Euforie

Společnost, říkejme jí z nedostatku lepšího pojmenování česká, během několika měsíců na přelomu let 1989 a 1990 mění základní principy svého soužití. V podstatě ještě do konce roku 1989 je vlastně jasné, že tzv. socialismus (komunismus, jak je libo) se zhroutil a že přichází nová éra, která bude jiná. Už na konci roku 1989, aniž by proběhly potřebné kroky (volby, zásadní změna ústavy atp.), tehdejší Čechoslováci vědí, že směřují vstříc demokracii a volnému trhu. Teď už jde jen o to, jak to proběhne na politické a společenské úrovni a jakou to bude mít ve finále podobu.

Začátek je skvostný. Kromě otevřené agrese bezpečnostních složek na Národní třídě 17. listopadu nedochází k žádnému dalšímu násilí. Společnost je — až na pár skutečně nechápavých jedinců v politbyru KSČ a nějakého promile naivků či nechápavců — připravena na novou epochu a masově po ní volá. Nová politická síla, která má provést symbolický přenos moci z rukou politbyra do rukou občanů, se jmenuje velmi příznačně Občanské fórum (na Slovensku tedy Verejnosť proti násiliu). Kvintesence demokracie.

Události se vyvíjejí velmi slibně, neboť konečně už všichni pochopili, že změna je neodvratná, politbyro i lidové milice složily zbraně a všichni se těší na to, co přinese zítřek. Takový společenský zážitek je mimochodem naprosto ojedinělý, neboť revoluce obvykle přinášejí mrtvé a z toho plynoucí celoživotní trauma. Ne tak v roce 1989 v Československu. Tehdy se skutečně všichni těšili, že možná už zítra se otevřou hranice a že konečně všichni uvidíme, jaké to vlastně je na tom Západě, odkud ti šťastnější vozili jeans, žvýkačky a sprchový gel.

Kouzelné na tomto stavu bylo, že se promítal do jakékoliv roviny společenského života. Od vysokých škol přes podniky až po média začala společnost ve velkém inhalovat euforii a několik měsíců či let žila v sociálním rauši. Trikolora byla běžnou součástí oblékání, disidentské protestsongy okupovaly éter a spousta lidí začala přemýšlet o své budoucnosti s úplně novou perspektivou. Paradoxně tato situace nastala až v okamžiku, kdy se zhroutil systém, jenž sliboval právě ty skvělé zítřky, respektive tvrdil, že jich v podstatě dosahujeme už dnes (jen to zatím není tak patrné).

Projevilo se to pochopitelně i na nižších stupních vzdělávacího systému, jak ostatně autor dokládá na vlastním prožitku v popisu své ontogeneze. Změna ze soudruhů, ideologického označení učitelů, na civilní oslovení byla takřka okamžitá. Ředitelé a učitelé po nemnoha týdnech určité nejistoty pochopili, že změna je nevratná, a tedy se přestalo se vším, co bylo více či méně součástí indoktrinační funkce vzdělávacího systému. Leninská doktrína ve výkladu historie byla bez zbytečného vysvětlování vyňata z obsahu vzdělávání, ruština se najednou stala nepotřebnou (v hodinách ruštiny se po určitou dobu odehrávalo vše možné, každopádně neruské), akce naplánované k uctění věčného přátelství se Sovětským svazem a další podobné aktivity byly zrušeny (navěky) a už nikdy jsme nezažili ten úchvatný pocit, jako když jsme si navlékli na hlavu nefunkční plynovou masku a bojovali s ní dlouho přes hranici smrti, s rukama chráněnýma mikrotenovými pytlíky.

Odvážnější učitelé už hovořili přímo o demokracii, zatímco ti „opatrní“ si našli velmi dobrý důvod, proč události nekomentovat. Jste-li totiž v dějepise pohrouženi do třicetileté války, nemusí vás nutně znepokojovat nic jiného, než že byste ve vymezeném časovém úseku neprobrali učivo. A vzhledem k tomu, že dějepis byl (a dodnes je) ochráněn před vlivy současnosti, což se ovšem v jistém smyslu týká i chemie, fyziky, biologie, českého jazyka, matematiky nebo tělocviku, jako učitel v revolučních časech můžete vždy přijít s pádným argumentem, proč není třeba se nijak zvlášť odchylovat od osnov. Jsem přesvědčen, že někteří učitelé by dostáli svému původně vytyčenému cíli hodiny i v okamžiku, kdy za zdmi školy zuří skutečný armagedon. Ta autorita a moc mezi dvěma zvoněními dovoluje odolávat mnoha vlivům, které jsou objektivně považovány za přelomové a které nedokáže odmítnout žádná jiná společenská struktura. Být tehdy starší, snad bych si všiml, jak velká síla setrvačnosti je skryta v tomto aktu, a nemusel bych čekat další dekády, abych pochopil, že právě setrvačnost je základem statu quo vzdělávacího systému pro další dekády.

Euforie byla nicméně nakažlivá i přesvědčivá. Tak jako statisíce lidí najednou přestaly považovat členství v KSČ za jakkoliv žádoucí, stejně tak i většina učitelů postupně podlehla tomu, že je třeba i ze škol vytvořit centra společenské změny a že se to vlastně očekává. Je možné, že učitelé, z nichž ti tehdy začínající dnes tvoří jádro učitelské populace v ČR, skutečně věřili, že se dá leccos změnit. A dokonce věřili, že se to dá změnit poměrně rychle. Málokdo si připustil, že by nebyl schopen naplňovat demokratické standardy. Volám společně s ostatními po demokracii, tedy jsem demokratem. Na Masarykova slova o chybějících demokratech si tehdy vzpomněl málokdo.

Právě ta samozřejmost, s jakou se považovala demokracie za danou jediným aktem odporu proti stávajícímu systému, je tím největším nebezpečím a největší dosavadní slabinou společenského zřízení v posttotalitních zemích, jako je ČR. V roce 2019 je tristní sledovat, jak je postupně — a rychle — demontována demokracie v Maďarsku, a to člověkem, který právě v přelomovém historickém období hroutícího se sovětského bloku zosobňoval liberální demokracii. O demokracii se za jiných podmínek bojuje v Polsku, kde se podařilo vytvořit ideologickou koalici mezi náboženskou bigoterií a politickým populismem. Ve slovenském parlamentu sedí v roce 2019 otevření neonacisté a jeden z nich je dokonce předsedou výboru pro lidská práva.

Faktem je, že lidé, kteří začali přes noc uznávat demokratické principy, lidé, kteří roky i celá desetiletí akceptovali a praktikovali dvojité myšlení a přizpůsobili se uvolněné orwellovské dystopii, se demokraty nestali. Mnozí se jimi nestali ani třicet let od okamžiku změny společenského zřízení. Německý sociální filozof Ralf Dahrendorf ve své teorii sociální změny poukazuje na to, že zatímco je relativně jednoduché změnit právní systém (v řádu měsíců) i ekonomický systém (v řádu let), změnit hodnotový rámec uvažování společnosti trvá celé dekády. A to ještě s rizikem, že se to nemusí podařit. Kdyby Dahrendorf žil, pravděpodobně by používal země střední a východní Evropy jako perfektní doklad pravdivosti své teorie sociální změny. Proměna legislativy ani proměna ekonomického modelu samy o sobě nezaručují přijetí hodnot, které v koexistenci a vzájemném působení podobných principů a norem daly vzniknout hodnotovému rámci občanského života jiných společností.

Dahrendorf skryl skutečnou příčinu setrvání společnosti v hodnotových kleštích minulosti za pouhé vyjádření doby, po kterou takové sevření trvá. Tvrdil, že stisk nepovolí šedesát let. Jako cynik si mohu dovolit říct, že jde o období, během nějž společnost ovládají daným paradigmatem „napadené“ generace. Že ti, kdo vyrostli a byli zformováni mimo demokracii a bez možnosti naučit se uvažovat a jednat demokraticky v období, v němž se utváří jejich politicko-sociální charakter, nemohou dost dobře vytvářet principálně demokratické prostředí. Změnu může přinést jen jejich přirozený odchod anebo skutečně hluboký společenský otřes, což v historii vesměs obstarávala válka.

Řečeno jednoduše, demokratů u nás ještě není dostatek. A to ani mezi učiteli. Demokracie je přitom systém, který stojí na přijatých návycích poučené participace. A tyto návyky zase stojí na vnitřní důvěře, kterou pokročilá demokratická společnost vyznává. Neumějí-li ovšem rodiče ani učitelé překonat svůj vlastní handicap způsobený životem ve společnosti, která vnitřní důvěru ztratila a v níž byla participace záměrně omezována či dokonce trestána, nelze očekávat, že to budou umět naučit své děti. A nelze očekávat, že systém postavený na ekonomickém krachu předchozího zřízení a na počáteční euforii z dosažitelných zítřků bude stačit k tomu, aby sám sebe zachoval.

Vychází v nakladatelství 65. pole.