Ženské jméno na obálce je stigma

Začínala jste v literárních soutěžích, z nichž několik jste i vyhrála. Máte pocit, že začínající autor či autorka fantastiky se těchto soutěží musí účastnit, aby se dopracovali k vydání knihy?

Účast a dokonce ani výhry v literárních soutěžích nejsou automatickou vstupenkou do světa profesionálního psaní, ale je to dobrý začátek. O to víc v dnešní době, kdy si prakticky každý může vydat cokoli samonákladem, udělat si reklamu na sociálních sítích a přesvědčit spoustu nebožáků, že se s takovou originalitou ještě nesetkali, i když výsledek často působí spíš tak, že se autor nikdy nesetkal s češtinou a možná ani s žádnou knihou. Díky soutěžím víc píšete, občas na určité téma, což je vlastně literární cvičení, získáváte zpětnou vazbu, soupeříte s ostatními a to vás posouvá dál. A samozřejmě, pokud z toho soupeření vycházíte vítězně, vaše jméno se dostává do povědomí a začíná mít váhu pro čtenáře i nakladatele.

Věnujete se čistě fantastice?

Kdyby se z mých příběhů odstranilo všechno fantastické, myslím, že by stály dál a možná se ani nezakymácely. Píšu o lidech, takových, jací jsou, bez ohledu na to, do jakých kulis je zasadím. Na zlu není nic nadpřirozeného. Hrdinové se obvykle snaží být co nejlepšími lidmi ve světech, které trpí stejnými problémy jako ten náš — v románu Krev pro rusalku například strachem a nenávistí k odlišnému —, a často v tom selhávají, protože nic není černobílé a na správný život neexistuje manuál.

Kristýna Sněgoňová, foto: osobní archiv

Poslední dobou se fantastickým žánrům v Česku daří. Jaký je podle vás vztah mainstreamu k fantastice?

Kdysi jsem nabádala dědečka, aby se podíval na Pána prstenů. Odmítl se slovy: „To je ale fantasmagorie!“ Po vydání mého prvního románu mi otec řekl: „Kdybys měla skutečný talent, psala bys něco normálního.“ Fantastika do mainstreamu proniká pomalu, ale proniká, ať už zásluhou velkých zahraničních hráčů, nebo třeba antologií Nakladatelství Epocha, které oslovily spoustu čtenářů mimo fantastické ghetto. Její kouzlo spočívá v tom, že umí být hluboká a plná poselství, stejně jako umí být „normální beletrie“ jalová, vždyť v obou případech záleží na tom, po čem sáhnete. Ta „fantasmagoričnost“ nám jen umožňuje posunout hranice, hrát si s představivostí, dát lidem o něco víc, než jim dává každodennost. Ve fantastických světech můžeme dělat věci, které nám ten náš nedovolí, ale pořád je děláme MY.

Promítá se do vaší tvorby nějak výrazně i gender?

Jako autorka mám pocit, že ženské jméno na přebalu fantastické knížky je pořád určité stigma. Stereotypní představa, že když žena napíše ženskou hrdinku, bude to červená knihovna, a když napíše mužského hrdinu, stejně se bude chovat jako ženská, že přece všichni víme, jak a o čem ženy píší, a že „ženská fantastika“ je jen Stmívání stokrát jinak, je pitomá, ale častá. To samé platí i naopak — Kotleta může dokola opakovat, že píše o lásce, ale stejně mu to nikdo nevěří, protože chrlí litry krve a semene a miliardy vypálených nábojnic. Po vydání mého druhého románu se jeden spisovatel vyjádřil, že ho zcela zjevně psal muž, protože ženské psaní vypadá jinak. Ženské psaní, prosím pěkně? Bylo to tak absurdní, že jsem se tomu musela smát, i když to bylo spíš k pláči.

Musela jste tedy udělat něco pro to, aby vás kolegové brali vážně?

Naučit se krkat a prdět jako chlap. Ptáte se proto, že jsem žena, chápu to správně? Já v tom nevidím až takový rozdíl, ale mou výhodou možná je, že pro mě uznání ze strany kolegů jakéhokoli pohlaví není podmínkou toho, abych mohla dělat, co dělám. Respekt je pro mě opravdu důležitý jen u lidí, kterých si sama vážím. Doufám, že jsem si ho získala hlavně tím, jak a co píšu a o co se ve fantastice snažím. Na to nemá moc velký vliv, jestli mám pipinku, nebo pindíka.

Zmínila jste stereotypní vnímání ženských postav. Jak se tedy s postavami žen pracuje?

Umí být silné, ať už je stvoří muž, nebo žena, jen musíte vědět, kde je hledat. Ženské postavy některých subžánrů jsou velmi charakteristické — typicky v young adult fantasy. Často je to Mary Sue, o které autorka tvrdí, že je silná a skvělá, ale sami byste si toho nevšimli, protože se to objektivně neprojevuje. Podobně stereotypní ale bývají i mužští hrdinové například ve splatterpunku nebo military sci-fi, a ani to není špatně. Špatně je, když mají archetypální postavy bez ohledu na pohlaví žít plnohodnotným životem mimo své žánrové typy.

Jaké české autorky se ve fantastice vyplatí číst a sledovat?

Nedávno vyšel sborník Ve stínu magie, kde je zastoupena spousta českých fantastických autorek, nejen výborných povídkářek. Nejnovější román Lucie Lukačovičové Poslední bůh je třeba úžasná směs toho nejlepšího z Indiany Jonese, Julese Verna a zápisků z cest po Indii. Michaele Merglové teď vychází první román, ve kterém se nezdráhá protáhnout svoje hrdiny morálním i skutečným bahnem. Julie Nováková vydává vynikající sci-fi nejen u nás, ale taky v zahraničí. Ale víte co? Pojďme si nevybírat fantastiku podle toho, jestli ji napsal muž, nebo žena, ale podle toho, jestli je, nebo není kvalitní — čtěte všechno, co za to stojí, hledejte a objevujte a vybodněte se na to, jaké zakončení má jméno na obálce. Já třeba zrovna čtu Organickou oprátku Viléma Koubka — hrdinka nemá nohu, ruku a oko a je sakra silná a sakra skvělá. Zkuste si ve fantastice najít takové. Jsou tam.