Možnosti milostného románu

Předvedený svět

Co je tu vlastně ještě neznámého? Sedím na lavičce, na které jsem na tebe vždy čekal, a snažím se zatím najít něco, o čem bych mohl hovořit jen já. Je mi příjemné, jak mi na tvář dopadá slunce, ale počasí to není, počasí odpovídá předpovědi a meteorologickým modelům, takže není nutné ho popisovat. Lidé křižují náměstí všemi směry, to náměstí, které bych mohl zachytit, ale ono už zachycené je, v katastrálních mapách, na snímcích, na kamerách, a dokonce v proměnách času. Mohl bych popsat fasády okolních domů, ale existují k nim vizualizace, architektonické plány a spousta technických výkresů s inženýrskými sítěmi. Přímo přede mnou je kašna s verši Jana Skácela, dalo by se citovat, ba recitovat, ale ty verše už jsou v jiných knihách. Za mými zády štěká pes, kterého tam někdo na chvíli uvázal, kus přírody, řeklo by se, jen za poslední rok na světě vzniklo asi šest set disertací o psech a bylo publikováno zhruba pět tisíc odborných článků. O dítěti u kašny radši ani nemluvit — jeho roztomilá tvářička je ve skutečnosti bojištěm expertů, pediatrů, vývojových psychologů, pedagogů, dietologů, právníků a edukačních poradců, kteří své vědění do těla dítěte propisují přes průklepáky rodičů.

A to všechno je jen ten starý svět, materiální korpus, pařez, který nedávno obrostl digitálním lišejníkem. Mohl bych hovořit o lidech, jistě, ale každý druhý má v kapse chytrý telefon, který o něm vypovídá ažaž, odesílá svou přesnou polohu do několika aplikací současně a ty ji dle algoritmů párují s jinými informacemi, například s volnočasovými aktivitami a sexuálními preferencemi klientů téže seznamovací platformy. O každém člověku existuje neuvěřitelné množství dat, k nimž nemá přístup, v lepším případě pouze vágně svolil s jejich shromažďováním a zpracováním, které už vůbec vágní není. Je to frenezie popisu, všude kolem samé binární kódy, indexované skripty a algoritmy v plné práci, ne jako ta parta dělníků opodál, kteří se jen tak opírají o lopaty a rozhlížejí se po holkách. Nika tohoto náměstí je potenciálně zachycena ve vyčerpávající multioborové studii, stačilo by jen vhodně kombinovat dostupná data, anebo raději rovnou napsat program, který to pak udělá se všemi ostatními náměstími na světě. Je to tak, sedím na lavičce uprostřed dokonale popsaného prostředí a mohl bych sedět na jakékoli jiné lavičce na světě a bylo by to úplně stejné. Byl to hodně dlouhý civilizační projekt od vynálezu písma po web 3.0, ale zápis skutečnosti je v podstatě hotový. Dalším nevyhnutelným krokem bude její přepis, ať už zásahem do genetického kódu, pomocí biotechnologií, nanotechnologií a kybernetiky, nebo s využitím virtuální reality jako takové.

Dopřejme si doušek nostalgie. Dříve se práce spisovatele podobala tomu, co dělali antropologové. Popisovali jsme světy a lidské chování v nich. Bronisław Malinowski, jeden ze zakladatelů antropologie, svým žákům radil zapisovat v terénu vše, co může být důležité. A podobně se chovali spisovatelé — sedávali jsme v rozích kaváren a shromažďovali si do svých bloků postřehy o okolí, o všem, co se dělo a co mohlo být zajímavé, protože jeden nikdy neví, co se s čím propojí a kam ho to zavede; kromě toho existoval sen Velkého Vědění, uskutečněný nyní alespoň jako travestie, anebo Totálního Románu, který obsáhne vše. Jenže co zbývá spisovateli-antropologu či antropologu-spisovateli ve světě, kde se vše zaznamenává v reálném čase a poté uskladňuje na serverech v budovách o velikosti hangáru na vzducholoď, akorát že zahloubených v podzemí? Žijeme v totálně popsaném, totálně ukázaném, totálně předvedeném světě. Kdybychom dnes v Amazonii objevili nějaký nedotčený kmen, zítra se jeho náčelník objeví u Oprah Winfrey a obsah budou sdílet stamiliony uživatelů sociálních sítí, jako když do mraveniště hodíte kus buřtu, aby se něco dělo, a ono se hned něco děje.

Takže muž sedí na lavičce a myslí na ženu, která už nepřijde. Jediné, co je vlastně stále stejně neznámé a co alespoň trochu vzdoruje popisu, a právě proto má smysl o tom psát, je to pole, které se mezi nimi vždy vytvořilo, které se mezi námi vždy vytvořilo, když jsem se ti podíval do očí a ty ses na mě usmála a zamávala mi.

A ty ses na mě usmála a zamávala mi: Oportunističtí pisálkové prohlásili, že Google a Facebook nás znají lépe, než se známe my sami, a možná nakonec budou mít pravdu, jestli to takto půjde dál, ale my se pořád ještě daleko lépe neznáme a toto neznámé nás drží při životě.

A tak mám pocit, že jediná věc, o které mohu hovořit jen já, jsi ty. Ani to samozřejmě není pravda, protože o tobě může hovořit kdekdo a také o tobě kdekdo hovoří, je to k zbláznění, kolik lidí o tobě mluví, ale nikdo o tobě nemluví tak jako já. A vše ostatní, co bych mohl říct, by stejně bylo mlácením prázdné slámy, popisem popsaného, vyprávěním vyprávěného, Velkou Kompilací. Musel bych si zase něco vycucat z prstu, nějakou další vraždu, hrůzu, holokaust, jakýkoli příběh, který by před napětím mezi našima očima dal přednost napětí vymyšlené zápletky. Ale to je také jen stará veteš z učebnice scenáristiky, práce s očekáváním, překvapením, budováním napětí a odkládáním rozuzlení, kognitivní psychologie aplikovaná pro potřeby kulturního průmyslu.

Vychází v nakladatelství Host.