Češi a pýcha osamělosti

Jak nevyhnutelně či náhodně vzniklo a zaniklo Československo? Poprvé v dějinách žijeme ve státním domě sami. Ve státě bez Němců jsme už Slováky nepotřebovali. Spádoví jsme do Prahy, ale jinak roztrhaní. Podle jednoho z mnoha výměrů nacionalismu jsou jeho stoupenci ti, kdo prosazují, aby každý národ měl svůj vlastní stát (především tedy ten jejich). To se jen na první pohled zdá rozumné, oprávněné. Jacípak nacionalisti? Však se také velcí státníci začátku minulého století v tomto smyslu vyslovili: každý národ má právo na sebeurčení! Střízlivější americký státník ovšem nedodal to, co podtrhl cynický revolucionář rusko-sovětský: národ má takové právo, a to až do odtržení! A nechal to napsat do ústavy.

Států je dnes ke dvěma stovkám, národů, podle toho, jak je počítáme, mnoho set. Nebo snad přes tisíc? Na první pohled tedy hrubý nepoměr. Má to své praktické důsledky: když příslušníci jednoho národa žijí na území různých států, mají podle nacionalistů právo se sjednotit. Změnit hranice a spojit se. Čili územní revizionismus. Když příslušníci jednoho národa žijí na území národa jiného, mají právo na iredentu, na separatismus. Odtrhnout se! Takové pohyby se nemohou obejít bez změn hranic. A ty se neobejdou bez válek. A ještě: když na území jednoho národního státu (státu jednoho národa) žijí příslušníci jiného národa, mají ti domácí, ti hlavní, právo je vypudit, pokud se nepodrobí asimilaci. Tedy ethnic cleansing. Etnické čištění, pokud se nevzdají svého způsobu života, své kultury, svého jazyka. K tomu dnes nutí Číňané Ujgury a už to udělali s Tibeťany.

Je to všechno zatraceně logické, ale zcela zvrácené: s těmito pošetilými hesly se však rozběhl čas po první světové válce. V Československu se vedle Čechů ocitli Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni, nemluvě o Židech nebo Romech. Osm či více národů v jednom státě? Byl to národnostně nejpestřejší stát v Evropě, a to až do roku 1938. Dnes je naopak etnicky nejčistší. Přesto se v ústavní listině (schválena byla ve spěchu koncem února 1920, a sice jen Čechy a pozvanými Slováky ještě před prvními parlamentními volbami) místo o národnostním státě (nebo o státě národností) psalo o státě národním. Neodpovídalo to pravdě.

Ale dnes už to odpovídá! Česká republika je národním státem, etnicky „vyčištěnějším“ než jiné evropské národy. Už není ani státem Čechoslováků, ale Čechů. A Moravanů a Slezanů, dodává se někdy. Mládenci na fotbalových hřištích nás nejdříve popuzovali, ale dnes se ukázalo, že měli či mají pravdu: Čechy Čechům!

Někteří namítají, že tu přece žije a pracuje přes půl milionu cizinců, ale to s naší věcí nesouvisí: mnozí tu žijí na všelijaké dočasné papíry, jednou nohou tady, druhou doma. Slováci jsou zde vlastně jako naši mladší bratři a Vietnamcům tykáme jako sluhům. Ukrajinci jsou často inženýři s lopatou. Na trvalý pobyt si ti cizinci pořádně počkají, občanství se vesměs nedočkají. Ale především se s nimi nevyjednává o autonomiích, kulturních či regionálních, o federacích. Jde u nich o individuální, nikoli kolektivní práva, o kterých se mluvilo i mezi válkami. O ničem se s nimi jako s národnostmi nevyjednává.

Petr Pithart, foto: Michal Reiter

Jak se za sto let podařilo vytvořit etnicky čistý stát ze státu, ve kterém žilo na začátku roku 1918 tolik národů, z nichž některé (Němci, Maďaři, Poláci, někteří Slováci…) v něm žít ani nechtěly ? Jak se tohle všechno podařilo? Byla to náhoda, nebo železná nutnost?

Ten stát, který byl nakonec dlouhý skoro tisíc kilometrů a v některých místech široký pouhých 40—90 kilometrů, neměl více než půl roku pevně stanovené hranice. Vznikl na oné svrchu zmíněné zásadě: každý národ má nárok na vlastní stát. Tehdy bylo nejdříve bouřícím se Němcům v sudetském pohraničí ve Versailles a Maďarům skoro po celém Slovensku v Trianonu vysvětleno, že vznešené právo na sebeurčení platí jen pro vítěze války. Dobové poměry připojily ke vznešené zásadě logický geopolitický dovětek, interpretační vodítko: tato zásada platí jen pro vítěze, nikoli pro poražené. To se týkalo Němců a Maďarů. Zásada ubrala na zásadovosti, ale zato se s ní dalo pracovat.

Německé kraje, které se chtěly podle onoho práva na sebeurčení odtrhnout a připojit k Rakousku (potažmo k Německu, neboť s novým Rakouskem často ani neměly společnou hranici), jsme rychle vojensky obsadili a zpacifikovali. Mrtvých civilistů nebylo více než padesát, říkali si Češi. Padesát! Děsili se Němci.

Poláky jsme ze sporných území za pomoci generálů italských a francouzských vypudili — prostě jsme ta území nutně potřebovali. Poláci ovšem tvrdili také, že je nutně potřebují, byli však tou dobou zaměstnáni válčením s bolševiky. Ti se tehdy konečně vydali uskutečnit původní plán světové revoluce, tj. zažehnout ji na evropském Západě. Využili jsme polských starostí. Ti nám to nikdy neodpustili. Slovákům se řeklo, že jsme jeden národ, ačkoli to konvenovalo jen jedné (evangelické) části z nich — ti ostatní s tím byli méně nebo více srozuměni: že je to jen do času — byly tu přece Masarykovy sliby z Clevelandu a z Pittsburghu. Ty se týkaly federace, nebo přinejmenším slovenského sněmu.

***

Vznikají ale státy vskutku podle zásad? Nevznikají spíše podle pohybů na frontách v posledních fázích války? Podle toho, kdo bude vítěz a kdo poražený? Kdy končí války, to se někdy dlouho neví. Ještě 29. října 1918 v Ženevě v hotelu Beau Rivage vysvětluje Beneš delegaci českých politiků, které za ním rakouské úřady pustili, aby se exil a domácí „Maffie“ dohodly, jaké uspořádání uvnitř rakouské říše Češi zvolí, co a jak bude. Ale pak je zřejmě zchladí sdělením, že válka skončí nejspíše až na jaře 1919. Mezitím se už nejen v Praze slaví samostatný stát.

Co kdyby válka opravdu skončila až tehdy, na jaře 1919? Kdo by byl vítězem a kdo poraženým, když do poslední chvíle nebylo nic jisté? Válka se v těch dnech z posledních sil těžce převalovala jako obrovské smrtelně zraněné zvíře po území pěti států: Francie, Belgie, Německa, Rakouska a Itálie. Ne a ne chcípnout. To se nakonec stalo na italské frontě, vysoko v Alpách. Vítězové ani nedošli do Berlína, tak byli všichni vyčerpáni. Příměří se uzavřelo ve vagoně, který byl po ruce.

Rozhodly tedy poslední pohyby front — průlom na té italské v Julských Alpách. Pro nás ovšem mluvily naše legie — jakkoli byly skvělé a svět právem užasl, byla to jen jedna desetina z těch Čechů a Slováků, kteří narukovali do rakousko-uherské armády.

Mohlo se však začít jednat. Už ne vznešené zásady ani pohyby front, území je už skoro vyčištěno, teď mohou přijít na řadu slova. Sliby. Sliby? Státy vznikají pro jednotlivé národy podle slibů? Někdy ano. Co by si byli počali Masaryk a hlavně Beneš bez Švýcarska? O Československu se jednalo na zámku Saint-Germain-en-Laye. Beneš tam nechal přivést desítky našich nejvěhlasnějších expertů: historiky, sociální geografy, ekonomy, dopravní inženýry, etnology, jazykovědce…

Nakonec ale důležitější než expertizy byly sliby: budeme jako Švýcarsko! V jedenácti memorandech, která Beneš se svými týmy expertů předložil hlavám vítězných mocností a jejich generálům, bylo Švýcarsko zmíněno sedmkrát. „Podobně jako…“, „Něco jak…“ Co bylo Švýcarsko? Tři či čtyři národnosti (Francouzi, Němci, Italové a Rétorománi), nad nimiž byl postupně sklenut stát — spříseženství — Helvétů. Dnes bychom řekli politický stát občanů Helvécie. Národnostní identity byly nakonec završeny identitou státní, politickou. Žádná asimilace! Jenomže tohle završení trvalo mnoho století a neobešlo se bez krve. Teď už více než sto let funguje. Byla to vlastně odvaha, přihlásit se ke švýcarskému příkladu. Odvaha, anebo nezodpovědnost, riziko? Nakonec však úspěch! Který posvětil prostředky?

Benešova memoranda byla podrobná, pečlivě zpracovaná. Někde čísla (počty obyvatel podle národností) úplně neštymovala, ale ono se to tehdy nesnadno počítalo. A kdo by to přepočítával? Němců bylo na papírech na každý pád méně než ve skutečnosti, národ československý byl tehdy spíše jen v hlavách. Ale nejdůležitější byl ten slib: Budeme jako Švýcaři!

Nevidíme do hlav tehdejších vítězů světové války. Měli své zájmy (silné — ty měli ve střední Evropě Francouzi —, slabé, ty tam měli Britové, skoro žádné — USA, které se rychle stáhly).

Prostě nám ten stát à la Švýcarsko s maximalistickými hranicemi přiklepli. No neberte to, když je ruka Páně otevřena. Vlastně se dnes musíme ptát: Nebylo by trochu méně více? Z plánovaných územních zisků jsme tenkrát nedostali vyhlédnuté části Horního Slezska a někteří fantastové litovali, že nám škrtli koridor k Jaderskému moři.

O těch memorandech se mohl dočíst jen ten, kdo by se dostal do francouzských archivů, ale ty měly svůj režim. Nikdy se o nich za první republiky nepsalo. Beneš nestál o to, aby byla přeložena a vydána česky. On byl obecně tajnůstkář, ale tady mu na tom zřejmě mimořádně záleželo. Trvaly přece spory s Poláky, Maďary… Stalo se, co předpověděl filosof Emanuel Rádl už v roce 1928 v knize Válka Čechů s Němci: kvůli sudetské otázce vznikne válka evropská! Poláci a Maďaři nám vpadli do zad, jakmile dostali s Hitlerem první šanci. Slováci se sice pod tlakem, ale osamostatnili. Bylo by dobré vědět hned od začátku, co v těch memorandech bylo.

Třeba aby bylo možné dělat za první republiky korektury v Benešově zahraniční politice! Nebo zvolit politiku jinou. To se ale právě nedělo, Beneš k tomu nikoho nepustil a měl v Masarykovi tvrdého ochránce. Kdepak! Memoranda vyšla česky až v roce 1992 (!), a to v občasně vydávané revui Střední Evropa (šéfredaktorem byl nedávno zesnulý Rudolf Kučera). Ta vycházela v minimálním nákladu. Není to vlastně už jedno? Proč se hrabat ve starých papírech? Nemělo to být jedno. Protože ty sliby se neplnily. Ani náznakem. Nejednalo se ani se Slováky, ani s Němci. Ani pokusy tu nebyly, třeba by byly neúspěšné. Nic.

***

Máme národ, který má svůj stát. Náš stát zahrnuje právě jen jeden národ, a to sice ten náš. A je čistý! Splnili jsme maximum z toho, za co se přimlouvali Wilson i Lenin. Máme tedy stát, pořád však s jistotou nevíme, jak by se měl jednoslovně nazývat (problém s Moravany…). Horší je, že se nikdo, ani politici, nemohou shodnout na tom, jaký má ten stát zájmy. Říká se „naše národní zájmy“, ačkoli přesnější by bylo „naše státní zájmy“. Slova o národních zájmech se ozvou vždy vzrušeně, když se cítíme ohrožení, především „Bruselem“ (entita, kde máme svůj hlas, své zástupce, ale děláme, že nám odtamtud diktují). Eventuálně Německem, kancléřkou…, což už začíná splývat s Bruselem. Účastnil jsem se řady konferencí o těch „národních zájmech“, ale nepohnulo se s tím. Zůstalo u obranářství, nedůvěry k Bruselu, obav z Německa, Ruska a u frází o hodnotách.

Problémy s pojmenováním státu a s jeho neurčitelnými zájmy podporují nepříjemnou tezi, že jsme — zbytkový stát. Že jsme zbyli z Československa, které mělo smysl: pořád tu byl velký úkol, pořád bylo ještě možné budovat vyšší, „helvétské“ patro nad Čechy, Slováky a Maďary. Teď už není co budovat nad čím. Jsme sami.

Ale splnil se nám sen, o kterém jsme se ani neodvážili snít: žijeme v našich starých historických hranicích — bez Němců! Takže Slováky nepotřebujeme, ani ty „jejich“ Maďary. Mohli jsme je proto s tak lehkým srdcem pustit k vodě. Navíc si zvolili do čela člověka vnitřně těžce nejistého, ale charismatického: chtěl i nechtěl, a proto nesmyslně opakoval: …však my chceme společný stát, ale chceme také mezinárodněprávní subjektivitu…! Byl to dobový slovenský blábol: samostatnost ne, ale suverenitu ano! Přímo se nabízelo otevřít mu dveře: Tak si jdi! Sám sis o to řekl. Ale Slovensko i bez něho, jeho občanská společnost, má dnes své zájmy a bojuje za ně. Zbavilo se ho, pak dalšího premiéra, zvolilo si prezidenta a posléze i prezidentku, které mu závidíme.

***

Když Milan Kundera sepisoval svůj vstupní projev o nesamozřejmosti národa pro IV. sjezd spisovatelů v roce 1967, měl snad na mysli starost o smysl existence svého národa. Národ tu byl, ale k čemu? Jeho znepokojené tázání se ptalo po svobodě slova a po tom, k čemu ten národ a stát máme. To bylo před více než půlstoletím. A za dalších více než třicet let však vznikl stát, který se vůbec nepodobá státu, který vznikl před sto lety. Jak to bylo možné? Jak to je možné? Co s tím? Vadí to?

Mnohým z nás nepochybně nevadí. Co ale po nás zůstalo podél cesty, kterou jsme ušli až sem? Na konci té stoleté cesty jsou totiž zatím dva výkřiky dvou premiérů: Ani jednoho! Ano, ani jednoho uprchlíka. Něco, co v Evropě neslyšet, ačkoli kancléřku Merkelovou nemají rádi ani jinde. Jak je možné se neptat, zda a jak ty výkřiky nějak nesouvisejí s tím, jak se ze státu složeného z mnoha národů stal stát jednoho národa?

Ten národ je dnes až příliš samozřejmý. Má všechno, všechny atributy. Některé Kunderovy starosti z léta 1967 jsou ty tam. Máme svobody, o kterých se mu ani nezdálo. Ale ty hlavní otázky zůstaly: Jaký to má smysl? Žít jen pro sebe, v naší dnešní pyšné osamělosti? K jakým obětem, pro jaké ideály jsme připraveni? Pro koho? Nebo už slovo oběť vypadlo z oběhu? Ale bez obětí se nikdy nic významného neuskuteční.

Málo platné, zbožné Slovensko jsme pustili, když jsme ho přestali potřebovat — neměli jsme už své Němce a nemuseli jsme konečně počítat, kolik je Čechoslováků a kolik Němců. Slováci vysloveně začali překážet už po volbách v roce 1946, když tam komunisté prohráli na celé čáře (u nás na celé čáře zvítězili: v Čechách dokonce 43 %, na zbožnější Moravě o cosi méně). Ale bylo moc brzy, socialistické pokrytectví nedovolovalo pustit je k vodě. V roce 1968 si vybojovali federaci, ta ale v okupované zemi ztratila okamžitě smysl — však také Moskvě nevadila.

***

Československo se před sto lety hrdě představovalo „Od Aše až po Jasiňu“. Pak se muselo ubrat: „…až po Čiernou nad Tisou“. Dnes už se neříká nic? Snad „…po Hrčavu“? Nejenže to nezní patřičně, ale připomíná to ten náš příběh scvrkávání, počešťování.

Prý někdy ve třicátých letech hleděl na nástěnnou školní mapu Československa v pracovně Jana Masaryka, velvyslance ve Velké Británii, udivený britský novinář a po chvíli pravil: „Věru podivné. Ten tvar… Ale má to něco do sebe. V té neklidné, k autoritářství spějící střední Evropě cosi jako — ano, kramle, pevná, železná kramle zaražená do té nepevné půdy té střední Evropy. Svorník! Když ne snad drží, tedy ji alespoň přidržuje pohromadě…“ To se vypráví, nebyl jsem u toho, znám to z třetí, desáté ruky, ale sedí to. Mohli jsme na to být i hrdí. To mohl být smysl toho podivného státu.

Dnes se scvrkáváme do Prahy. Na dno té kotliny, obehnané „věncem hor“, spíše však na dno lavoru, přes který nevidíme a mnozí ani nechceme vidět do světa. Na dno mrazivé kotliny, kde se sobectví, třeba vůči uprchlíkům, nejdříve vyjeví a změří. A vykřikne do světa: Ani jednoho! Jako se hlásí první nebo největší mráz z Jezerní slatě u Kvildy. A co až budeme netto plátci do evropské kasy? Jak to zvládneme? Nebudeme už dostávat ty prý zatracené dotace, které nás podle předsedy Senátu nutí krást, ale budeme na ně přispívat bůhví jakým chudákům?

***

Vidím těch sto let určitě zkratkovitě, ale vidím toto: zmenšené Čechy jsou spádové do Prahy. Za to nikdo nemůže. Je to dáno geomorfologicky. Pár let byl sídlem zárodečného státu — knížectví — Levý Hradec, ale pak už jen a jen Praha. Naše hlavní město se nikdy nestěhovalo — kdo to má? Ani Němci, ani Poláci, ani Rusové, ani Maďaři… Vedle sídla moci světské stojí hned i sídlo moci duchovní. Má to své výhody, ale i nevýhody. Čechy s tou spádovostí do Prahy se nečlení do regionů, které tu kdysi byly. To nás nejspíše ochuzuje. To Morava (markrabství) se vždycky členila, nejdříve, už odedávna, do údělů. Morava je pestřejší, Slovensko bylo ještě pestřejší. Neexistence regionů v Čechách, protože spádových do Prahy, determinovala náš pohled na celý stát. Dříve i nyní.

Takže se zmenšujeme a ještě „zestejňujeme“. Centralizujeme se: jsme vedle Francie možná nejcentralizovanější stát v Evropě. Na rozdíl od Francouzů to vůbec, ale vůbec nevnímáme jako problém. Vrostl nám ten úřední centralismus do krve. Samosprávu jsme reformou územně-správního uspořádání z roku 1998 prolnuli se státní správou tak, aby to nebylo vidět („smíšený model“). Máme rekordních takřka 6300 obcí! Tohle rozbití, založené na nedůvěře k sousedům, je jen jinobytím centralismu: Každý za své, každý sám — nikomu nevěřte!

Akorát Praha! V Praze, tam je blaze. Praha bohatne, vždycky bohatla, rozdíly mezi Prahou a zbytkem země se zvětšují… Pohraničí severočeské ani severomoravské či slezské dosud ke státu jaksi nepřirostlo. Volí docela jinak než Praha a vnitřek země. Pražané nevědí o tom, jak se na ně dívají lidé v Brně, v pohraničí, vůbec na české, moravské a slezské vsi.

Celý ten složitý, stoletý příběh mnoha národů a národností původně v jednom státě vypadá, možná trochu přitažen za vlasy, jako kdyby nám Čechům nakonec šlo hlavně o to, zbavit se Němců a ponechat si přitom historické hranice. No, a to se povedlo. Takže sláva. Sláva?

Loňské oslavy, vzpomínání na sto let Československa, se obešly bez pohledů těch někdejších národů a národností, které s námi začínaly: jak ony to prožívaly? Neptali jsme se jich. My jsme z toho vzpomínání vyšli — sami před sebou — docela dobře. Jenom se cítíme poněkud sami. Co jiného nám zbývá než pošetilá pýcha: my víme své! Co nám bude kdo vykládat! Tedy pýcha, prostřídávána komplexy. Kunderovy starosti zůstávají. K čemu tu jsme? Proč? Jen pro sebe?

***

Proč se ale vůbec etnickou homogenitou znepokojovat? Protože nejspolehlivější obranou proti podlehnutí jakékoli ideologii nebo masové nákaze skrze nějakou zhoubnou náladu, paniku — třeba před kolektivně prožívaným strachem z pomyslného nepřítele, nenávistí k jinému národu, před antisemitismem, fašismem — je pestrost společnosti. Podobně jako v přírodě biodiverzita. Ta je garantem stability systému, obranou proti škůdci, který nikdy sám nemůže zničit celý ekosystém, je-li dostatečně rozmanitý. Stávalo se, že jeden brouk či agresivní plevel zničil monokultury bavlny nebo brambor v celé zemi, nikdy však nezničil tropický (deštný) prales. Dovolme si tu nadsázku: tropický prales se po použití defoliantů za války ve Vietnamu rychle vracel do původního stavu.

A bez nadsázky: politická strana maďarské menšiny a slovenských středostavovských intelektuálů MOST-HÍD umožnila v roce 2010 vznik demokratické pravostředové čtyřkoalice, která Slovensko po vládách autoritářských vůdců Mečiara a Fica uchránila před Ficovou vládou s podporou protofašistické Slovenské národní strany. Slovenští Maďaři pomohli zachránit liberální demokracii. Česká společnost je sice polarizovaná, ale už není tak pestrá, aby se s jistotou ubránila nějaké zhoubné ideologické nákaze.

Kniha Nesamozřejmý národ? vychází v nakladatelství Academia. Editorem je Pavel Hlaváček.