Anketa: K čemu je vlastně beletrie?

Marie Iljašenko, básnířka a redaktorka

Spousta průzkumů dokládá, že lidé, kteří čtou beletrii, mají větší imaginaci, lepší schopnost empatie a bohatší slovní zásobu. Je to ale jasné i bez průzkumů, stačí pozorovat a poslouchat lidi kolem sebe. Ať se na to dívám jakkoli, považovat čtení beletrie za ztrátu času může jen hodně omezený člověk, který netuší, že kniha je něco víc než papírový obal a písmenka. Dobrý román totiž dokáže vystihnout ducha doby tak, jako to nedokáže ani deset odborných knih.

Tomáš Fojtík, bloger, správce facebookové skupiny Literární s(n)obi

Číst — to pro mě není jen absorbovat nové znalosti a rozšiřovat si slovní zásobu, jakkoliv to jsou také velmi příjemné aspekty literatury. Čtení beletrie mi umožňuje ještě něco jiného: prožívat příběhy a epochy, které bych jindy prožít nemohl. Zrovna jsem uvízl v osmnáctém století ve Švédsku, kdy bych se tam byl jinak podíval? Setkávám se s lidmi, které bych jindy nepoznal. Mohu se zamilovat, mohu cestovat, mohu objevovat a prožívat stovky emočních bouří. Romány mi mohou přinést to, co ve svém životě nejsem schopen stihnout. Díky tomu věřím, že můj život je bohatší.

Jan Lukačevič, doktorand na MFF UK, popularizátor vědy

Vnímám čtení beletrie jako veskrze pozitivní věc. Umožňuje člověku rozvíjet kreativitu, představivost a úroveň vyjadřování vlastních myšlenek. Navíc je-li beletrie kvalitní, pomáhá tříbit vkus a kultivovat ducha. To odborná literatura dokáže jen stěží.

Lenka Hanzlíková, tisková mluvčí Městské knihovny v Praze

Číst beletrii pro mě není ani tak důležité, jako spíš nezbytné. A to ani ne tak v souvislosti s mojí profesí, ale tím, že čtení fiktivních příběhů nabízí možnost přepnout se do jiného světa. Světa, který mi sice staví autorka či autor knihy, ale který zároveň vidím jen já. Nejraději proto čtu v hromadné dopravě cestou do/z práce. Vzhledem k tomu, že stále preferuji čtení z papíru, si díky tomu odpočine nejen mozek, ale i oči. Čtením ku zdraví!

Vratislav Maňák, spisovatel a redaktor

Možná by se dalo říct, že tlak dnešní společnosti na výkon žene i čtenáře do takových činností, které s sebou nesou zjevnější, zužitkovatelnou hodnotu informace (příklon k faktografickým textům) nebo naopak umožňují nekomplikovaný, triviální útěk do světa noirových vražd a plážových limonád, kde není třeba přemýšlet nad významem metafor. Ale co já vím o jiných čtenářích? Můžu povědět jenom to, že sám se světa klasické beletrie nechci vzdát proto, že mám rozhovory a polemiky s druhými autory rád, a především že rád roztáčím kola své představivosti, nechávám hlavu kreslit podobu fikčních světů… a rád nořím nos do cizích slov jako do šlehačky.

Jan Lukavec, kulturní redaktor, iLiteratura.cz

Primárně se orientuji na non-fiction. V minulosti jsem beletrii četl více — různým mým životním etapám dominovali ovšem literáti značně rozdílní: Jirásek, Werfel, ale později třeba David Malouf a jeho Imaginární život. Pokud už čtu v současnosti beletrii, zpravidla proto, že sleduji nějaký kulturně-společenský trend či téma a chystám text třeba o netopýrech, upírech nebo I. P. Pavlovovi v krásné literatuře. Musím ale přiznat, že s výjimkou období, kdy jsem načítal texty o zombiích, si tyto románové „odskoky“ celkem užívám. Ono teoretické psaní je pro mne možná částečně i záminkou, abych si dopřál tento druh četby, který bych si jinak nedovolil. Na obecné rovině zastávám tezi, že samozřejmě existuje mnoho myšlenkově závažných a hlubokých románů a spousta plytké a hloupé non-fiction — nemohu ale vyloučit, že moje podvědomí na to má trochu jiný názor. Každopádně vzdělaný čtenář by asi měl v ideálním případě okusit vrcholná díla z obou „soudků“.