Referenční sága: Legenda o snu jednoho nerda

První díl, 130: Odysea, dorazil do knihkupectví před deseti lety a čtenáře oslovil jednoduchou, byť velmi osobitou kresbou, která nesla společné prvky s dílem francouzského autora Moebia. Linka bez výrazného přítlaku a tečkovaná šrafura patří do repertoáru obou kreslířů. Další díl následoval o rok později, třetí knihy se čtenáři dočkali v roce 2015. Místo velkolepého zakončení série se Nikkarin poslední dva a půl roku věnoval novému projektu, a to právě Super Spellsword Sáze.

Pokud by Super Spellsword Sága: Legenda o Nekonečnu měla být označena jediným přízviskem, bylo by to „zábavná“. Knížka je zářivě barevná, stylizace brutálně jednoduchá, vyprávění má spád a žádná stránka se neobejde bez humorných promluv nebo vizuálních vtípků.

Místo postapokalyptického světa na čtenáře čeká prostředí velkolepé fantasy obalené v žánrových klišé a jejich parodiích. Tomu odpovídá i příběh — děj uvádí do pohybu Magická kobliha nekonečna, která může přinést zkázu celému světu. Zneškodnit ji nemůže jen tak někdo, a proto se kouzelník Eliot a barbarka Noira vydávají najít posledního žijícího časomága. Postavy v rychlém sledu přebíhají tam, kam je nasměruje nové vodítko, a okružní jízdu po fantaskních prostředích střídají praštěné eskapády.

Tak to vidí i sám Nikkarin: „Rozhodně nešlo o žádné hloubavé sdělení. Primárně jsem chtěl, aby se čtenář dobře bavil.“ A humor opravdu udává podobu celého komiksu: neobejde se bez něj ani běžná výměna informací. Nikkarin je jako scenárista nejsilnější v poloze úderných hlášek a metavtipů (gag o kreslení koně pobaví nejen kolegy ilustrátory). Snaha vecpat vtip do všeho, co hrdinové říkají, bohužel nenechá knihu dýchat a čtenář si k postavám těžko hledá cestu. Ze stejného důvodu je upozaděna i samotná zápletka, vývoj charakterů nebo příběhová témata.

Těžiště scénáře tkví v tzv. „referenčním humoru“, který ocení hlavně publikum z hráčské komunity. Řada z vtipů je solidních (God of Work pobaví i člověka, který původní hru nikdy neměl v ruce), část otřepaná (odkazovat na mem Captain Obvious by po roce 2008 mělo být plošně zakázané).

Hlavní problém referenčního humoru tkví v tom, že okrádá postavy o živý, unikátní svět. Ztrácejí své osobní charakteristiky (protože všichni zbožňují ty stejné věci, v tomto případě videohry) a zároveň se nedozvíme prakticky nic o pravidlech vesmíru, který obývají. Vtipem se pak stává samotný akt odkazování („tady něco vypadá jako Strážce vesmíru“). Kreativnější je dodat odkazu další vrstvu (zmiňovaný upgrade videohry God of War na God of Work) nebo prostě přijít s originálním vtipem (antropomorfní knihovník, kterého pronásleduje obsesivní nutkání shazovat věci ze stolů).

Je zajímavé, že podobný přístup ke komedii místy odhalí o autorovi a jeho publiku víc, než snad bylo jeho záměrem. Jde o hledání významu v textu, který se na první pohled tváří, že ho neobsahuje. Rozboru populárních děl v tomto duchu se věnuje například americká youtuberka Lindsay Ellis: „Příběhy, které absorbuje velké množství lidí, vrhají světlo na sny, tužby a hodnoty konkrétní kultury,“ říká ve videu, kde zdůvodňuje, proč se v osmidílné sérii věnuje rozboru filmových Transformers. „Proto je důležité porozumět jazyku daného média, jelikož všechno, co k publiku přichází, se snaží něco předat, ať už to je emoce, myšlenka nebo téma.“ Jinak řečeno — nejvíce nám toho můžou říct právě díla, která kladou důraz na „zábavnost“. Protože se snaží zobrazit „normální“ svět, normální ne ve smyslu absence fantaskních prvků, ale oproštěný od politiky.

Například v díle, kde se nenachází jediná ženská postava, která by nějakým způsobem nebyla sexualizovaná nebo romantizovaná (Nikkarin to komentuje slovy: „Ale zas je pozitivní, že jsou sexualizovaný fakt všechny, bez ohledu na to, jaký mají tvar těla a tak.“), je zajímavá scéna, kde se hlavní hrdina zamiluje. Do jeho očí se vloudí rozněžnělé odlesky, klesne mu čelist a z koutku ukápne slina. Okamžitě se vrhá kupředu a celou stránku stráví obdivováním raritních hráčských objektů. Do čarodějky jménem Elis se až po uši zamiloval díky věcem, které ona vlastní, aniž by mezi nimi proběhla jediná interakce. Záměrnou kritiku kapitalismu a ztotožnění lásky s majetkem bychom v Super Spellsword Sáze hledali marně, je to ale výklad, který lze z textu odvodit.

„Pokud nepočítám popkulturu, tak si nejsem vědom ničeho, co by mělo jakkoliv komentovat aktuální dění,“ krčí autor rameny. Jeho výklad scény jde opačným směrem: „Celkově tohle asi nějak reflektuje určitou povrchnost mužů. U někoho je to sbírka videoher, u jinýho je to pěknej zadek nebo velký prsa. Muži takoví jsou — jsme jednodušší a stačí nám málo. A ženy to ví a vždycky nás tak budou mít vlastně v hrsti.“

Kniha na jednu stranu obsahuje řadu klišé (na kterých děj do jisté míry staví), na druhou stranu je (místy a občas očividně omylem) převrací na hlavu. V komiksu se například objevují informace o místě zapovězeném mužům. Obývají ho totiž „ženy, které nenávidí muže“. O pár stran později se dozvídáme, že je to jen fáma, kterou o místě rozhlašuje jeden muž. To, co měl být původně asi jen nevýznamný vtip, se přitom dá vyložit jako politický komentář. V knížce, kde hlavní hrdinka barbarka nosí osmdesátkové bikinové brnění, ovšem nepochybně nezáměrný.

Nikkarin: Super Spellsword Sága: Legenda o Nekonečnu, Labyrint, Praha 2019