Vidíš ve mně spíš toho lepšího, nebo toho horšího?

Ve svém druhém románu se irská spisovatelka Lisa McInerneyová vrací k hrdinovi svého debutu Nádherná kacířství, za který získala významná irská literární ocenění jako například Desmond Elliott Prize. Sledujeme Ryanovy osudy po návratu z pasťáku, kde ho nad vodou držela pouze jeho láska ke Karine. Přebal knihy tohohle mafiánského podržtašku popisuje jako „charismatického, leč lehce zmateného“, a je to opravdu tak. Právě v líčení ambivalence dobra a zla, morálnosti a nemorálnosti je síla tohoto románu.

Ryan je natolik zmatený, že se pokusí spáchat sebevraždu, což ale McInerneyová nechává nejdříve nejasné. Dozvídáme se jen to, že udělal něco strašného a tím všechny včetně sebe vyděsil. Teď tedy musí žít dál, čelit narážkám na to, co se pokusil udělat, a svému vlastnímu vnitřnímu chaosu. Děj je napínavý, a aby případný čtenář nebyl ochuzen o momenty napětí, tak pouze naznačím, že Ryan se stane obětí soukolí dealerských gangů. Rád by přitom dělal jinou práci, jak si přeje jeho přítelkyně Karine. Možná si to přeje i on sám, ale vztahy, pomsty a pouta s gangem jsou tak provázané, že z nich nejde jen tak vyváznout. Sahají až do Itálie, odkud se do Corku, kde se román odehrává, převáží drogy. A Ryan v těchto mafiánských obchodech funguje jako spojka, protože je napůl Ital. K tomu všemu se navíc přidává to, že Karine jej opustí a Ryan začne chodit s Natalie, která má pletky i s jeho šéfem Danem. A možná mu dokonce pomáhá s účetnictvím, takovým kreativním mafiánským účetnictvím. Jenže pak se celý příběh ještě více zamotá.

McInerneyová nám rafinovaným způsobem předkládá obraz společnosti na okraji, se vší plastičností se dozvídáme, jaké to je být společensky i psychicky na dně a že se z toho nedá jen tak vyhrabat. Ryan je neschopný vzít život do svých rukou, a proto se stává loutkou rozhodnutí svého šéfa, kterému je navíc i jaksi zavázaný. Toxická pouta nelze jen tak zpřetrhat a Ryan na sebe vrší další — tím je vztah s Natalie, která v něm evidentně vidí a posiluje to špatné, to horší. Zatímco Karine v něm vidí to lepší, to, čím by mohl být, kdyby se od prodávání drog odpoutal. Podporuje rovněž jeho hudební nadání, které se sám Ryan občas snaží kultivovat. Ryanem, kterého v něm vidí Karine, by nejspíš chtěl být. Ale to by znamenalo uniknout spárům mafie a přestat být tím mizerou, kterého v něm vidí a probouzí Natalie.

Rovněž Ryanovo rodinné zázemí nemá ke kriminálu daleko, pohybovat se na hraně zákona je pro něj tedy něco zcela přirozeného. Otec mu žádnou zvláštní kotvu neskýtá a je sám kriminálník, matka byla Italka a zemřela během autonehody, která nebyla náhodná, ale projev vleklého zoufalství. Součástí románu jsou zápisky, částečně dopisového charakteru, které Ryan adresuje právě matce, někomu, kdo jej měl bezpodmínečně milovat a vidět v něm jen to nejlepší. Před tou se nebojí přiznat, kým je. A hlavně si uvědomuje svoje genetické zatížení, cítí, že ho to táhne někam jinam. Navzdory matčině snažení jejich italský původ potlačit jej on sám bytostně pociťuje: „Ale po kom že jsem tu neposednou krev zdědil, mami, no po kom?“ Jedinou záchranou je Ryanovi občasný azyl u staré Maureen, jež je mu matkou, kterou ztratil.

McInerneyová umí skvěle budovat napětí, za Ryana bychom dýchali, dokážeme se vcítit do jeho počínání, váhání i nepočínání. Román je velmi čtivý a některé situace mají až pikareskní nádech. To, že McInerneyová dlouho provozovala blog Prdel Irska (The Arse End of Ireland), je na toku jejího románového psaní znát. Přistihla jsem se, že spíš scrolluju, než listuju, a že popisy dění mezi dialogy mám tendenci vynechávat, což se přece nedělá… Tento blog McInerneyová později vymazala, protože se za některé texty styděla, a dala se na takzvanou velkou literaturu. Ve svých románech chce ale nadále dávat hlas právě těm, kteří jinak slyšet nejsou — těm na okraji, společensky i geograficky.

V červenci 2019 vyšel v Guardianu článek Alexe Clarka „Proč irská literatura boduje? Protože její spisovatelé a nakladatelé riskují“. Mezi spisovateli patřícími k současnému irskému literárnímu boomu je kromě do češtiny již přeložených Sally Rooneyové a Sary Baumeové jmenovaná právě Lisa McInerneyová. Clark se v článku zamýšlí nad tím, co by za tímto překvapivým úspěchem irských spisovatelů na mezinárodním poli mohlo být. Sama McInerneyová v jednom rozhovoru řekla, že finanční krize by opravdu mohla být jedním z možných faktorů: „Někteří mladí literáti možná přišli o práci a řekli si: ‚Doprčic, tak to s tím psaním prostě zkusím.‘ Možná že nedostatek ekonomických příležitostí vytvořil příležitosti umělecké. Čím hůř na tom Irsko je, tím lepší má literaturu.“ Clark dále konstatuje, že irská literatura se nikdy nevyhýbala experimentování, a to spisovatelé ani čtenáři. Má tím na mysli především mnohem uvolněnější přístup k žánrům, menší tendenci dělit literární díla na intelektuální a komerční a rozvolněnější hranice mezi škatulkami fiction, nonfiction a dalšími uměleckými formami. Tím se náš kulturní diskurz, který má často tendenci nálepkovat a škatulkovat, může jen inspirovat. Protože právě Zázraky krve se jen těžko vejdou do nějaké žánrové či stylové škatulky.

Nemohu nezmínit skvěle odvedenou práci překladatelky Terezy Markové Vláškové, která nejspíš ve volném čase chodí do pražského podsvětí, protože dealerskou hantýrku ovládá bravurně a drsnému světu dealerů vtiskla přirozenou hovorovou češtinu.

Lisa McInerneyová: Zázraky krve, přeložila Tereza Marková Vlášková, Argo, Praha 2019