Soubor všelijakých nálad

Poslední román Bianky Bellové v mnohém připomíná její předchozí úspěšný román Jezero: vzdálené prostředí, dramatické události i lehce nahozené kontury postav. Příběh Mony tak bude jistě srovnáván s příběhem Namiho.

Bellová se však ve svém novém románu rozhodla pro ještě větší rozpití kontur a zamlžení kontextu. Více se zde zaměřuje na příběhy dvou protagonistů. Atmosféru Jezera však nečekejte, v Moně jde více o soubor všelijakých nálad v atraktivních kulisách.

Mona vypráví příběh zdravotní sestry Mony a zraněného vojáka Adama. Mona, která je provdána za mírného Kamila, se kterým má dospívajícího syna, je vykreslena jako sebevědomá žena, která dokáže čelit společenským změnám. Odmítá si zakrývat vlasy a nebojí se za svou svobodu postavit. Často čelí útokům ze strany mužů, odmítá se však přizpůsobit. Mužská nadřazenost je jí odporná, současně není v manželství s hodným, ale rezignovaným Kamilem šťastná. Adam je mladý muž, který se léčí po amputaci nohy. Mona si Adama oblíbí a často s ním tráví čas, respektive mu vypráví. V knize se tak střídá Monino vyprávění a epizody z Adamova života, ve kterých ale vystupuje pod jménem Hání. Oba mají svá traumata a svá tajemství. Monu vychovávala babička, její rodiče byli zatčeni a následně popraveni. Adam, respektive Hání, vstoupil brzy do armády, kde se účastnil jedné neúspěšné vojenské akce. Postupně se tak objasňuje pozadí Monina života a Adamova rozhodnutí přijmout novou identitu.

Rozpadající se svět je zde zastupován rozpadající se budovou nemocnice, kterou pomalu prorůstá vegetace. Lékaři plní svou roli rezignovaně, všeho je nedostatek, smrt zcela zevšedněla a není zde již nikdo, kdo by vedl evidenci. Léky proti bolesti jsou zde vzácností, na smrtelné bolesti jsou zde jen kapky proti kašli.

Mona, připomínající hrdinku komiksu Persepolis Marjane Satrapiové, a Adam tvoří literární dvojici pacienta a zdravotní sestry podobně jako v Čapkově Povětroni. Adam je ten, kterému je vyprávěno, a Mona si do zamlklého mladého Adama projektuje své nejasné touhy. Oba se však snaží utéct apokalyptické skutečnosti.

Metaforičnost a nejasnost celého textu často vybízí ke srovnání s předchozím románem. U Jezera šlo o přiznanou inspiraci proměnou Aralského jezera zasazením příběhu do místního regionu. Postsovětské reálie zde vytvořily kulisu pro podobně metaforický příběh, kde se osobní setkávalo s historickým, snové s reálným a vše tvořilo atraktivní celek, který u nás zaujal mnohé čtenáře a, jak se ukazuje s novými překlady, který dokáže oslovit i čtenáře v zahraničí. Výsledkem byla kniha se silnou atmosférou, kde se ekologické téma dotýkalo tématu politického.

U Mony se Bianca Bellová rozhodla mazat jakékoli spojnice s reálným místem a časem. Prostředí je jen načrtnuto, rozpoznáme pouze to, že jde o společnost muslimskou a konzervativní, kde probíhá občanská válka a která prožila krátké období liberálního a prozápadního směřování. Zeměpisně se tak pohybujeme někde mezi Íránem a Kambodžou…

Podobně široce je tomu i s časem. Nejsou zde žádné stopy po časovém ukotvení. Zmíní se zde uvedení filmu „Dlouhé prázdniny“, ale jde o odkaz na film Dlouhé horké prázdniny podle předlohy Williama Faulknera z roku 1958, či o novou verzi z roku 1985? Nebo snad jde o odkaz na Prázdniny v Římě? Nelze rozhodnout, pohybujeme se opět v oblasti „bezčasí“, někde mezi padesátými a osmdesátými léty, či dokonce současností.

Bianca Bellová velmi pečlivě očistila své vyprávění o jakékoli historické souvislosti. Samotná volba profesí protagonistů čtenáře vrhá do světa bez nutného časového či zeměpisného ukotvení. Voják i zdravotní sestra jsou profese uniformní, oba nosí uniformu a uniforma jejich profese zakrývá cokoli osobního a jakoby je vyčleňuje z historického času. Sama Mona je dokonce za svou uniformu vděčná, neboť její součástí vždy byla pokrývka hlavy bez ohledu na společenské proměny.

Očištěná Mona usiluje o obecnější výpověď o válce, o postavení žen v mužské muslimské společnosti, o možnosti vystoupit na chvíli z dějin nebo ze svého života. Volba obecného časoprostoru však vyúsťuje v rozpad počáteční atmosféry do obrázků a nálad, které spolu navíc nevytváří logický celek. Jedna epizoda střídá druhou, nálada střídá náladu. Jednou se Mona vrací po práci domů za manželem Kamilem jako do klidné zóny, kde neexistují žádné mocnosti „zemské ani nebeské“ a kde ji Kamil spící odnáší do postele, v jiné epizodě je Kamil tím, který „nikdy nebyl ve správný čas na správném místě“. Na podobné houpačce je vztah Mony k synovi. Dojetí nad tím, že jednou syn odejde a zůstane po něm „prázdná židle a rozsvícená lampa“, střídá jiná epizoda a úplná lhostejnost, kde její syn právě je. Jednou jsme svědky dramatické scény zatčení Monina otce pro jeho výstup v celostátním rozhlase, o pár stran dále je Mona v archivu státního rozhlasu a tajně poslouchá záznam otcova projevu, který byl příčinou jeho zatčení. Co řekl, pro co byl zatčen, není v Moně podstatné, mnohem důležitější je, že je jednou malá Mona vystrašená z příchodu neznámých mužů, podruhé je Mona zděšená, neboť nepoznává otcův hlas.

Jednotlivé scény mohou mít pro čtenáře určitou atraktivitu (dojetí střídá hrůza, záhadné je následováno rodinnou banalitou), ale dohromady epizody netvoří konzistentní celek. Mona se tak rozpadá do náladových obrázků ze současného světa, podobně jako se k nám děsivé informace cedí skrze twitterové účty, reportáže na YouTube či fotoreportáže magazínů. Jistě se najdou čtenáři, kteří tuto místy nelogickou fragmentárnost nebudou pociťovat jako výrazný nedostatek. Nic to však nemění na skutečnosti, že novela je dílem velmi rozpačitým.


Bianca Bellová: Mona, Host, Brno 2019