Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“

Deregulace knižního trhu za Josefa II.

Dva roky před smrtí Marie Terezie došlo v důsledku tzv. Seibtovy aféry k posledním raziím proti pražským knihkupcům. Ti, jak se zdá, byli podobně jako jiní příslušníci pražských elit během sedmdesátých let takřka nepřetržitě podezíráni z toho, že jsou zapleteni do šíření zakázaných knih. Již roku 1773 požádal vídeňský knihtiskař Trattner o kontrolu svých pražských kolegů, či spíše konkurentů. Platilo to také pro profesora krásných věd a cenzora Karla Heinricha Seibta, jenž byl roku 1779 obviněn z toho, že rozšiřuje mezi univerzitními studenty radikálně osvícenskou a oficiálně zakázanou literaturu. Nepřiznaným cílem útoků konzervativních sil ve Vídni i samotné Praze byl však nejvyšší purkrabí, kníže Karel Fürstenberg, jenž měl — také ve funkci předsedy cenzurní komise — dohlížet na knižní trh.

Když koncem roku 1780 Marie Terezie zemřela, bylo snad všem aktérům jasné, že již brzy dojde ke změnám v různých oblastech literárního života, totiž k jeho liberalizaci. Máme doklady pro to, že knihkupci vkládali do liberalizace cenzury velké ekonomické naděje. V dubnu 1781 přednosta pražských knihkupců Wolfgang Gerle vysvětloval svému švýcarskému dodavateli Société typographique de Neuchâtel, že s objednávkou radši ještě počká, protože se v Praze již čtyři měsíce mluví o uvolnění cenzurních předpisů, jaké se zčásti již uskutečnilo ve Vídni, a že takový vývoj by vedl k významným změnám jeho objednávky. A určitě by měl i konkrétní ekonomický přínos, poněvadž vracet zakázané knihy do zahraničí bylo drahé. Podobné úspory by liberalizační kroky znamenaly i pro import časopisů (jejich přepravu měly na starosti poštovní úřady); celý časopis neměl být zakazován jen na základě jednotlivých závadných článků. V průběhu osmdesátých let tak došlo ke změně paradigmatu, když namísto policejně regulačních hledisek získal prioritu hospodářský aspekt. Šlo zejména o zeštíhlení a zrychlení cenzurního procesu: počet zakázaných knih byl radikálně redukován, nové zákazy byly oznamovány dílčími seznamy, úřady v jednotlivých dědičných zemích směly zcela oficiálně povolit tisky lokálního významu nebo v jiných zemských jazycích, než byla němčina. Roku 1787 došlo dokonce k tomu, že „na podporu vydávání knih“ (zur Begünstigung des Buchhandels) bylo dokonce povoleno předložit cenzuře nikoli rukopis, ale nátisk sazby, což zrychlilo jak práci samotného cenzora, tak celý proces tiskového dohledu. Tuto vymoženost — údajně hojně zneužívanou — však stihl krátce před svou smrtí zrušit ještě sám Josef II. Císař liberalizoval literární život nejen po policejní stránce, nýbrž také po stránce ekonomické. Zkušenosti aktérů knižního trhu s touto novou politikou byly různorodé. Ani ne deset let po oddělení různých oborů knižní kultury se na knihkupecký řád přestalo dbát. Jako první padlo v praxi přísné rozlišení jednotlivých profesí. Nejprve byl v květnu 1782 „knihtiskařům […] umožněn volný obchod“ — jen proto si mohl založit knihkupectví tiskař Schönfeld, dokonce ho pak provozoval v Praze i ve Vídni, a později přidal ještě papírnu a písmolijnu, čímž dostal do značných problémů dosavadního pražského písmolijce Václava Jana Krabata. Přestože dosavadní aktéři proti tomuto rozvolňování začali vznášet námitky a upozorňovali na blížící se krizovou situaci, Josef II. v politice uvolňování regulací pokračoval. Dvorským dekretem z 11. srpna 1788 zrušil veškerá omezení v oboru knihtiskařském i knihkupeckém, prohlásil je svobodnými živnostmi a uměními za předpokladu, že tiskaři a knihkupci budou přísně dodržovat policejní a cenzurní nařízení. Legalizováni byli dokonce i hauzírníci, museli jen splnit následující podmínky: být bezúhonnými poddanými habsburské monarchie, mít policejní povolení a také být pod stálým úředním dohledem. Aktérům, kteří byli dosud z knižního trhu vylučováni, se tím otevíraly nové možnosti, zatímco pro jiné to bylo zničující. Například knihkupci se od roku 1786 opakovaně obraceli na císaře a podávali mu obšírné systémové analýzy, proč politika liberalizace působí více škody než užitku.

Sebeorganizace knihtiskařů, knihvazačů a knihkupců

Deregulace knižního trhu vyvolala mezi aktéry nejdříve naděje, poté značné obavy, každopádně však knižní trh proměnila. Zaznamenáváme množství reakcí na nově nastalou situaci, a to na úrovni individuální, firemní nebo oborové, které spočívaly ve změnách hospodářské strategie firem, nebo v angažmá podnikatelů ve strukturaci otevírajícího se pole. V něm se stále více rýsovalo jakési staré jádro, které replikovalo ztracenou integritu dosavadního poctivého řemesla a hájilo své usilovně vybojované pozice proti invazi neodborníků. Ani kolektivní aktéři nepředstavovali vždy nové, ad hoc ustavené zájmové skupiny. Sebeorganizace knihtiskařů, knihvazačů a knihkupců měla svou různě dlouhou prehistorii. Vraťme se nejdříve k sebeorganizačním snahám padesátých a šedesátých let.

Podpůrné bratrstvo pražských knihtiskařů

Již od poloviny 18. století máme vzácné doklady toho, že knihtiskaři vystupovali společně a podepisovali se jako „všichni pražští knihtiskaři“, a to zejména tehdy, šlo-li o vydání společného stanoviska v takových záležitostech, jako bylo poskytnutí privilegia nebo založení nové firmy. Z roku 1748 máme příklad, kde jimi podepsané stanovisko přeposlal zemské vládě akademický magistrát, pod který knihtiskaři tehdy spadali. Obdobná jména nacházíme v roce 1775 u stížnosti proti centrálnímu tisku oficiálních učebnic nově zřízených škol. Šlo tedy o kolektivní hájení profesních zájmů, které hodně připomíná pozdější způsob sebeorganizace knihkupců.

Vnitřně se knihtiskaři nejprve organizovali jako spolek (Bundesgenossenschaft), přerůstající v podpůrné „bratrstvo pro sociální výpomoc v případě choroby či úmrtí členů“. Jejich spolková instituce byla konstituována během jarmarku svatého Michala roku 1765, stanovy byly členy podepsány 10. října 1765 a bratrstvo začalo fungovat od roku 1766. Stalo se tak asi pod vlivem Jana Josefa (Johanna Josepha) Klausera, jenž byl znám jako zemský archivář a sběratel. Když se počátkem šedesátých let oženil s Žofií Janou (Sophií Johannou) Rosenmüllerovou-Kirchnerovou, významnou majitelkou tiskárny, došlo k propojení různých druhů symbolického kapitálu, což jistě založení bratrstva usnadnilo. Lze však také poukázat na soudobé tendence vytvářet mezi tiskaři sociálně podpůrné struktury, blížící se oborovému pojištění. Pravděpodobně i v Praze byla známa evidence učňů, kterou roku 1759 zavedl ve Vídni Johann Thomas Trattner, a jím rovněž zřízená Pokladnička k dobru tovaryšů, do které od roku 1760 svobodní tovaryši přispívali krejcarem, ženatí pak dvěma krejcary týdně. Sem se také platily nástupní či propouštěcí poplatky a pokuty. Ze shromážděných prostředků byl při nemoci vyplácen jeden zlatý týdně, na pohřeb se přispívalo 6 zl. 45 kr., vdovy po tovaryších dostávaly po dobu půl roku zlatý týdně. Stanovy pražského bratrstva se explicitně odvolávaly na lipský a wittenberský knihtiskařský řád z roku 1606, na augšpurský z roku 1713 a norimberský z roku 1673. Že duší pražského knihtiskařského bratrstva byl právě Jan Josef Klauser, potvrzuje jak fakt, že ve slavnostním tisku o Spolku příslušníků tiskařského umění hrají velkou roli Rosenmüllerovská tiskárna a její zaměstnanci, tak také to, že po Klauserově smrti bratrstvo přestalo existovat. Spolek byl založen na křesťanských hodnotách: na lásce k bližnímu a na milosrdnosti. Vročení publikace bylo nikoli náhodou vyjádřeno heslem LeX ConfraternItatIs sIt MIserICorDIa (Zákon bratrství budiž milosrdenství), což ukazuje na rok 1766. Podle stanov měli majitelé firem odvádět týdně 3 krejcary, jejich manželky taktéž, sazeči a tiskaři 1 kr., manželky tovaryšů 1 kr. a a kornuti (Cornuten), tedy vyučení učňové, kteří ještě nebyli zařazeni mezi tovaryše, také 1 kr., a to přímo z platu a bez ohledu na to, zda tovaryš ve firmě jenom vypomáhá nebo v ní pracuje delší dobu. V době trhů se takto vzniklý fond (včetně účetnictví) měl uložit do pevné truhly, kterou u sebe uschoval principál c. k. dvorské knihtiskárny. Členové bratrstva měli být evidováni ve zvláštní knize (Einschreibbuch), správci jeho financí měli být zčásti voleni a měli se rovněž pravidelně střídat.

Onemocněl-li člen bratrstva a nebyl-li přijat do nemocnice milosrdných bratří, měl od druhého týdne dostávat příspěvek, který byl odstupňován takto: pro principály 1 zlatý, pro ostatní 42 krejcarů. Manželky těch, kteří byli do nemocnice přijati, měly dostávat 35 kr. S rekonvalescencí podpora automaticky končila. Milosrdným bratrům měly pak být při každém trhu vyplaceny 3 zlaté. Předem byla dále určena podpora na pohřební výdaje principálů a tovaryšů. Ta rychle rostla — z 20, respektive 10 zl. v roce 1766 až na 60, respektive 40 zl. v roce 1768, které již představovaly strop. Řád počítal se všemožnými variantami profesionálních situací, úlevy z placení příspěvků nastávaly například tehdy, když příslušný člen opustil Prahu, například kvůli vandru. V případě nehody měli členové dostávat podporu, aby nemuseli žebrat a aby bratrstvo neutrpělo ostudu.

Koncem září 1765 mělo bratrstvo 102 členů. Z devíti knihtiskáren to bylo 96 členů, v 37 případech šlo o ženy. Vybočovala labounovská a také prušovská oficína, které vlastnily vdovy po původních majitelích. Odhlédneme-li od Suchého oficíny — ten totiž jako jediný neměl žádného zaměstnance —, ukazuje se, že pražské knihtiskárny měly roku 1765 v průměru 6,6 zaměstnance. Zbývající členové patřili pod písmolijnu Václava Jana Krabata, mezi nimi byly dvě manželky a dvě vdovy.

Bratrstvo si zvolilo čtrnáct funkcionářů: Jan Josef Klauser se stal ředitelem, představenstvo tvořili dále přednostové, revizoři, protokolisté, pokladník a oznamovatel (Ansager). Zdá se, že po zániku bratrstva se čeští knihtiskaři o další podobnou svépomocnou organizaci po dlouhou dobu nepokusili.

Vychází v nakladatelství Academia.