Před debutem

Autorovo dětství však bylo mnohem víc dobrodružné než idylické. Určovaly ho spíše nejistoty, různé absence, absurdity a nesamozřejmosti než spořádaný klid a uzavřený rodinný kruh. Ivan Wernisch se narodil v Praze 18. června 1942 na Starém Městě nedaleko místa, kde v obklíčení gestapa právě v těch hodinách umírali českoslovenští výsadkáři, strůjci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Narodil se doprostřed války a doprostřed česko-německé rodové danosti. Wernischovi rodiče se poznali už před válkou. Otec Adolf, vyučený holič, sudetský Němec pocházející z Lanškrouna a vychovávaný „česky“, uprchl po vzniku protektorátu v uniformě Československé armády do Polska, byl však zatčen, vrácen a následně bojoval na frontě jako německý voják. Matka Libuše byla Češka ze středočeských Cerhovic, přijala říšské občanství, žila s maličkým Ivanem v Praze na Břevnově a spolupracovala s tamějším odbojem. Otec byl ve válce dvakrát těžce raněn, ocitl se v Rusku, Itálii i Řecku, účastnil se bitvy u Kursku i obléhání Sevastopolu, nakonec skončil v americkém zajetí. Po konci války nastalo pro rodinu velmi zmatené období, otec zůstával v zajetí, matka s chlapcem prošla internačním táborem. Pozdější návrat otce klid nepřinesl. Záhy se rodina rozpadla, což založilo chlapcův problematický vztah k matce, z jejíž vůle k rozvodu došlo. Jako důvod uváděla obavu, aby nebyla s chlapcem odsunuta do Německa, nakonec ovšem k odsunu nedošlo ani v případě otce.

Matka s Ivanem se následně stěhuje z Břevnova do Liboce. Probíhá takzvaná denacifikace, ve stejné době chlapec vážně onemocní tuberkulózou, chybí ovšem peníze na léky… Pobývá také u svých prarodičů z matčiny strany v Dejvicích a zvlášť intenzivní vztah si vytvoří s dědečkem Jindřichem — zásadně ovlivnil jeho vztah k literatuře, divadlu, obecně k vyprávění plnému dobrodružství, fantazie a snění, snad i k jistému bohémskému přístupu k životu: „Dědeček Jindřich byl dobrodruh. Pocházel ze zámožné statkářské a kupecké rodiny, nezdědil však ani haléř, pro což upadal často do trudnomyslnosti, z níž se léčíval ve vinárnách […] Dědeček rád dával k lepšímu, proč a za jakých okolností k onomu vydědění došlo. Ty důvody i okolnosti se čas od času měnily, protože dědeček byl pořádný pábitel (to mám asi po něm: jako hošík jsem trpěl chorobnou prolhaností a dodnes jsem se z toho úplně nevykřesal). Zdá se však, že dědečka o jeho podíl na majetku připravilo divadlo. Přestože se producíroval opatrně, pod uměleckým jménem Jaroslav Květenský, byl rodinou odhalen, dopaden a přísně potrestán. Tolik o dědečkovi. Psal bych o něm raději než o sobě — měl zajímavý život, rád vyprávěl a byla s ním legrace.“[1] Pro doklad, že tento muž měl na Wernischovo psaní a přístup ke světu jistý vliv, lze odskočit třeba až k dosud poslední básníkově sbírce Pernambuco z roku 2018. Titulní báseň je uvedena mottem „…ten lhář prožil mnoho životů“[2] a sestává z líčení dobrodružných zaoceánských cest, které dítěti naslouchajícímu se ztajeným dechem v útulném pokoji s kávou a bábovkou vypráví prášilovský strýc, vysmívaný tetičkou za to, že se kdysi vydával za profesora a hraběte Květenského…

Ivanův dědeček Jindřich byl pomocným knihovníkem Národního muzea a sám majitelem velmi pozoruhodné domácí knihovny, takže básník později vzpomíná na to, že ho vlastně v pravém smyslu slova „naučil číst“. Učit číst se však šestiletý Ivan chodil také do školy a na okamžik nástupu v něm zůstanou nesmazatelné vzpomínky: „Lidé se na nás Němce dívali divně, ale já nevěděl proč. Neměl jsem z toho rozum. Když jsem — to bylo až v roce 1948 — přišel poprvé do školy, postavila mě učitelka před tabuli, ukázala na mě a řekla: ‚Milé děti, tento chlapec prohrál válku, ale my mu ukážeme, že jsme lepší než on, dáme mu příležitost, aby se polepšil a dokázal, že je hoden žít mezi námi.‘ Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil a stal se dítětem zlobivým, všem protivným.“[3] Nejednoznačnost původu, symbolizovaná nejednoznačností jména (v matrice je dítě zapsáno pod křestním jménem Johann), byla za takových okolností samozřejmě zdrojem četných komplikací a rozporů. Hitrél — tak zněla jeho první přezdívka od spolužáků. Že to vše muselo působit až traumaticky, dosvědčují prohlášení básníka i z poslední doby. Jako sedmdesátiletý se například striktně vyznává v rozhovoru: „Ke všemu německému jsem měl a dodnes mám zvláštní vztah — tak třeba němčina mě přitahuje a odpuzuje zároveň. Nebudu už nikdy pořádně mluvit německy. Ostatně — já nechci být Němec. Kdybych tu svou německou polovinu mohl někde zahrabat a zapomenout, udělal bych to hned. […] Tíží mě to pořád. Svou germánskou půlku beru za tu horší. Já jsem Slovan volbou.“[4] Zároveň je to právě německý otec, komu je v Ivanových očích ublíženo. Matka není v souladu s otcovým rozhodnutím vrátit se (aniž by byl nucen) po vyléčení svých zranění zpět na frontu a odvrací se od něj ve chvíli, kdy po válce přichází fyzicky i duševně nalomený.

Nepochybně má Wernischův česko-německý původ veliký vliv na pozdější básníkovy literární zájmy. Brzy začne němčina vstupovat přirozeně do jeho veršů, řada textů je rovnomocně „udělána“ z obou řečí, přičemž vzniká dojem spontánního přestupu z jednoho jazyka do druhého, podle toho, který právě umožňuje přiléhavější pojmenování nebo zajímavější tvaroslovnou či významovou hru. Přenesme se daleko dopředu, do osmdesátých let:

***

sie, ächzende Puppe
zwischen Schnitzel und Suppe
buďte tak mlaskava
aber nicht so laut
protože jemináčku
sestřenka pepřenka
diese neugierige Person
spitzt die Ohren[5]

Některé básně zůstávají v němčině celé, do jiných se zatoulá alespoň jedno dvě německá slova nebo se s gustem použije počeštěná verze německého výrazu. Texty přímo psané ke zhudebnění Mikolášem Chadimou v osmdesátých letech budou také v němčině. I motta k jednotlivým autorovým souborům bývají česko-německá nebo jsou často citací německých autorů a němčina se nakonec dostane i do názvu sbírky z devadesátých let: Doupě latinářů. Sežrané spisy (Die ausgewühlten Schriften). Řada reálií ve verších pochází z německy mluvícího světa, řada postav ve svérázných bajkách, příbězích či mikrodramatech jsou osobnosti německé kultury a historie. K mnohým dílům této kultury ostatně později obdivně vzhlíží, a dostane-li se ke srovnání, nevyznívá pro český kontext nijak lichotivě: „Tím, že Rilka, Kafku, Perutze, Kubina a vůbec všechny německé spisovatele z Čech a Moravy prohlašujeme za Čechy, jen zdůrazňujeme inferioritu české literatury. — Alfred Kubin! — Tak děsivé vize světových katastrof v české literatuře nejsou — co jiného než nic je třeba Dům o tisíci patrech vedle Die andere Seite (a to je Kubinův román Němci považován za okrajovou záležitost, která nicht zur großen Literatur zu zählen ist!) — nejsou, a chybějí tu.“[6] Toto napíše Wernisch v knize poznámek a náčrtů Pekařova noční nůše z roku 1994, kdy ostatně pobýval na ročním literárním stipendiu v Berlíně.

Jeho překladatelská činnost je rovněž výmluvná — knižně vyšly překlady německého renesančního básníka Hanse Sachse nebo švýcarského modernisty Paula Kleea, stejně jako parafráze na německou lidovou poezii dvanáctého až devatenáctého století (včetně zasvěceného autorova úvodu). Překlady Gottfrieda Benna, Christiana Morgersterna, Jakoba Haringera a mnoha dalších německých básníků, jejichž texty též s oblibou parafrázoval, vyšly například v souboru nazvaném Frc nebo zazněly v rozhlase. Německý kulturní živel je pro Wernische zkrátka určující a je nejsilnější cizojazyčnou inspirací, za níž pak následuje především ruská lidová kultura, evropská moderna a svět staré čínské poezie.

Vraťme se však do autorova útlého dětství. Škola Ivanovi „nejde“, ve druhé třídě ho pro špatné výsledky a neposlušné chování vyloučí; poslední kapkou je červený inkoust, kterým nezvedenec polil školní vycpanou lišku… Nastupuje do školy v Dejvicích. Nestabilita rodinného zázemí trvá i nadále. Matka se podruhé vdává a rodina se stěhuje do nejjižnějších končin republiky, Vyššího Brodu, kde Ivan nastupuje do třetí školy. Množí se však jeho útěky z domova, potulky, nocování v prázdném domě po Němcích… Šumavská oblast a přítomnost hraniční čáry chlapce přitahuje. Je to vlastně symbolické, neboť právě pobyt v blízkosti hranic, mezí, předělů mezi jinými světy bude charakterizovat i Wernischovo literární dílo. Existence hranice zvyšuje napětí, láká k výpravě, k překročení danosti. Chlapcovy potulky vedou až k ilegálním průnikům na německé území a následnému zadržení a vyšetřování Státní bezpečností — v padesátých letech jakákoli klukovina mohla snadno vést k absurdním důsledkům.

Ve škole to znamená další konec. Už delší dobu je Ivan považován za problematického žáka, který má mimo jiné obtíž soustředit se na povel, jak ostatně vyplývá ze stanovené diagnózy: porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou. Podobně jako ty geografické, také hranice školního řádu je velmi obtížné dodržovat a velmi lákavé překračovat. Nechme přiznat se samotného hříšníka, i při vědomí, že jde zároveň o vášnivého pábitele, o čemž bude ještě mnohokrát řeč: „Ukradl jsem ze školního kabinetu přírodnin obrovský krystal soli, tělocvikář jménem Slípka (kde je tomu blbci konec) mi prorazil ušní bubínek, dále jsem (s kamarádem) odcizil a zčásti utratil výplatu opilého traktoristy z hrudkovského statku, několikrát jsem utekl z domova a krátce pobýval v opuštěném lesním domě poblíž vystěhované vesnice, které se říkalo Pošlák (vrátil jsem se domů vždycky dřív, než mě stačili najít). Pak jsem podpálil listí v polozříceném baráku na vyšebrodském náměstí (škoda téměř žádná, požár však velmi efektní — upadl jsem do podezření z pyromaniakálních sklonů), nacpal učitelce Buzkové zimník do latríny na nádraží a k dovršení všeho se poškleboval při sborovém předčítání článku Malý Soso Džugašvili. Konečně, v sedmé obecné, mě vyloučili ze školy.“[7] Zbývající třídy si odkroutil na základce v Loučovicích; cesta do školy však byla dlouhá, vedla přes lesy a vyzývala k dalšímu toulání. Matka, která byla tehdy (podle pozdějších slov svého syna) zapálenou komunist­kou, měla o řádném životě své představy. Se svým otčímem Vladimírem Jančarem měl Ivan dobrý vztah, ani ten však nezabránil skutečnosti, že chlapec byl matkou posléze vypovězen z domu. V tu dobu mu je čtrnáct let. A začíná psát básně.

O pozornost mladičkého Ivana Wernische se však poezie musí dělit s jiným zájmem: touhou po výtvarném vyjádření. Maluje a kreslí (zejména kopie známých děl), je rozhodnut stát se malířem. Díky přímluvám otčíma nastupuje na střední průmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech. Opět se však ozve stará obtíž — škola se svým akademickým přístupem a disciplínou jej postupně zbavuje pocitu svobody a radosti z tvorby. Raději navštěvuje místní boxerský oddíl a chodí víc za školu než do ní. A také chodí se spolužačkou Helenou, budoucí malířkou a svou první ženou. Zakládá školní časopis Symposion, v tisku tu a tam začínají vycházet první básně šestnáctiletého literáta. Ta úplně první v týdeníku Kultura — podle svých vzpomínek za ni dostal honorář čtyřicet dva korun, který vystačil na celý bohémský večer…

Ve verších vládne fantazie, všechnu moc svěřuje imaginaci. Seznamuje se postupně se Seifertovými, Nezvalovými nebo Hiršalovými knihami. Přitahuje jej surrealistická nespoutanost představivosti, píše automatické texty. Sám později vzpomíná, jak v šestnácti letech „namlátil do stroje“ sbírku Smaltovaná serenáda a přinesl ji své učitelce ruštiny. Zděšena tím, co četla, údajně strojopis zničila — v kopii se však dochoval, takže o padesát let později autor několik básní upraví a následně zařadí do sbírky Nikam, vydané roku 2010. Je to jeden z mnoha projevů Wernischovy návratné pozornosti k mládí a k jeho neotřelému, „neposlušnému“ způsobu vidění. Studia průmyslovky Wernisch na rozdíl od své nastávající ženy v posledním ročníku přeruší, stěhuje se do Prahy a jeho život v několika dalších letech bude plný významných změn. Nastupuje do prvního z mnoha dělnických zaměstnání, jimiž v následujícím období projde: přijímá místo betonáře na čisticí stanici odpadních vod a po několika měsících završuje maturitou studia na střední škole. Poté — v rychlém sledu za sebou — se stává v roce 1961 vojákem (základní vojenskou službu absolvuje v Žatci a Lounech) a hned nato manželem (Helenu si vezme čtrnáct dnů po nástupu na vojnu), básnickým debutantem a v následujícím roce i otcem syna Martina. Fenomén dětství, tak důležitý pro autorovu tehdejší inspiraci, získá další rozměr.

^[1]          Ivan Wernisch: Blbecká poezie. Brno, Petrov 2002, s. 729—730.

^[2]          Ivan Wernisch: Pernambuco. Brno, Druhé město 2018, s. 38.

^[3]          Ivan Wernisch: Uctivý kolotoč. Rozhovor s Karlem Hvížďalou a nové texty. Praha, Euroslavica 2013, s. 35.

^[4]          Tamtéž.

^[5]          Blbecká poezie, cit. d., s. 471.

^[6]          Ivan Wernisch: Pekařova noční nůše. Brno, Petrov 1994, s. 24.

^[7]          Blbecká poezie, cit. d., s. 731—732.

Vychází v nakladatelství Host.