Identita

Politika důstojnosti

Někdy v polovině druhého desetiletí 21. století se světová politika dramaticky proměnila.

Od začátku 70. let do poloviny prvního desetiletí 21. století docházelo k tomu, co Samuel Huntington označil za třetí vlnu demokratizace, protože počet demokratických zemí, v nichž probíhaly svobodné volby, se zvýšil z asi 35 na více než 110. V tomto období se v mnoha zemích světa stala standardní formou vlády liberální demokracie, když už ne v praxi, tak alespoň v aspiracích.

Tato změna politických institucí byla doprovázena souběžným růstem ekonomické nezávislosti mezi národy čili tím, co nazýváme globalizací. Opírala se o již existující liberální ekonomické instituce, jakými byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) a její nástupkyně Světová obchodní organizace (WTO). Ty doplňovaly regionální obchodní smlouvy jako Evropská unie a Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). V průběhu tohoto období míra růstu mezinárodního obchodu a investic překonala růst světového HDP a byla považována za hlavní hnací sílu prosperity. Mezi lety 1970 a 2008 se světový objem zboží a služeb zčtyřnásobil a tento růst se rozšířil prakticky do všech oblastí světa, zatímco počet lidí z rozvojových zemí žijících v extrémní chudobě poklesl ze 42 procent celkové světové populace v roce 1993 na 17 procent v roce 2011. Procento dětí umírajících před pátým rokem života pokleslo z 22 procent v roce 1960 na méně než 5 procent v roce 2016.

Jenže zdaleka ne všichni měli z liberálního světového řádu prospěch. V mnoha zemích, a zvláště pak v rozvíjejících se demokraciích, se dramaticky zvýšily nerovnosti, například skutečnost, že mnoha výhod růstu se dostávalo především elitě, zejména té, kterou určovalo její vzdělání. Protože růst se týkal zvyšujícího se objemu zboží, peněz a lidí stěhujících se z místa na místo, docházelo k obrovským nepříznivým sociálním změnám. Venkované v rozvojových zemích, kteří předtím neměli ani elektřinu, se najednou ocitli ve velkých městech, dívali se na televizi nebo byli prostřednictvím všudypřítomných mobilů spojeni s internetem. Pracovní trhy se novým podmínkám přizpůsobily tím, že přiměly desítky milionů lidí překračovat mezinárodní hranice, hledat pro sebe a své rodiny lepší příležitosti nebo se pokoušet uniknout nesnesitelným podmínkám doma. V zemích jako Čína a Indie se vytvořila nová, velmi početná střední třída, avšak práce, kterou vykonávala, nahradila práci, již předtím v rozvojovém světě vykonávala starší střední třída. Výroba se neustále přesouvala z Evropy a ze Spojených států do Východní Asie a jiných regionů s levnou pracovní silou. Současně ženy nahrazovaly muže v nových hospodářských odvětvích, v nichž stále více převládaly služby, a chytré stroje vykonávaly práci nekvalifikovaných pracovníků.

V polovině prvního desetiletí 21. století začal dynamický rozvoj stále otevřenějšího a liberálnějšího světového řádu zpomalovat a pak se obrátil. Tento posun probíhal ve stejnou dobu jako dvě finanční krize, z nichž ta první vznikla v roce 2008 na hypotečním trhu Spojených států a vedla k následné Velké recesi, a druhá se objevila v souvislosti s ohrožením eura a Evropské unie předlužeností Řecka. V obou případech politická opatření elit vytvořila po celém světě mohutné recese, vysokou míru nezaměstnanosti a pokles příjmů milionů řadových pracovníků. Protože hlavními příklady byly Spojené státy a Evropská unie, tyto krize poškodily reputaci liberální demokracie jako takové. Larry Diamond, politolog zabývající se demokraciemi, charakterizoval roky po těchto krizích jako léta „demokratické recese“, v jejichž průběhu se prakticky ve všech oblastech světa snížil celkový počet demokracií. Část autoritářských zemí v čele s Čínou a Ruskem se stala sebevědomější a důraznější: Čína začala nabízet svůj „čínský model“ jako cestu k rozvoji a bohatství, která je silně nedemokratická, zatímco Rusko útočně poukazovalo na liberální úpadek Evropské unie a Spojených států. Část zemí, jež během 90. let vypadaly jako úspěšné liberální demokracie, sklouzla znovu k autoritářskému vedení, včetně Maďarska, Turecka, Thajska a Polska. Arabské jaro svrhlo diktátorské režimy po celém Středním východě, ale poté zcela promarnilo šanci na větší demokracii v regionu s tím, jak Libyi, Jemen, Irák a Sýrii zachvátila občanská válka. Invaze Spojených států do Afghánistánu a Iráku neporazila vlnu terorismu, jejímž projevem byly útoky z 11. září. Tato vlna se přeměnila v Islámský stát, který se zjevil coby naděje mimořádně neliberálních a násilných islamistů po celém světě. Na odolnosti ISISu bylo pozoruhodné, že tolik mladých muslimů z celého Středního východu i Evropy opustilo své relativně bezpečné životy a odcestovalo do Sýrie, aby bojovalo v jeho řadách.

Francis Fukuyama, foto: https://fukuyama.stanford.edu

Překvapivějšími a snad dokonce významnějšími byly nečekané výsledky dvou důležitých voleb v roce 2016, britské hlasování pro odchod z Evropské unie a zvolení Donalda J. Trumpa za prezidenta Spojených států. V obou případech se voliči zajímali především o ekonomické otázky, zejména ty, které se týkaly dělnické třídy, vystavené ztrátám pracovních míst a zavírání průmyslových podniků. Ale stejně důležitý byl nesouhlas s pokračujícím přílivem imigrantů, na něž se pohlíželo jako na osoby, jež připraví domácí pracovníky o místa a naruší dlouhodobě fungující kulturní identity. Politické strany v mnoha dalších vyspělých zemích, které brojí proti imigrantům a Evropské unii, získávaly na síle, především Národní fronta ve Francii, Strana svobody v Nizozemí, Alternativa pro Německo a Svobodná strana Rakouska. Napříč kontinentem se objevoval jak strach z islámského terorismu, tak i polemiky ohledně zákazů symbolů muslimské identity, jakými jsou burka, nikáb a burkiny.

Politika ve 20. století se vymezovala prostřednictvím levicově-pravicového spektra definovaného ekonomickými otázkami, v němž levice požadovala více rovnosti a pravice větší svobodu. Pokroková politika se soustřeďovala na zaměstnance, jejich odbory a sociálně demokratické strany, které usilovaly o lepší sociální ochranu a spravedlivější ekonomické přerozdělování. Naproti tomu pravice se zajímala především o omezování vládní moci a podporu soukromého sektoru. V druhém desetiletí 21. století se zdá, že v mnoha regionech bylo toto spektrum nahrazeno spektrem, které je definováno identitou. Levice se méně zaměřuje na širší ekonomickou rovnost a více propaguje zájmy širokého rejstříku skupin chápaných jako marginalizované — například černochů, imigrantů, žen, Hispánců, LGBT komunity a uprchlíků. Pravice se zase vymezuje jako osoby vlasteneckého zaměření usilující o ochranu tradiční národní identity, tedy identit, které jsou často explicitně spojované s rasou, etnicitou nebo náboženstvím.

Dlouhá tradice táhnoucí se přinejmenším až ke Karlu Marxovi chápe politické zápasy jako odraz ekonomických konfliktů, v podstatě jako boj za podíly na společném koláči. A to je opravdu část příběhu prvního desetiletí našeho století, kdy globalizace nechávala velké části obyvatelstva stranou všeobecného růstu, k němuž ve světě došlo. Polovina Američanů mezi lety 2000 až 2006 nezažila žádné zvýšení svých reálných příjmů; podíl národního produktu, který získalo jedno procento nejbohatších, se v roce 2008 zvýšil na 24 procent HDP z 9 procent v roce 1974.

Jakkoli je materiální osobní zájem důležitý, lidské bytosti jsou stejně silně motivovány také dalšími záležitostmi a tyto motivy vysvětlují rozporuplné události dneška mnohem lépe. Můžeme to nazvat politikou resentimentu, zatrpklostí nad nějakou dřívější křivdou. Existuje mnoho rozmanitých případů, kdy politický vůdce mobilizoval své stoupence kolem ústřední myšlenky, že důstojnost skupiny byla potupena, znevážena či jinak odsunuta do pozadí. Pokořená skupina domáhající se obnovy své důstojnosti má mnohem větší emocionální váhu než lidé, kterým jde pouze o ekonomický prospěch. A tak ruský prezident Vladimír Putin hovořil o tragédii rozpadu bývalého Sovětského svazu a o tom, jak Evropa a Spojené státy v 90. letech využily slabosti Ruska, aby posunuly NATO blíž k jeho hranicím. Pohrdá představou o morální nadřazenosti západních politiků a chce, aby se s Ruskem nezacházelo jako — jak se jednou vyjádřil prezident Obama — se slabým regionálním hráčem, ale jako s velmocí. Viktor Orbán, maďarský ministerský předseda, v roce 2017 prohlásil, že jeho návrat k moci v roce 2010 znamenal kromě jiného také to, že „my Maďaři jsme rozhodli, že chceme zpět svou zem, chceme znovu dosáhnout uznání a chceme mít opět svou budoucnost ve vlastních rukou“. Čínská vláda Si Ťin-pchinga často hovořila o „století ponížení“ Číny a o tom, jak se Spojené státy, Japonsko a další země pokoušely zabránit jejímu návratu mezi velmoci, kam v minulých tisíciletích patřila. Když bylo zakladateli al-Káidy Usámovi bin Ládinovi čtrnáct let, jeho matka ho přistihla, jak doma v Saúdské Arábii zírá na televizní zprávy z Palestiny a „z očí se mu řinou slzy“. Jeho hněv nad ponížením muslimů našel později odezvu mezi mladými věřícími, kteří šli dobrovolně bojovat do Sýrie kvůli náboženství, jež podle jejich přesvědčení bylo po celém světě napadáno a potlačováno. Doufali, že v Islámském státě obnoví slávu dřívější islámské civilizace.

Hněv vyvolávaný nedůstojným zacházením se stal mocnou silou také v demokratických zemích. Hnutí The Black Lives Matter (Na černošských životech záleží) vzniklo v důsledku policejní střelby na Afroameričany ve městě Fergusson ve státě Missouri, v Baltimoru, New Yorku a jiných městech, získalo značnou publicitu a snažilo se upozornit širokou veřejnost na zkušenosti obětí zřejmě běžného policejního násilí. Na univerzitách a v kancelářích po celé zemi byly sexuální útoky a sexuální obtěžování chápány jako důkaz, že muži neberou ženy vážně či jako sobě rovné. Transgender osobám, jež dříve za oběti diskriminace nikdo neoznačoval, se najednou dostávalo značné pozornosti. A mnoho lidí, kteří volili Donalda Trumpa, pamatovalo lepší časy, kdy jejich pozice ve společnosti byly lépe zajištěné, a doufalo, že díky své aktivitě se „Amerika opět stane mocnou“. Jakkoliv vzdálené v čase a místě, pocity Putinových stoupenců z arogance a pohrdání západních elit byly podobné pocitům venkovských voličů ve Spojených státech z toho, že městské elity a média na západním i východním pobřeží je a jejich problémy zcela ignorují.

Politici, kteří provozují politiku resentimentu, se k sobě hlásí. Sympatie, jež si projevují Vladimír Putin a Donald Trump, nejsou jen osobní, ale vycházejí ze sdíleného nacionalismu. Viktor Orbán objasnil, že „změny odehrávající se v západním světě a nástup nového amerického prezidenta určité teorie popisují jako zápas na světové politické aréně mezi transnárodními elitami — označovanými jako ,globální‘ — a vlasteneckými národními elitami“, kam patří i on jako jeden z jejich prvních příslušníků.

Ať už se jedná o velmoc jako Rusko, Čína nebo o voliče ve Spojených státech či v Británii, skupina vždy věří, že její identita není dostatečně uznávána — v případě národa okolním světem nebo jinými členy stejné společnosti. Tyto identity mohou být neuvěřitelně různorodé, založené na národě, náboženství, etnicitě, sexuální orientaci nebo genderu. Všechny jsou projevem jednoho obecného jevu, totiž identitární politiky.

Pojmy identita nebo identitární politika se objevily relativně nedávno; ten první byl zpopularizován psychologem Erikem Eriksonem během 50. let a ten druhý se vynořil až v kulturních politických směrech 80. a 90. let. Dnes má identita velmi mnoho významů a v některých případech prostě jen odkazuje na sociální kategorie nebo role, v jiných na základní informaci o člověku (jako ve větě „ukradli mi mou identitu“). V takových významech ostatně existovaly identity vždycky.

V této knize budu používat identitu ve zvláštním smyslu, který nám umožní porozumět tomu, proč je v současné politice tak významná. Identita především vyrůstá z rozdílu mezi vnitřním já člověka a vnějším světem sociálních pravidel a norem, který hodnotu nebo důstojnost tohoto vnitřního já dostatečně neuznává. V průběhu lidských dějin se jedinci vždy dostávali do rozporu se společností, v níž žili. Avšak teprve v moderní době převážil názor, že autentické vnitřní já je skutečně hodnotné a že vnější společnost se neustále mýlí a dostatečně spravedlivě toto vnitřní já neoceňuje. Už to není vnitřní já, které je třeba přinutit, aby jednalo v souladu se společností; změnit se musí sama společnost.

Toto vnitřní já je jádrem lidské důstojnosti, avšak povaha takové důstojnosti je rozmanitá a v průběhu času proměnlivá. V mnoha dřívějších společnostech byla důstojnost připisována pouze některým lidem, často válečníkům ochotným riskovat své životy v bitvě. V jiných společnostech je důstojnost vlastností všech lidských bytostí, neboť vyplývá z jejich vnitřní hodnoty jakožto hybatelů dění. A v jiných případech vyplývá důstojnost z příslušnosti člověka k nějaké větší skupině se sdílenou pamětí a zkušenostmi.

Takže vnitřní smysl pro důstojnost hledá uznání. Nestačí, že já sám svou důstojnost pociťuji, jestliže ji otevřeně neuznávají jiní lidé, nebo ještě hůře, jestliže mě ponižují či mé existenci hodnotu nepřiznávají. Sebeúcta vychází z úcty druhých. Protože lidské bytosti přirozeně touží po uznání, moderní pocit identity se rychle přeměňuje v identitární politiku, v níž se jedinci otevřeně dožadují veřejného uznání své hodnoty. Identitární politika proto zahrnuje rozsáhlé oblasti politických bojů současného světa, od demokratických revolucí po nová sociální hnutí, od nacionalismu a islamismu po politické směry dnešních amerických univerzit. Ostatně filozof Hegel tvrdil, že boj za uznání je nejdůležitějším hybatelem lidských dějin a silou, jež poskytuje klíč k porozumění nastupujícímu modernímu světu.

Zatímco ekonomické nerovnosti vyvolané posledními zhruba padesáti lety globalizace jsou hlavním faktorem objasňujícím současná politická hnutí, ekonomické křivdy bolí více, když lidé musí prožívat urážky a neúctu. Hodně z toho, co chápeme jako ekonomickou motivaci, vlastně přímo neodráží touhu po bohatství a penězích, ale skutečnost, že na peníze se hledí jako na symbol společenského postavení a že si jimi lze úctu koupit. Ústředním bodem moderní ekonomické teorie je předpoklad, že lidské bytosti jsou racionální jedinci, kteří bez rozdílů chtějí maximalizovat svůj „zisk“ — to jest své materiální blaho —, a že politika je prostě jen prodloužením tohoto maximalizačního chování. Jestliže však chceme pravdivě vysvětlit chování skutečných lidí v současném světě, naše chápání lidské motivace musí přesáhnout tento jednoduchý ekonomický model, který v současnosti v diskuzích zcela převládá. Nikdo nezpochybňuje, že lidé jsou schopní racionálního chování nebo že jsou to jedinci starající se o své vlastní zájmy a usilující o větší bohatství a více peněz. Avšak lidská psychologie je daleko složitější, než jak ji interpretuje poněkud zjednodušený ekonomický model. Dříve než pochopíme dnešní identitární politiku, musíme se zastavit a porozumět lidské motivaci a chování hlouběji a obsažněji. Jinými slovy, potřebujeme lepší teorii lidské duše.

Překlad Marie Vlachová

Vychází v nakladatelství Malvern.