Paměť nezapisuje všechno demokraticky
Je možné mít a priori nedůvěru k oceňovaným dílům a autorům. Třeba se jenom někdo trefil do poptávky doby, je v něčem jiný, neobvyklý, šokující, třeba se trefil do nastaveného měřítka poroty, správný tip ve správném načasování. Avšak knížka reportáží Není od Mariusze Szczygieła (za niž získal nejprestižnější polskou literární cenu Nike 2019), cena necena, má čím čtenáře zaujmout, neřkuli uchvátit!
Na úvod sociologický aspekt knížky: Polák píše (nejen) o Polsku bez předsudků, otevřeně, až kacířsky. Je za to oficiálně oceňován mnoha různými cenami. Nenabourává to trochu stereotypní představu Čechů o Polsku jako o katolicky lepkavé plástvi střední Evropy? V jedné z reportáží („Procházka s Jackem“) hrdina Jacek polemizuje o škodlivých slovech, vybírá tři: nikdy, vždycky, Bůh. Všeříkající!
Ne všechny reportáže, ale mnoho z nich má podobu miniaturního románu, nebo alespoň tematické skici k němu. Hranice mezi publicistickým a literárním, autentickým záznamem a fiktivním fabulováním není na první pohled vůbec zjevná, i když nás autor hned v úvodu knihy upozorňuje na to, že v knize není nic vymyšleného. Na druhou stranu se však nemůžeme zbavit dojmu, že text svým stylem směřuje k literárnosti, zřejmě díky místy nepřehlédnutelným, citlivým, až zjitřeným komentářům autora, zaoblené stylizaci, smyslu pro dramatičnost situace i díky dynamické kompozici, promyšlenému střihu, výrazné pointě a detektivním postupům. Subjektivita autorského postoje se odráží nejen ve stylizaci, ale i ve vyznění celé reportáže, stojí v napětí k objektivitě věcných faktů a citovaných dokumentů. Autor minulost rekonstruuje zdvojeně. Poprvé, když sbírá dosažitelný materiál pro reportáž a zpovídá přímé účastníky i svědky uplynulých dějů, a podruhé, když tvoří samotnou reportáž. V obou stupních platí pro autora i účastníky dějů to, co je zmíněno v jedné z reportáží: paměť si nevybírá demokraticky, ale s jistým záměrem („Čtení stěn“). Tím se však ještě více zdůrazňuje subjektivita a literárnost.
S ohledem na téma není vůbec jednoduché vyvažovat, aby pointa nesklouzla k sentimentu, zvláště proto, že se mluví o všem, co evokuje smrt, zánik, neexistenci, nicotu, nevratnost, a že se přemýšlí o tom, jak vznikající prázdnotu překonat, přijmout, vyrovnat se s ní a zda je to vůbec možné. Autor jako zkušený pozorovatel (a posluchač) zužitkovává všechny podněty a situace k tomu, aby své téma obkroužil ze všech možných stran a úhlů, v různé míře fatálnosti, emocionální exponovanosti, někdy však možná až příliš didakticky a explicitně. V některých případech jsou to jen záznamy běžných událostí a setkání, jindy se investigativně noříme hlouběji do minulosti a vynořujeme do současného dění. Zvláště v těchto případech vzniká něco, od čeho čtenář jednoduše nemůže odejít („Hvězda mezi vilami“).
Nejsilnější momenty knihy jsou ty, když nás autor postaví před konkrétní situaci a nutí nás zaujmout postoj, polemizovat se svým názorem, ptát se, jak se vyrovnat s vlastním „není“. Otevírá nám k tomu cestu tím, že se sám nestydí za vlastní citlivost a je ochoten na sebe vzít plnou zodpovědnost za svá slova („Roztomilý a poslušný“). Je-li vše, o čem autor píše, skutečně pravda, pak jeho úvodní prohlášení, že „kdyby si vymýšlel, bylo by to daleko zajímavější“, tak úplně neplatí. Možná je opak pravdou!
Mariusz Szczygieł: Není, přeložila Helena Stachová, Dokořán a Jaroslava Jiskrová - Máj, Praha 2019