Uznání žebra

Jednou z největších událostí americké literární scény posledních týdnů je nová rozsáhlá biografie spisovatelky, intelektuálky a aktivistky Susan Sontag od Benjamina Mosera jednoduše nazvaná Sontag. Vydání knihy provází nadšené recenze a diskuse na dílem Susan Sontag, rozruch ale stačila biografie vyvolat už před půl rokem.

Ze Sontag, při jejímž psaní se Moser dostal k dříve nedostupným materiálům, totiž vyplývá, že Susan Sontag za svého manžela napsala v padesátých letech jeho stěžejní dílo o zakladateli psychoanalýzy Freud: The Mind of the Moralist (Freud: Mysl moralisty). Dlouho se předpokládalo, že Sontag byla „pouze“ spoluautorkou. Nový poznatek ale ukazuje, že někteří těžko viditelní spolupracovníci mohou mít na dílo větší vliv, než se může na první pohled zdát.

Susan Sontag v roce 1979, foto: Lynn Gilbert

S případy podobnými Sontag se můžeme setkat ve všech odvětvích, která kladou důraz na individuální autorství. Může jít o literaturu, podobně jako o vědu nebo jiné umění. Model ženy, která stojí při svém partnerovi jako milenka a pomáhá mu s jeho povoláním, popsala psychoanalytička (a milenka C. G. Junga) Toni Wolffová jako archetyp hetéry, jednu ze základních rolí ženy. Kromě hetéry se podle Wolffové žena stává také matkou, amazonkou a médiem.

Toni Wolffová svou teorií v podstatě odhaluje odvěké taktiky, ke kterým byly odkázány ženy, které se projevily v profesích vyhrazených kdysi výhradně mužům. Vstupovaly do univerzit, klášterů, knihoven, do intelektuálních světů vždy po boku svého milence a průvodce. Jejich ženství jako by se halilo do taláru nebo tuniky jejich mužského vůdce, učitele, inspirátora.

Ačkoli vstupovaly na „mužskou“ půdu nebo jednoduše do oblastí ovládaných ve své době především muži, nepřekračovaly dobový genderový stereotyp, jelikož zůstávaly odvozené od muže a jen nesměle vystupovaly z jeho žebra. Samozřejmě ne ve všech případech. Mnohé z žen, které vstoupily do určité oblasti jako něčí milenky, se v této oblasti posléze pohybovaly zcela nezávisle. Jedním z případů této emancipace je právě Susan Sontag. Dokonce i taková mocnářka jako královna Kleopatra podpírala svoji vládu mileneckými poměry s mocnými Římany.

Čtyři ženské stereotypy jsou ale samozřejmě ovlivněné dobou, ve které vznikaly, definují hetéru jako odvozenou od partnera, archetyp matky jako odvozený od dětí, statečnou amazonku jako ve skutečnosti popírající své ženství a archetyp média jako od světa lehce oddělenou spojnici s vyššími světy. Ačkoli můžeme popis těchto archetypů aktualizovat a v každém nalézt také neobyčejně silnou a samostatnou ženu, můžeme ho číst i jako soupis způsobů, jakými může patriarchální společnost zohýbat a podrobit svobodného ženského ducha. V dialektickém světě paradoxů, jakým psychoanalýza bezpochyby je, by ale bylo pošetilé jednoduše se přiklonit pouze k jednomu výkladu.

V českém prostředí nedávno vyšla kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, která v sérii rozhovorů nechává ženy Charty 77 popisovat jejich druh vzdoru vůči totalitě. Kniha ukazuje svět bytů, ve kterých se odehrávala důležitá jednání, které sloužily jako určitá informační, komunitní střediska, svět dětí, které pronášely důležité materiály okolo tajných policistů, věčně číhajících za rohem. A mnoho žen „dělalo disent“ jinak než muži, skrze udržování dostupných, klidných míst, pocitu bezpečí, ale také přepisováním nebo „neviditelnou“ redakční a korektorskou prací. Citace Evy Kantůrkové v úvodu knihy připomíná, že emancipace ženy se nerovná její „nucené zaměstnanosti“.

Moderní feministické směry často kladou důraz na péči a připomínají, že ženy jsou ty, které se většinou starají o druhé, ať už se jedná o děti, seniory, nebo lidi s postižením. V České Republice představují například 71 % všech pečujících ženy. V otázce rovnoprávnosti žen a mužů nejde ale jen o „prohození“ rolí, ale i o to přiznat zásluhy a důležitost také právě péči jako takové.

Susan Sontag patří mezi ženy, kterým byly upřeny významné zásluhy a autorství jedné knihy. Je jistě důležité, aby byly tyto plody ženské práce odhaleny a přiřknout je pravým autorkám. Stejně podstatné je ale pamatovat na ty, kteří třeba své kreativní partnery „jen“ podporují v jejich vášni. Na spoluautorky a spoluautory, tvůrčí kolektivy a ostatní bytosti, které vytváří tvůrčí práci zázemí. Jak prohlásila Jitka Srbová o své básnické sbírce Les: „Les byl mým spoluautorem.“