Pravdy vymyšleného světa

Petra Hůlová se u příležitosti vydání své nové knihy Zlodějka mýho táty rozpovídala pro server Aktuálně o feminismu. V podtitulu článku se dovídáme, že je složité tuto autorku kamkoli zařadit a že nikdy nenašla „svou partu“. Toto vyjádření má zřejmě upozornit na historii autorčiny kritiky feminismu, některých levicových publicistů nebo lidí, kteří se zastávají uprchlíků, ale dělají to příliš elitářsky. Skoro to vypadá, že když Hůlová používá slovo elity, myslí tím především humanistické publicisty z řad skupiny lidí, která by se pracovně dala nazvat nová levice — antirasisty a feministky.

V rozhovoru se dále dozvídáme, že určitý protipól tohoto tábora je Donald Trump, který však šíří spíš konzumerismus. Hůlová se obává přílišné „svobody“, za kterou je právě tento konzumerismus skrytý. Šířit tuto přílišnou svobodu, která je snad především svobodou obchodu, je pak zřejmě jakýmsi tajným cílem společným jak pro ony elity, tak pro Trumpa. Ačkoli přibližně souhlasím s Hůlovou v její kritice Trumpa, stejně jako chápu její strach z rozdělené společnosti, na rozdíl od ní nevidím řešení v kritice feministek nebo intelektuálních elit.

„Elitářství“, které Hůlová popisuje, je spíš určitou mocí vyjádřit svůj názor, která přitom velmi často není vázaná na bohatství, nepřináší s sebou velký zdroj příjmu a často se snaží spíše navázat kontakt se zbytkem společnosti než stavět zdi. Ačkoli se zvlášť na začátku září snažíme malé školáky a školačky přesvědčovat o tom, že se vzděláním nejdále dojdou a „nebudou muset dělat blbá povolání“, tak lidé, kteří vsadí především na kartu vzdělání, nejsou v naší společnosti těmi nejmocnějšími. Stačí zmínit mizernou finanční situaci učitelek a učitelů, sociálních pracovníků, zdravotních bratrů, doktorandek některých akademických pracovníků nebo třeba zvážit to, jak málo váhy bylo přikládáno vědcům, kteří už dávno věděli o nebezpečí klimatické změny. Samotnými médii potom často manipulují spíše podnikatelé, kteří je vlastní, než intelektuální „elity“.

Je to však právě mezi jinými feminismus, kdo se snaží upozorňovat na nepoměr moci, který prochází celou společností a na který jsme už často zapomněli. Ti nejmocnější se často snaží maskovat atributy běžného člověka — ať už se jedná o Miloše Zemana s becherovkou nebo Andreje Babiše s jeho „čau lidi“. „Kulturní“ elity bez velkého kapitálu a často bez špetky reálné moci se často dokola omlouvají za všechna svá privilegia a přitom kolem nich procházejí vlci a zcela bez skrupulí se promenádují v „rouchu“ běžného člověka.

Jádrem poselství Petry Hůlové o feminismu je ale stereotypní, ohraný předpoklad, který ignoruje veškerou systémovou kritiku a věnuje se pouze osobní, sexuální (a sexualizované) rovině: ženy „zabírají“ více na muže, kteří k nim nejsou tolik laskaví. Kampaň #MeToo je podle ní také o tom, že na ženách nejsou hezká jen jejich prsa, ale třeba také intelekt. Je otázka, jak moc lze předpoklad, že ženy milují více mizery, potvrdit. Dále je také otázka, zdali jsou tito „mizerové“, kteří se podle lidové moudrosti ženám skutečně více líbí, skuteční násilníci a šovinisti, nebo jestli se třeba nejedná jen o muže s velkým důrazem na vlastní osobní svobodu, kteří třeba žádné násilné sklony nemají.

Tato výpověď Hůlové velmi dobře zapadá do způsobu, jak se o feminismu mluví v českém veřejném prostoru a s jakými problémy je spojován. Podle mnohých jde v podstatě o vědu o vzájemné přitažlivosti mužů a žen, ke které se může vyjádřit každý, aby těm chudinkám feministkám pomohl konečně najít chlapa.

Jiřina Prekopová například radí, že by muži neměli umývat nádobí ani vařit, aby byli dobrými otci. Předseda senátu Jaroslav Kubera zas veřejně rozhlašuje, že se u svých potenciálních partnerek musí nejprve ujistit, jestli neberou hnutí #MeToo příliš vážně. Vůbec názor, že je #MeToo přehnané, je také „ohranou“ písničkou. Kromě Petry Hůlové a Jaroslava Kubery si to myslí také písničkářka Mucha.

Všichni tři přitom míchají příjemné projevy sexuální pozornosti mezi pohlavími s těmi nevyžádanými a traumatizujícími, o které v kauze #MeToo šlo. Nedávno jsem se shodla s jedním mužem, který zažil znásilnění, že podobné situace jsou se vzájemným flirtem nebo oboustranně příjemným sexem nesrovnatelné. Provází je zcela jiné pocity a vychází z úplně jiných motivací.

Sama vnímám nebezpečí určitých feministických směrů, které směřují k velmi přísné sexuální morálce, ale nevidím důvod, proč bagatelizovat něčí zraňující zkušenost a cíleně nerozlišovat mezi flirtem a obtěžováním. Hranice je pro některé možná těžko rozeznatelná, ale stačí se zeptat a být citlivý.

Kromě nepochopení #MeToo dochází často také k předsudkům vůči feminismu jako takovému. Ačkoli bývá na otázku feminismu tázán kdekdo — od Daniela Kroupy přes Tomáše Kluse a Karla Janečka nebo zmateného Patrika Ouředníka až po zmíněnou Muchu —, málokdy se dozvíme něco jiného než několik fousatých stereotypů.

Světový feminismus přitom klade už delší dobu důraz na intersekcionalitu a snaží se zastávat těch zranitelnějších, ať už je jejich handicapem gender, barva pleti, věk, ekonomické zázemí, jiná sexuální orientace nebo třeba fyzické postižení. Světové feministky se snaží formulovat feminismus jako hnutí proti nezodpovědným uhlobaronům a fašistickým vůdcům. Feministické myslitelky se pak snaží dát hlas i zbytku živé přírody a pomoci zastavit klimatickou katastrofu. Nakonec feministické hnutí klade velký důraz na vzájemnou péči a vhodné podmínky k výchově dětí, což rozhodně není individualistická póza upřednostňující konzumní, bezohlednou rovinu sexuální svobody, ale zásadní hodnota pro celkově laskavější svět.