Cizinec naruby
S francouzským spisovatelem Édouardem Louisem (nar. 1992) je to jako v podtitulu té slavné Tolkienovy knihy o hobitovi. Pokud ve své prvotině Skoncovat s Eddym B. (2014; česky Paseka, 2018) cestoval „tam“, pak v novince Dějiny násilí (2016; česky Paseka, 2019) jde „zase zpátky“.
V debutu, nadšeně přijatém (nejen) francouzskou kritikou, píše na silně autobiografickou notu; reflektuje své zrání na francouzském venkově, rozežraném nejrůznějšími úzkostmi a strachy, xenofobiemi a domácími i veřejnými fašismy, před nimiž je pro hypersenzitivního kluka, notabene homosexuální orientace, jediný možný únik — do anonymity velkoměsta. V druhotině Dějiny násilí, kde vypravěč opět moc nerozlišuje mezi realitou a fikcí, mezi osobní zkušeností a jejím přetavením v beletrii, se Eddy vrací do chatrné náruče vlastní rodiny, na „hlubinu bezpečnosti“. Vrací se proto, aby reflektoval vrcholně traumatický zážitek svého života, který ho právě potkal: znásilnění. V noci po Štědrém dni. V jeho vlastním bytě, kam si, lehce alkoholizovaný, násilníka přivedl z ulice. Navíc násilníka „maghrebského typu“, jak ho s latentně rasistickým gustem posléze ocejchuje policie.
Louis nepracuje na svém příběhu lineárně, počíná si spíš jako neurotický pavouk: ovíjí ústřední bod řečí svou i řečmi druhých, ať vlastní sestry, ať policie či lékařů. On referuje deníkově, sestra pavlačově, policie a lékaři pak institucionálně, chladně, až cynicky. Čtenáře však vede nejen různý vypravěč, ale také různé vizuální signály v textu jako závorky, uvozovky nebo kurziva. Řeči se proplétají, jedna komentuje, doplňuje, upřesňuje druhou. Pohledy z mnoha různých úhlů krouží kolem centrální události s jasným cílem: vytáhnout její iracionální kořen na světlo rozumu. Pojmenovat ji, vyčerpat, spotřebovat. Podobně jako v prvotině jde i tentokrát o literaturu terapeutickou, očistnou; o psaní, kde nehraje prim ani umění, ani estetika, ale dokument, svědectví. Jenže debut měl poněkud jasnější úběžník, fungoval vývojově: Eddy zrál, až dozrál — a zmizel z prokletého místa na svobodu. Debut byl progresivní. Druhotina je regresivní. Chaotičtější, roztěkaná, obsedantní; se zřejmým rubem, který text spletený z příběhu a jeho komentáře má. Eddy nejen mluví, ale občas i plká, provozuje „bláznivé chrlení slov“ jen proto, aby se vypsal; do mrtě, totálně, na maximum.
Louisova kniha má trochu zavádějící název. V roce 2005 natočil stejnojmenný film David Cronenberg: podle komiksové předlohy Johna Wagnera a Vince Locka, s Viggem Mortensenem v hlavní roli. Příbuznost je tu spíš obecná: Viggo hraje chlápka, který má dvojí identitu, život tehdy a život teď; Eddy svou jedinečnou identitu po zmíněném brutálním zážitku nejdřív ztrácí, pak znovu hledá. Obálka knihy zmiňuje pro srovnání Chladnokrevně od Trumana Capoteho; to je ale mimo ještě víc. Pokud bližší souvislosti, pak s Camusovým Cizincem; ovšem naruby. Mersault zabije bezdůvodně, cynicky Araba, Reda (tak se jmenuje ten lotr „maghrebského typu“ v Louisově knize) si poslouží Eddym (doktorka přirovná znásilnění ke smrti). I jeho důvod je zpočátku v mlze, mimo rozum, ve spodních vrstvách osobní zkušenosti. Postupně však vypluje na světlo, co je Reda zač: zamindrákovaný homosexuál, který se za svou orientaci stydí — a za svou touhu a její naplnění cítí vinu. Protože reflexi spáchaného „hříchu“ nezvládne, potrestá místo sebe druhého: chce ho vymazat ze světa. Nejdřív ho okrade, pak málem uškrtí a nakonec znásilní.
Takže Dějiny násilí lze vnímat jako novelu, která zdravě kritizuje všechny body v následujícím seznamu: zaprvé xenofobii a rasismus (ať jde o migranty dnešní nebo včerejší), zadruhé náboženskou hysterii (která sadisticky rve duši od těla) a samozřejmě zatřetí, v nejobecnější rovině, autoritu (od rodiny po stát), která z důvodů ideově-mocensko-ekonomických mrzačí lidskou jedinečnost. Édouard Louis napsal beletrii psychologicko-sociologického typu. Knihu důležitější v tom, co obecně říká než jak konkrétně.
Édouard Louis: Dějiny násilí, přeložila Sára Vybíralová, Paseka, Praha 2019