Nakažený text

V Toxu autorka nadále rozvíjí své monotéma — průzkum obyčejného šílenství. Tematizuje zde psychickou nestabilitu (převážně) hrdinek, které v cizím prostředí nebo pod opakujícím se tlakem drobných událostí reagují přemrštěně, přecitlivěle, chorobně. Již v souboru Prvá smrť v rodine získávalo navrch téma proměny zdravého jedince v šílence a průzkum tenké hranice dělící tyto dva stavy. Následující román Bellevue byl příběhem dívky, která odjíždí na prázdninový pobyt do ciziny jako dobrovolnice do léčebny postižených. Postupně však pod tíhou tabuizovaného pocitu hnusu z postižení a také izolace v neznámém prostředí sama propadá šílenství.

Toxo nese název podle stejnojmenné povídky uzavírající knihu, v níž těhotná žena postupně podléhá strachu z nákazy toxoplazmózou. Ve svém obranném chování nakonec dospívá tak daleko, že se sama stává nenarozenému dítěti hrozbou. Dobrakovové autorskou známkou, kterou neopouští ani v tomto souboru, je vyprávění „tělo na tělo“, kdy její postavy prožívají nejintimnější pojmenování svých strachů, obsesí, prožívají pocity hnusu a strachu. Dráždivá je v podání Dobrakovové už počáteční nepodstatnost zápletky, střet s postiženou či subjektivně nepříjemnou osobou, s atakující situací na tržišti, strachem z nákazy nebo tlakem okolí dělat, co je správné — příznačně třeba v těhotenství. Dobrakovové hrdinky reagují přecitlivěle, přehnaně, dlouho své pocity tutlají a potlačují, nechtějí je přiznat světu a čtenář jde tuto osobní trapnou a strastiplnou cestu s nimi, ačkoli ho dráždí její téměř absurdní rozměr.

Nelze totiž předem říci, že hrdinky jsou již od počátku „bláznivé“, spíše naopak. Jsou vysokoškolsky vzdělané, většinou dlouhodobě žijící v Itálii nebo jiné cizojazyčné zemi a ke vzniklým situacím zastávají zcela racionální stanovisko, odporují přehnaným nátlakům reklam, doktorů, blízkých, ale nakonec stejně podléhají. Ve zhuštěné formě tak autorka načíná témata chybějící asertivity v mezilidských vztazích, izolace v cizím prostředí nebo pouhých společenských tabu. Situace, které jsme v životě zvyklí přejít s menším či větším napětím — často na jeden nádech —, Dobrakovová zastavuje a důsledně je dovádí až do finále. Obyčejná šílenství jejích hrdinek nejsou veselá, jsou naopak trýznivá a maně připomenou Polanského film Hnus nebo trýznivou výpověď Libuše Moníkové Pavana za mrtvou infantku — a vlastně jsou směsí obojího.

Pro vyvolání pocitu vykloubenosti autorka využívá i jazykový projev, především syntax, která simuluje nejednoznačnost stresového myšlení — trhaného, zalykavého, nedořečeného: „Párkrát se to stalo, jistě, Luigi pracovně mimo, Luigi kdovíkde a Blanka v polospánku zaklapla budík, otočila se na druhý bok a najednou nad sebou vidí Rosu, prachovka v ruce, Blanka zaspala, Blanka vyskočí z postele a zavře se v koupelně, rychle si oplachuje obličej, oblíká podprsenku a tričko, jen nezapomenout otočit klíčem v zámku, protože Rosa byla s to vejít bez zaklepání, namočit si houbu nebo se pustit do cídění kachliček, když Blanka ještě, neotočila se na prahu, i když ještě na záchodě, Rosa snad ani nevěděla, že existuje něco jako soukromí, životní prostor, minimální vzdálenost, kterou není radno.“

Toxo nepřináší tematicky nic nového, co by v autorčině tvorbě nebylo již dříve, ovšem povídky jsou propracovanější, chladně osekané na minimum slov a oproštěné od zbytečné fantazijní obraznosti a surreálných přesahů. Dobrakovová dokáže soustředěně rozehrát psychologický moment, kdy pomyslný ochranný štít osobnosti překoná drobná, nejednoznačná událost a zahájí nevyhnutelný zápas o nic menšího než o vlastní integritu a přežití — přitom zároveň stále uvnitř nejbezpečnější civilizace.

Ivana Dobrakovová: Toxo, přeložila Lenka Brodecká, Větrné mlýny, Brno 2018