Lidé čtou fantastiku, aniž by o tom věděli

Možná žádnou čtenářskou skupinu neobestírá tolik stereotypů jako čtenáře fantastiky. Platí to pořád?

Asi každý čtenář fantastiky se ve svém životě s nějakými stereotypy setkal. Nemyslím, že jde o lidi odtržené od reality či snad utíkající do říší fantazie před krutou realitou, rozhodně ne v míře větší, než je tomu u jiných čtenářů či třeba filmových diváků. Neděláme kruhy v obilí, jak se kdysi vyptávala maminka mé manželky. Při pohledu zvenčí jsou vidět zejména cosplayeři oblečení do rozmanitých kostýmů, ve skutečnosti jsme ale poměrně všední směs obyčejných lidí různého zaměstnání i vzdělání, přestože zpravidla převažují vzdělanější čtenáři, u science fiction to jsou dokonce zejména vysokoškoláci. Myslím, že postupem doby se ostré hrany těchto stereotypů otupují a dnes už není proč zálibu ve fantastické literatuře skrývat. Ale jak se říká, na všem je zrnko pravdy, proč to nepřiznat.

Co si čtenář fantastiky od čtenářů jiných žánrů vyslechne nejčastěji?

Zřejmě největším klišé, které soustavně zaznívá od čtenářů s obavami z fantastického žánru, je věta: „Fantastice se normálně vyhýbám, ale právě jsem četl skvělou knihu…“ Naštěstí se už málokdy objevují kdysi vcelku častá tvrzení typu: „Jde o knihu natolik kvalitní, že bych ji i přes fantastické motivy do fantasy v žádném případě neřadil.“

Možná je třeba ujasnit, co všechno spadá pod pojem fantastika.

Do fantastiky lze řadit vše, co má z dnešního pohledu naprosto nereálný motiv. Přísněji vzato by mělo jít o skutečně nedílnou součást, tj. o motiv, jenž má v rámci díla zcela neopomenutelnou roli. V Argu například někteří kolegové s překvapením zjistili, že do fantastiky spadá i alternativní historie, tedy příběhy, kde se dějinné události odehrávaly poněkud či naprosto odlišně. Klasickým motivem je vítězství mocností Osy ve druhé světové válce, ale může jít i o zdánlivě drobné rozdíly s historicky obrovským dosahem.

Podobným způsobem lze ve fantastiku proměnit detektivní příběhy, westerny, cestopisy, jednoduše na co si jen vzpomenete. Činí tak s oblibou také vážení mainstreamoví spisovatelé, což leckdy působí i maličko komicky, když si pak čtete, s jakou originalitou pojali svá díla, přičemž mnohdy nevědomky a často i neobratně použili čtenářům fantastiky notoricky známé motivy. Když se pak dáte do řeči se čtenářem, jenž programově odmítá číst fantastiku, často zjistíte, že přečetl mnohá fantastická díla, aniž by o tom věděl, což souvisí i s tím, že někteří nakladatelé žánrovou příslušnost děl v obavě před podobnými předsudky úzkostlivě tají.

Martin Šust, foto: osobní archiv

Jak je na tom fantastický žánr v Česku?

U nás se fantastice daří, což je dobře znát především ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Samozřejmě také díky tomu, že Češi jsou národem čtenářů. V dobách komunismu tu vybujelo bohaté podhoubí díky sci-fi klubům, jejichž členové si po revoluci v hojné míře založili vlastní nakladatelství a s tím se pojily i různé úspěšné i méně úspěšné pokusy o vydávání časopisů. Nikde v Evropě nemají hned dva tištěné měsíčníky, které poskytují prostor pro vydávání povídek a literární recenze. Navíc s tak dlouhou a nepřerušenou dobou existence.

Lze v české fantastické tvorbě vysledovat nějaký trend?

Česká fantastika se po svém vyrovnává s převahou té překladové. Nedávno ještě dominantní historickou fantasy odehrávající se v českých zemích a v okolí už takřka zcela vytěsnila takzvaná česká akční škola — záměrně přepálené akční příběhy prošpikované leckdy černočerným humorem a nezřídka také sexem. Daří se ale i dalším subžánrům, kde se domácí autoři nebojí popasovat s konkurencí, samozřejmě s rozmanitými výsledky. Celkově je na tom domácí fantastika dobře, přestože opravdu zásadní či lépe řečeno opravdu ambiciózní díla vycházejí dosti vzácně. Tady bych jen upozornil začínající autory, že opravdu není dobré pokoušet se v českém prostředí prorazit hned mnohasvazkovou fantasy ságou, které mi dosti často chodí na posouzení. Šanci takto začít poskytne neznámému autorovi málokdo.

Jinak se v posledních letech fantastika z menších nakladatelství z velké části přesunula k tradičním velkým značkám — v tomto ohledu zaujme zejména produkce Arga, Hostu či skupiny Euromedia pod převzatou značkou Laseru. Vedle toho vznikla zajímavá skupinka nových drobných nakladatelství — Carcosa, Gnóm, Planeta9 —, kde se daří fantastice z oblastí, které „velcí hráči“ z různých důvodů zanedbávají. A pak jsou tu ještě malá nakladatelství, která tradičně dávají značný prostor domácím autorům, jako Straky na vrbě, Brokilon či Gorgona.

Jako celek je to pestrý, bohatý a děním překypující kaleidoskop, ve kterém si opravdu každý může najít to své a v rámci Evropy se s námi mohou měřit snad jen Britové, Španělé, Němci a Poláci, což jsou ovšem trhy mnohem větší. Tady se sluší zmínit, že fantastika, stejně jako beletrie obecně, těží z úzkého napojení na slovenský trh, jenž je pro nás stále důležitým odbytištěm.

Lze vůbec srovnávat české a zahraniční prostředí?

Kvalita domácích autorů za těmi zahraničními všeobecně víceméně nezaostává. Jsou tu samozřejmě nepochybné deficity v samotné velikosti trhu. Psaním se u nás uživí jen hrstka autorů, a i ta mnohdy dělá vedle psaní ještě další činnost. Začínajícímu nadějnému autorovi nikdo nenabídne smlouvu natolik lákavou, aby odešel z práce a začal psát sérii, ve které tkví značný potenciál. A zkušení matadoři nedostávají milionové smlouvy, které by jim poskytly kýžený klid a prostor na psaní. 

Pokud jde o povídkový trh, tak ten v zahraničí z velké části patří profesionálním a poloprofesionálním online médiím, která autorům vyplácejí slušné honoráře, což je u nás nepředstavitelné. Domácí nakladatelé zpravidla sázejí na jistotu, ať už jde o českou, či zahraniční tvorbu. Nemyslím si, že by se to v budoucnu dramaticky změnilo, pokud se tedy domácí autoři nenaučí psát primárně v anglickém jazyce. Dost možná nás tak čeká doba, kdy se tvorba těch nejúspěšnějších českých autorů bude do českého jazyka překládat.

Kterých pět knih byste doporučil laikovi, který chce poznat tento žánr, ale dosud nic z něj nečetl?

Patrně bych sáhl po osvědčených titulech, které jsou přístupné mainstreamovému čtenáři bez jakékoli zkušenosti s fantastikou. Z poslední doby je to kupříkladu Marťan Andyho Weira a za pokus jistě stojí i Řeky Londýna od Bena Aaronovitche. Z klasiky kupříkladu Holdstockův Les mytág či milované Růže pro Algernon, přestože ty alespoň zpočátku vyžadují odhodlaného čtenáře. Pro milovníky dobrodružné historické prózy bych doporučil sérii Dobrodružství kapitána Báthoryho od Juraje Červenáka, která mnohé čtenáře příjemně vrátí do dob dětství, přestože nejde primárně o čtení pro mládež. Zpravidla se s takovým čtenářem dám do řeči, abych věděl, jakému typu příběhů dává přednost, a podle toho bych mu doporučil tituly, které by jeho vkusu mohly sedět. Fantastika je stejně široká a rozmanitá jako jakýkoli jiný typ literatury a mísí v sobě všechny ostatní žánry.