lze testovat a překračovat hranice lidského osamocení.
Zhmotněným výsledkem autorčina snažení je série jednadvaceti povídek, z nichž jedna každá už svým názvem zápolí s „ostrovní ohraničeností“ jednotlivých podob lidské existence.
Za druhé asi to, že Dora Kaprálová se tímto souborem prezentuje jako hloubavý člověk-žena, žijící ve světě, který je i není zcela její, a proto/přesto se pokouší o hlubší porozumění tomu, co ji obklopuje a izoluje — a také hledá, pokouší se najít, cestu k těm druhým. Tematické pozadí jejího vyprávění utvářejí aktuální prožitky, ale také individuální a kulturní paměť české — respektive brněnské — rodačky a spisovatelky, trvale žijící v Berlíně a (i díky svým maďarským kontaktům) vnímající širší identitu střední Evropy.
Každá z povídek se motivicky opírá o prezentaci určitého osobního zážitku, prožitku či poznatku, ať již jím je (například) pohled na sebe samu očima dcery, reflexe rozchodu s manželem, „ztráta“ pozoruhodného souseda, s nímž jí bylo dáno se setkávat-nesetkávat, vyprávění o bizarní historii jednoho konkrétního ostrova na Dunaji nebo groteskní momenty cesty na Ukrajinu. O takovýchto událostech-neudálostech přitom Kaprálová umí psát se smyslem pro sebereflexi, humorný rozměr prožívané každodennosti i ironii lidských osudů, což jí umožňuje vyprávění tu a tam zauzlit až do podoby vypointovaného příběhu.
Způsob, jakým své jednotlivé výpovědi konstruuje, nadto zřetelně naznačuje, že jejím cílem není reprodukovat a šířit efektní historky. Psaní Dory Kaprálové totiž je — řečeno obrazně — nedokonavé: jeho smyslem není uzavírat svět do předem daných příběhových a hodnoticích škatulek a kauzalit, nýbrž prostřednictvím toku správně volených slov, vět nebo myšlenek jej zakoušet. Skrze akt utváření textu právě teď a tady jaksi nesamozřejmě být.
Za třetí asi to, že takto tvořené promluvy vyrůstají z čistě a přiznaně osobního prožívání a přemýšlení, přesto však míří k nadosobnímu zobecnění, zpravidla i pro mě zajímavému. A těší mě rovněž to, že autorka nemá potřebu navenek vynášet tajnosti ze svého soukromí. Ba právě naopak: privátní a intimní rozměr vlastního života decentně „obchází“, případně ponechává jen v náznaku. Ostentativně jej pojímá jako „místo nedourčenosti“, jehož netematizace může/má provokovat k domýšlení. Znám adresáty, které to může dráždit, nicméně já osobně nepotřebuji do autorčina „autentického zákulisí“ nahlížet. Kaprálová ostatně není ten typ, co píše jen proto, aby mohla analyticky pitvat svá traumata a veřejně se rozdírat. Psaní je pro ni spíše formou vědomé a útěšné autostylizace a sebeprezentace. A já jsem to schopen přijmout jako literárně působivé a upřímné, byť nemohu popřít, že kniha shrnuje více i méně zdařilá „čísla“. Tak už to ale u povídkových sbírek bývá.
A konečně za čtvrté v této souvislosti oceňuji také to, že autorka svou osobní výpověď píše s vědomím adresátů, které chce a umí oslovit — toto „oslovit“ přitom myslím doslovně, neboť Ostrovy jsou součástí onoho dnes už relativně hojného typu povídkové tvorby, která počítá s tím, že její primární recepce nebude mít podobu tichého louskání písmenek a slov, nýbrž hlasitého autorské předčítání. Dokladem toho je závěrečná poznámka, v níž Kaprálová přiznává, že prvotním impulsem ke vzniku její knihy byla možnost psát texty, které pro rozhlas sama nahraje. A libovolný internetový vyhledávač vám pak prozradí, že ani jinak se možnosti prezentovat své texty v přímém kontaktu s posluchači rozhodně nevyhýbá.
Je nepochybné, že se autorské čtení povídek a jiných krátkých literárních dílek v posledních desetiletích stále více stává výraznou součástí našeho literárního života. Lingvistický a literární rozbor toho, jak konkrétně to ovlivňuje charakter jednotlivých textů i celé prozaické tvorby, by nepochybně stál za rozsáhlejší zkoumání — a Ostrovy Dory Kaprálové by přitom mohly posloužit jako zajímavý materiálový podklad.
Na druhé straně však z mého pohledu jde o knihu, která — na rozdíl od jiných, jakkoli při hlasitém čtení také velmi působivých textů — nic neztrácí ani po vytištění a následném čtení nehlučném.
Dora Kaprálová: Ostrovy, Druhé město, Brno 2019