Knihy bez kompromisů

V roce 2015 jsme já a Nikola Klímová, nyní už Janíčková, založili nakladatelství Take Take Take. S poměrně jasnou motivací — dělat, co se nám líbí a co nás baví bez cizích zásahů. Máme knihy rádi a vlastníme jich mnoho jen kvůli vzhledu, pravděpodobně je ale nikdy nepřečteme. To je základní nastavení, díky kterému bude vše následující mnohem jasnější a nebudu se muset neustále odvolávat k nadšení z knih.

V našich kariérách točících se kolem knih začalo být velmi brzy jasné, že vždy bude potřeba dosáhnout kompromisu, přestože jednání zaběhnutých nakladatelů, pro které jsme drobně pracovali, bylo slušné. A mnohdy kompromisu, který by ani nebyl nutný. Posunout písmo, ale jen o trochu. Nebo ho trochu zvětšit a k tomu trošičku přibarvit obrázek. Což je naprosto normální, i když podle nás přemýšlet o tom, co by se zákazníkovi na pultu knihkupectví mohlo líbit, znamená zbytečně se stresovat a řešit něco, co stejně nejde předvídat. V takové situaci by bylo nejlepší prostě udělat knihu tak, jak si ji představujeme my sami. Vlastní nakladatelství byl zkrátka plán, jak dělat věci po svém.

Dvě nakladatelství

Nevýhoda tohoto vlastního podniku je, že vydáváme méně knih, než je nápadů na vyzkoušení. Ať už na obálku, nebo vůbec příležitostí seskládat knihu od nuly do výsledné podoby. Zpočátku jsme vydali i pár komiksů, ale od těch jsme rychle upustili. Studoval jsem v ateliéru ilustrace a těchto knih bylo všude kolem plno, až mě to přestalo bavit, a práce s textovými knihami nás vždy lákala víc — což samozřejmě vedlo k ještě méně vydaným titulům. I s tímto posunem jsme se dostali v průměru na tři knihy ročně. A to je podle nás dobrý výkon. Zjistili jsme, že v tomhle oboru není lepší pocit, než když přivezou z tiskárny knihu, která neměla žádné kompromisy. Kterou jsme mohli vymyslet, vytvořit z ničeho a bez zádrhelů a nesmyslných poznámek imaginárního marketingového oddělení nebo interních předpisů, jak a kde má být umístěný čárový kód, u kterého musí být EAN i ISBN zároveň, přestože to číslo je stejné, jen jednou s pomlčkami. Prostě naše kniha.

Nikola byla v tomhle napřed. Odhalila malé nesmyslné kompromisy dřív. Založení Take Take Take byl taky její nápad. Nejspíš to bylo rozdílem v našem zaměření. Moje studium znamenalo dost projektů a autorských knih pod plnou vlastní kontrolou. Ale mimo školní prostředí tahle drobná frustrace velmi rychle dostihla i mě. Posílání ilustrací někam či někomu, abych je potom viděl na poslední chvíli v náhledovém pdfku, kde jediné, co k tomu mohu říct, je, aby ten obrázek trochu zvětšili nebo zmenšili. V časopisech či menších věcech to probíhalo i bez toho pdfka a měl jsem možnost je zhlédnout až po vytištění. Grafiku k tomu dělal někdo jiný. Případně situace, kdy být ilustrátor znamená nakreslit přesně to, co zadavatel popíše. Což je možná dobré z hlediska výplaty, ale obvykle neuvěřitelně ubíjející. Zase ta touha dělat vlastní věci po svém a pod vlastní kontrolou. Ale teď už jsem nemusel snít o nějakém plánu do budoucna, stejným problémem jsme již jednou procházeli. Řešení bylo jednoduché. Prostě další nakladatelství. Tohle se jmenuje Fake Fake Fake (FFF). Myslím, že ten název vymyslel Vojtěch Mašek. Jednou to řekl jako vtip na knižním festivalu. Chtěl jsem nové nakladatelství kompletně oddělit od Take Take Take a nedělat z toho třeba jen edici. Nemělo to žádný vážný důvod, ale prostě ta šance pojmenovat druhou firmu Fake Fake Fake byla příliš dobrá na to, aby se propásla.

Vydávání knih jako odpočinek

Fake Fake Fake je nyní nakladatelství, které vydává a v blízké budoucnosti bude vydávat komiksové sešity. Všechny stejného rozměru a zhruba se 16 až 32 stranami. Tištěné budou ofsetem na obyčejný dřevnatý papír. Nic složitého. Pár proměnných je pryč. Ideální formát na rychlé nápady, kde nehraje roli, jak dobře či špatně jsou nakreslené. Vše je to o volném zkoušení kompozic obálek, vymýšlení názvu a způsobu kreslení.

Může se zdát divné, že píšu o volnosti, když samotný formát FFF publikací má tolik omezení (a to jsem předtím ani nezmínil, že z finančních důvodů jsou dvě barvy maximum možného), ale přesně takový pocit mám, když ty sešity dávám dohromady. Po větších projektech, kdy podklady musí být přesně nachystané, kompozice předem probrané, s poznámkami na úpravy během kreslení a neustálém vyměňování e-mailů a milionu dalších drobností, na které si ani nevzpomenu… Po tom všem mi 16 stran předem daného formátu připadá jako nejlepší oddych na světě. Ne nadarmo se první edice vydávaná pod hlavičkou FFF jmenuje Zbytečné reportáže. Předpokládám, že nikoho nebudou zajímat, nejsou v první řadě pro čtenáře, ale pro nás osobně. Pokud se někdo přidá a zalíbí se mu, je to fajn, můžeme to sdílet, ale FFF není nakladatelství na vydělání peněz a nikdy nebude. Tohle je nakladatelství jako odpočinek od skutečných a vážně se beroucích nakladatelství a šance vymýšlet věci, které mě i Nikolu baví. Doporučil bych vlastní nakladatelství každému.

Jindřich Janíček je ilustrátor, společně s grafickou designérkou Nikolou Janíčkovou vedou nakladatelství a studio Take Take Take.