Ženy jsou a byly silným hlasem

V Japonsku se začátkem října našel nejstarší opis existující kapitoly (obsahující několik trochu jiných pasáží než zbývající opisy) z Příběhu prince Gendžiho, který je považován za nejstarší román na světě. Pochází totiž přibližně z roku 1010. Napsala jej japonská dvorní dáma s pseudonymem Murasaki Šikibu. Původní text o osudech královského levobočka s nadpozemsky krásnou tváří neexistuje — jeho 54 kapitol je známo pouze v opisech. Ten nejstarší a nejhodnotnější, takzvaný Modrý sešit, sepsal básník a učenec Fudžiwara Teika ve třináctém století. Právě od něj pochází i nalezená kapitola.

Jak Japonci tuto zprávu přijali? Jsou pyšní?

Samozřejmě je to velká událost, ovšem lze těžko říci, jestli se dá hovořit o pýše. Příběh prince Gendžiho je všeobecně známý, je součástí japonského kulturního dědictví. Výjev z něj a portrét autorky Murasaki Šikibu byl dokonce otisknut na speciální 2000jenové bankovce. Ovšem myslím, že by člověk našel jen málo Japonců, kteří ho ve skutečnosti celý četli, natož v originále. Pyšní na něj mohou být jako na dílo, které ve své době nemělo ve světě obdoby. Ovšem samotné označení „román“ je problematické, protože nám asociuje různé představy o tom, jak takový román vypadá, zatímco Gendži je takzvaný monogatari, což jsou příběhy s básněmi. Jeho struktura a vyprávění nejsou stejné jako u evropského románu, jednotlivé epizody či kapitoly spíše asociativně plynou jedna do druhé.

Anna Cima, foto: nakladatelství Paseka

Čtou Japonci starou literaturu?

Starou literaturu nečte upřímně skoro nikdo, protože jí málokdo rozumí. Je psaná tisíc let starým jazykem, který se i Japonci sami musí na škole učit, aby mu rozuměli. Má jinou gramatiku, jinou logiku, funguje více v náznacích, je nekonkrétní. Dále je třeba obsáhnout složité reálie, které souvisejí s tou kterou dobou. Proto dnes klasická díla japonské literatury vychází s obsáhlým poznámkovým aparátem. Navíc klasická japonština má poměrně omezenou slovní zásobu, kdy slova v různých kontextech získávají různé významy, a k tomu ještě čtenář kolikrát nepozná, o kom se v textu zrovna hovoří, dokud se mu nepodaří rozklíčovat složité zdvořilostní výrazivo, které dokresluje vztahy mezi osobami v textu. Na vysvětlenou — v klasických textech se prakticky nesetkáte s osobními zájmeny, která by usnadňovala orientaci. Jiné čtení znaků než dnes, jiné významy slov (která znějí stejně) než dnes, to už je jen taková třešnička na dortu.

Takže odpověď je, že Japonci jednoznačně čtou spíše literaturu současnou. Stará literatura je záležitostí nadšenců a intelektuálů. Nicméně je také třeba dodat, že kdo chce, může si opatřit některý z četných překladů klasické japonské literatury do současné japonštiny.

V češtině „román“ vyšel před několika lety ve čtyřech svazcích (dohromady má úctyhodných 1 632 stran) v překladu Karla Fialy. Početla sis v něm někdy? Myslíš, že takovou významnou literární památku dnešní čtenáři ocení?

Mám doma všechny čtyři svazky, román jsem nepřečetla celý, ale důležité kapitoly ano. Myslím, že ten, kdo se chce dozvědět něco o japonském císařském dvoře období Heian, nikde jinde lepší vhled nezíská. Český překlad navíc doprovází obsáhlý úvod, který čtenáře uvede do historického a společenského kontextu.

Zajímavé je, že román napsala dvorní dáma. Je to obvyklé?

V období Heian, kdy Gendži vznikl, to obvyklé bylo, naopak většinu japonsky psané literatury, konkrétně prózy, z té doby napsaly ženy. Vznikala díla i v čínštině, především čínské básně kanši, což byla doména mužů. Na druhou stranu je třeba upřesnit, že se bavíme o dvorních damách, které byly oproti zbytku ženské populace velmi vzdělané. Třebaže se ani na dvoře příliš nenosilo, aby se žena pyšnila tím, že umí čínsky nebo ovládá čínské znaky. Například autorka Gendžiho, Murasaki Šikibu, takhle rýpe do své „rivalky“ Sei Šónagon, autorky textu Makura no sóši (který česky vyšel jako Sešity pod polštář), že se všude naparuje, jak umí čínské znaky, ale má v nich samé chyby.

Jak si vedou japonské spisovatelky dnes? Ve světě jsou známí spíše muži.

Ruku na srdce — ve světě, nebo v Česku? On momentálně jediný opravdu známý japonský autor je asi Haruki Murakami, který často zastiňuje ostatní, ovšem ženy jsou a vždycky byly v moderní japonské literatuře silným hlasem. Kolikrát jsou jejich díla mnohem experimentálnější a odvážnější než ta, co píší muži. Vždyť i v poslední době vyšlo česky několik autorek — například Hiromi Kawakamiová, Banana Jošimotová nebo Nacuo Kirinová. Připomeňme si i nedávno česky vydané dílo Sajaky Muratové, ověnčené Akutagawovou cenou. Objevují se také hlasy skloňující v souvislosti s Nobelovou cenou spisovatelku Jóko Tawadovou, která píše japonsky i německy.

V Japonsku jsou ženské spisovatelky samozřejmě silně zastoupené a mnoho z nich je velmi úspěšných, ať už v rámci náročné, nebo populární literatury. Přeložené do dalších cizích jazyků jsou také autorky Mieko Kawakamiová, Risa Watajová a z generace předtím Amy Jamadová, Jóko Ogawová a mnohé další. Kdo hledá, bezesporu najde.

Anna Cima vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Jejím prvním a zatím jediným románem je Probudím se na Šibuji.